Recenze: Když se Nick Cave modlí, stojí to za to

Je dobré si všimnout onoho „alone“, tedy ne Nick Cave sólově, ale sám. Sám, jen se svým hlasem a klavírem. A také, samozřejmě, se svými písněmi, a co je důležité, i s nepřítomným publikem.

Nečekejte přehlídku hitů

Vystoupení, natočené v prázdné londýnské hale, bylo nabídnuto v červenci jako stream, o jeho vydání se však neuvažovalo. Nakonec ovšem přece jen vyšlo a je to jen dobře. A to i navzdory tomu, že koncertních titulů má Nick Cave ve své diskografii nemálo. Na všech jej totiž doprovází jeho kapela The Bad Seeds, zde je tedy poprvé odkázán zcela sám na sebe.

Rozhodně nečekejme nějaké best of, přehlídku zaručených hitů, Cave spíše vybíral písně hodící se do nálady. Hned pět z dvaadvaceti písní totiž pochází z jeho alba Boatman's Call z roku 1997, desky silně poznamenané rozchodem se zpěvačkou P. J. Harvey, písně se ale dotýkají i dalších vztahů. Zároveň je celá, spíše komornější deska hodně založena na Caveově klavíru. Možná právě tyto charakteristiky hrály roli při výběru na osamělý koncert.

Šest písní Cave vybral z poslední, vynikající trilogie Push the Sky Away (2013), Skeleton Tree (2016) a Ghosteen (2019), dvě pocházejí ze dvou alb jeho projektu Grinderman, jedna píseň, Euthanasia, nebyla vůbec vydána. A dojde i na starší kousky.

Nic navíc

Album jako celek se nese až v rozjímavé náladě. Všechny písně jsou pomalejší, až balady, může tak vyniknout Caveův dojímavý zpěv – téměř jako by si se svými posluchači povídal. Cave jako klavírista nikdy příliš neexceloval a i zde je spíše klidným doprovazečem, než by se pouštěl do rytmicky i harmonicky složitějších aranží. Vůbec to ale nevadí – o to více může vyznít jak jeho hlas, tak i celková nálada písní, jejich texty.

Úvodní Spinning Song z posledního alba Ghosteen je překvapivě bez doprovodu, Cave, možná kvůli navození nálady celého představení, pouze recituje její text, než se pustí do titulní písně Idiot Prayer z alba Boatman's Call – tu mimochodem doposud nikdy živě nehrál.

Během celého vystoupení Cave neuvede jedinou písničku, jen se jednou, po doznění skladby (Are You) The One That I've Been Waiting For? krátce zasměje…

Nejen zaplnění pauzy

Zajímavé je srovnání s klasickými verzemi, kdy například původní The Mercy Seat z alba Tender Prey (1988) rozhodně neztrácí své napětí, ovšem gradace celé písně je ztlumená. Cave je zde až jímavý, když popisuje vzdorná slova odsouzence na elektrickém křesle: „Nebojím se zemřít…“, zatímco v originále je, za doprovodu bouřící kapely, vyplivuje s neskrývanou záští.

Nick Cave přišel s albem, jež nejen že zaplnilo pauzu ve vystupování, ale patří k jeho nejlepším. Mluví o tom i nadšené recenze, zmiňující mimořádnost, jež bere dech, a vynášející desku jako Caveovo „životní vystoupení“.