REPORTÁŽ: Jeden pacient sténá, šance na přežití druhého jsou nízké. Unavení zdravotníci se ale nevzdávají

Prázdné chodby nemocnice působí skličujícím dojmem. Za normálních okolností by asi byly plné lidí, kteří přišli za svými příbuznými či známými, postávají s nimi u automatů na kávu, či posedávají a hlasitě si povídají na zdejších lavicích. Dnes ale ne. Covidová epidemie zdravotnická zařízení pro návštěvy uzavřela, a tak jsme široko daleko jediní, kdo nejsou zdravotníci či pacienti mířící na vyšetření. Naše kroky se ubírají jinam, je začátek prosince a spolu s redakčním fotografem se blížíme k oddělení, kde leží ty nejtěžší covidové případy.

Před vstupem na ARIM 1, oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně, je třeba dodržet příslušné bezpečnostní procedury. S sebou si můžeme vzít jen to nejnutnější, co přežije kontakt s dezinfekcí. Dostáváme celotělové obleky, tyveky. Rukavice a návleky na nohy a kotníky. Roušku, obličejový štít a čepici. Jediný kousek těla nezůstane nezakrytý.

Je nám teplo, a ačkoliv jsou všechny ochranné pomůcky bytelné, cítíme, že pohyb v nich či manipulace s předměty je značně ztížená. Už v tu chvíli je nám jasné, že ať je práce zdravotníků jakkoliv namáhavá, tyto obleky jim příliš nepomáhají, spíše naopak. Po chvíli čekání si pro nás přijde jedna ze sestřiček, s níž vcházíme na samotné oddělení. A pár vteřin na to nám dochází jedna z věcí, nad kterou se člověk běžně nezamýšlí.

Kvůli roušce a dalším ochranným prostředkům nedokážeme identifikovat nejen samotnou sestřičku a například její věk, ale ani její pocity. Usmívá se na nás? Je rozmrzelá? Netušíme, vidíme pouze oči, a ačkoliv se říká, že jsou oknem do duše, rozpoznat jen z očí lidské emoce je prakticky nemožné. Když celá situace takhle působí na nás, jak ji asi vnímají samotní pacienti, pro které je důvěra v lékaře a sestry tím stěžejním?

Na zdejším oddělení se přitom oněch pacientů nachází sedm. Někteří svádí boj s nejtěžší formou covidu, jiní nemoc překonali, ale zdevastovala jim orgány. „I když pacienty vyřazujeme z databáze, protože nejsou covidoví, někteří dál zůstávají na našem pracovišti na umělé plicní ventilaci. Už nejsou virulentní, prodělají si těžké onemocnění, a zůstávají napojeni na přístroje a dál bojujeme o jejich život,“ vysvětluje nám vrchní sestra Terezie Koníčková.

Na oddělení leží i třetí skupina pacientů, ti, kteří covid nemají, ale jsou tu z jiných důvodů. Je jich sice menšina, nesmíme však zapomínat, že pořád jde o oddělení, kde se zachraňují životy i lidí bez covidu. Další nemoci totiž nezmizely, a úrazy se dít nepřestaly. Tito lidé však leží stranou od covid pozitivních pacientů, odděleni plastovou stěnou, za níž se nachází čtyři boxy.

Jeden je momentálně prázdný, na dalším leží dva lidé, kteří už nejsou infekční. Třetí box má opět dva obyvatele, tentokrát ale vysoce infekční. Čtvrtý se nachází nejdál od nás, je v něm tma a žádný pohyb. Vidíme pouze ležícího pacienta, který je stejně jako všichni ostatní napojený na přístroje a v umělém spánku. Vnímá, co se děje kolem něj?

Jak se dozvídáme krátce na to, ve skutečnosti to nikdo neví. V boxu, kde leží nakažlivý pacienti, se seznamujeme se dvěma zdravotníky. Jsou oblečeni podobně jako my, na rozdíl od nás je to pro ně ale denní chleba. My víme, že zde nestrávíme více než pár minut, oni denně několik hodin. O pacienty se starají, krmí je, otáčejí, umývají, zajišťují medikaci, hlídají přístroje.

Zdravotní sestra Lucie Jeglová a její kolega sanitář Jaroslav Surý působí jako sympatičtí lidé, ale jelikož ani jim nevidíme do obličeje, tak si můžeme jejich úsměvy směrem k nám spíše domýšlet. O pacienty se ale starají pečlivě, povídají si s nimi, každý krok jim detailně popisují, a nedávají na sobě znát, že by je práce jakkoliv zmáhala, ačkoliv víme, že opak je pravdou. Sami si to uvědomujeme, je nám teplo, potíme se, ale nemůžeme se ani poškrábat.

Když se jich ptáme, proč s pacienty hovoří, dozvídáme se, že ačkoliv jsou uspaní, není jisté, že nevnímají, co se kolem nich děje. Pod sedací však být musí, všichni jsou totiž napojení na plicní ventilátor. To prakticky znamená, že mají do plic zavedenou ústy hadičku a dýchá za ně umělá ventilace. Pravidelně, ale trhaně. Hruď jim skáče nahoru a dolů. Nejde o příjemný pohled.

Oba zdravotníci přiznávají, že na podobnou zátěž nejsou zvyklí. S pacienty na hraně života a smrti se na zdejším oddělení tak trochu počítá, ne však za těchto bezpečnostních opatření. Dozvídáme se, že je musí dodržovat každý, kdo k pacientům přistupuje, bez rozdílu. Pokud tedy dojde u pacienta například k zástavě, musí se sestry i lékaři nejprve obléknout, než do boxu vběhnou. Ačkoliv jim to netrvá 10 minut, jako nám.

Očekáváme, že ve vedlejším boxu, kde leží postcovidoví pacienti, bude atmosféra příjemnější. Nemůžeme se mýlit více. Ačkoliv pacienti zde už nejsou infekční a platí tu méně přísná bezpečnostní pravidla, stále jsou v ohrožení života. V boxu leží dva postarší muži, odhadujeme, že jim může být více než 60 let. Jeden pohybuje očima a zřejmě vnímá, co se kolem něj děje, je ale utlumený léky. Druhý nereaguje vůbec. Nejen, že i za něj dýchá ventilátor, ale je napojený i na mimotělní oběh. Krev proudí hadičkami do přístrojů a odtud se vrací zpět do těla.

Covid sice překonal, nemoc mu ale zničila plíce, a lékaři nemají moc možností, jak je vyléčit. Jeho tělo souboj buď vyhraje, nebo prohraje. A pokud vyhraje, není jasné, v jakém stavu pacient bude. Dochází nám, že naděje na jeho návrat do běžného života se stejným elánem jako před covidem, je mizivá. Naše domněnky nám o chvíli později potvrzuje primář oddělení Tomáš Gabrhelík.

„U některých pacientů jsme použili všechny možné dostupné postupy, léky, přístroje, které můžeme v evropském prostoru dostat, a přesto je jejich postižení závažné. A nějaký další postup ve smyslu transplantace plic nepřichází v úvahu,“ říká. Na otázku, jestli se mohou těžce poškozené orgány vrátit do původního stavu, odpovídá: „Je to velmi nepravděpodobné, ale my se neradi vzdáváme.“

Nevzdávají se, ale covid dosud nikdo vyléčit neumí. Nejsilnější zbraní nadále zůstává imunitní systém a každý pacient ve skutečnosti svádí boj sám se sebou. To však neznamená, že by to zdravotničtí pracovníci měli lehké. Jak nám vysvětluje primář, je to přesně naopak: „Provádíme běžnou standardní podpůrnou léčbu, do které patří umělá plicní ventilace, kortikoterapie, léky na bolest, na utlumení, aby ty procedury zvládli, mimotělní oběh, očišťovací funkce, tedy dialýza, když selžou ledviny, protože ty jsou většinou první na řadě při postižení cév, antibiotika, protože na tu virovou infekci nasedá hodně bakteriálních infekcí, podpůrně vitamíny, výživa, rehabilitace…“

Toho jsme ostatně sami svědkem. Poté, co zdravotní sestra připraví kritickému pacientovi stravu, provede odsávání sekretů z dýchacích cest. Nezbytná procedura, kterou by ale slabší a citlivé povahy pravděpodobně vidět nechtěly. Po chvíli se dozvídáme, že pacienta bude nutné převézt na CT. Běžné vyšetření se rázem mění v hodinový proces, u kterého asistuje více než pět lidí. Do tunelu totiž zamíří nejen pacient, ale spolu s ním i všechny přístroje, díky kterým je ještě naživu.

Nelze se ubránit myšlenkám na to, jak moc zdejší oddělení kontrastuje se zbylými částmi nemocniční budovy, které jsme cestou sem viděli. Zatímco na chodbách je až hrobové ticho a klid, zde se pořád něco děje. Přístroje svítí a pípají, kolem pacientů se neustále pohybuje tým minimálně 10 lékařů a sester, kteří se navzdory situaci snaží být pozitivně naladěni. Plně si uvědomujeme, že podobných jednotek se v nemocnici nachází několik, a právě počet takto kritických pacientů je kromě bezpečnostních opatření dalším z největších rozdílů mezi současnou a předkoronavirovou dobou.

Celé oddělení zkrátka působí jako vystřižené z jiného světa. Mísí s v něm životem oplývající zdravotníci, kteří se během směny prakticky nezastaví, a ležící pacienti na pokraji svých sil. Boxy, v nichž se několik hodin v kuse hrdinové dnešní doby starají o těžce nemocné, a pacient, ležící stranou od ostatních v naprostém tichu a skličující tmě. Lidé, kteří nehnutě leží, zatímco jejich tělo bojuje se smrtelnou infekcí, a nenakažená žena, která leží vně boxů a sténá. Drží za ruku další se zdejších sester a slabým hlasem jí opakuje: „Slibte mi, že neodejdete.“ Dostane se jí nejen slibu, ale i přívětivých slov.

Ať už zdejší sestry a lékaři podstupují cokoliv, neztrácejí - navzdory vysoké nemocnosti ve vlastních řadách a úporným 12hodinovým směnám - úsměv na rtech, který je pro pacienty nesmírně důležitý, a profesionalitu, před kterou je třeba smeknout. Zatímco mimo nemocnici jde o mámy a táty od rodin, kteří nakupují, učí se s dětmi a mají svoje každodenní starosti, zde se mění na zachránce lidských životů, na poslední naději, která dělí pacienty mezi životem a smrtí.

Většina z nich chápe, že široké veřejnosti některá opatření vadí, pokud se ale epidemie vymkne kontrole, budou to právě pracovníci nemocnic jako je tato, jedna z nejpostiženějších v zemi, kteří budou mít ve svých rukou lidské životy. Životy, jejichž vyhasínání můžeme vnímat pouze jako každodenně rostoucí statistiku, ale která ve skutečnosti znamená, že něčí potomci, rodiče či prarodiče svou cestu životem právě prohráli.

Od naší návštěvy zlínské nemocnice uplynul měsíc a Česko se potýká se třetí vlnou koronaviru. Počty nově nakažených dosahují rekordních čísel a nemocnice se v některých krajích opět plní na hranu svých kapacit. Dozvídáme se, že stav těžce nemocného pacienta, o němž se v reportáži zmiňujeme, se jako zázrakem zlepšil a muž mohl být umístěn na standardní oddělení. V nemocnici sice tráví už více než dva měsíce, špičková práce lékařů a sester mu ale zachránila život. Další tisíce lidí však takové štěstí neměly a navzdory těžké a obětavé práci českých zdravotníků svůj boj s touto nemocí nezvládly. Udělejme vše proto, ať mezi nimi nejsme i my a naši blízcí.

Související

Více souvisejících

Covid-19 (koronavirus SARS-CoV-2) nemocnice lékaři Nemocnice Zlín Zlín reportáž

Aktuálně se děje

před 21 minutami

před 36 minutami

před 1 hodinou

před 1 hodinou

Miloš Zeman

Miloš Zeman chce na Slovensko, ale zůstává v Motole. Zdravotní stav se zlepšuje

Dva týdny už je exprezident Miloš Zeman hospitalizovaný v pražské Fakultní nemocnici Motol. Podle lékařů se jeho zdravotní stav nadále zlepšuje, na odhad termínu propuštění je však brzy. Zeman přitom údajně koketuje s myšlenkou, že by se vydal na Slovensko a před druhým kolem tamní prezidentské volby podpořil Petera Pellegriniho. 

před 1 hodinou

před 1 hodinou

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 3 hodinami

Ilustrační foto

Dnes je Zelený čtvrtek, významný den spojený s Poslední večeří

Zelený čtvrtek, čtvrtý den Velikonočního týdne, je jedním z nejvýznamnějších dnů v křesťanském liturgickém kalendáři. Tento den má hluboký náboženský význam, připomíná události spojené s Ježíšem Kristem, zejména jeho Poslední večeři se svými učedníky a zahájení pašijového týdne, který vrcholí Velikonocemi.

před 3 hodinami

před 3 hodinami

před 4 hodinami

před 4 hodinami

před 5 hodinami

před 5 hodinami

Vladimir Putin

Putin promluvil o napadení Česka a Polska

Rusko nemá žádné plány na útok na země NATO a nezaútočí na Polsko, pobaltské státy nebo Českou republiku, ale pokud Západ dodá Ukrajině stíhačky F-16, budou ruskými silami sestřeleny. Podle serveru euractiv.com to prohlásil ruský prezident Vladimir Putin při setkání s ruskými vojenskými piloty.

před 6 hodinami

včera

včera

včera

Ministerstvo shání další vakcíny proti černému kašli. Zájem je extrémní

V Česku v souvislosti s nárůstem počtu případů černého kašle v letošním roce výrazně stoupl zájem o očkování. Ministerstvo zdravotnictví ve středu na sociální síti X uvedlo, že probíhají jednání o dodávce dalších vakcín. 

Zdroj: Jan Hrabě

Další zprávy