JOSEF ARIMATEJSKÝ A LEGENDA GLASTONBURY

Město Glastonbury stojí na poloostrově na Somersetských pláních, v oblasti mokřadů, 31 mil jižně od Bristolu v jihovýchodní Anglii. Té oblasti vévodí kopec Tor, význačný  orientační bod, stoupající jako ostrov z okolní úrovně krajiny. Malá velikost města je v rozporu s jeho prominentním místem v legendách a mýtických dějinách Británie. Kromě záhadného Toru je zde klášter ze 7. století, jezerní vesnička z doby železné několik kilometrů na severozápad, stejně jako spojení s králem Arturšem, svatým grálem a Josefem z Arimateje. Jedná se o toto poslední spojení, které nás zde zajímá.

Na základě současných historických důkazů došlo k založení opatství v Glastonbury ve formě benediktinského kláštera za Beorhtwalda, jeho prvního saského opata, a lze to datovat ne dál než do roku 670 n.l. Ačkoli tradice tvrdí, že na místě stál starší keltský křesťanský kostel z „proutí a mazanice“, dosud nebyly objeveny žádné důkazy o této struktuře. Taková data by způsobila, že by byl vznik opatství a jeho rozvoj jakožto posvátného nebo náboženského místa pozdější a tudíž druhotný ve srovnání s glastonburským Torem.

Archeologické důkazy o historii opatství poněkud kontrastují s prestiží, která mu byla poskytnuta ve středověké pověsti. Většina té legendy a některé části historie opatství v Glastonbury pochází ze spisu Williama z Malmesbury: "De Antiquitate Glastoniensis Ecclesiae" (O starobylosti kostela v Glastonbury), práce na stavbě začaly mezi roky 1129 až 1135 n.l.. Když William z Malmesbury napsal své „Dílo“, bylo opatství na pokraji zkázy, s budovami v zchátralém stavu a mniši měli sotva dost na živobytí.

Byl to Henry de Blois, opat z Glastonbury, kdo přivedl Williama do kláštera, původně proto, aby vytvořil biografie různých světců, na základě tradice spojených s klášterem. William z nějakého důvodu nemohl dokončit práci a místo toho napsal své dílo "De Antiquitate Glastoniensis Ecclesiae". V této „historii“ nazývá William opatství  „nejstarším kostelem v Anglii“ a zaznamenává, že někdy v druhé polovině druhého století našeho letopočtu poslal papež Eleutherius misionáře Fagana a Deruviána z Říma na ostrov Británie, aby kázali evangelium. William také tvrdil, že viděl dokumenty, které uváděly, že „Kostel v Glastonbury nepostavily žádné jiné ruce, než ruce  Kristových učedníků“.

William z Malmesbury byl jedním z řady profesionálních historiků a hagiografů, používaných klášterními komunitami k vytváření pololegendárních historií jejich klášterů a životů jejich svatých. Pro klášter, který byl závislý na své prestiži, která by přitahovala poutníky a dary, bylo žádoucí spojení s významnými světci a s historií, sahající až k založení křesťanství. Tyto obavy byly pro existenci opatství Glastonbury tak zásadní, že když mniši vytvořili kopie knihy Williama z Malmesbury, vložili do díla fiktivní pasáže a popisovali Josefa z Arimateje jako vůdce skupiny dvanácti Ježíšových učedníků, kteří přišli do Británie v roce  63 n.l.. Během pozdějšího středověku byla tato legenda o Josefovi z Arimateje postupně budována, takže koncem 15. století bylo Glastonbury uváděno jako rodiště britského křesťanství, kde Josef postavil první kostel, ve kterém byl u místěn sv. Grál.

Existovala také legenda, že Josef navštívil Glastonbury spolu s Ježíšem, když byl tento ještě dítě; šlo o příběh, který inspiroval Williama Blakea (1757 - 1827) k napsání  básně, jež se stala textem anglického hymnu Jeruzalém. Na konci 15. století koloval příběh, že Josef přinesl do Británie dvě stříbrné baňky, obsahující Kristovu krev a pot a že tyto dvě relikvie byly pohřbeny v jeho hrobě. Tento příběh má odstíny legendárního Svatého grálu, i když neexistují žádné záznamy o nějaké svatyni, která by označovala místo hrobu, která by tam určitě byla,   kdyby taková událost měla nějaký faktický základ. Další variace na toto téma zmiňuje, že Josef pohřbil Svatý grál pod glastonburským Torem,  u vchodu do podsvětí a poté začal vytékat pramen, nyní známý jako Kalichová studna, a jeho voda přinesla věčné mládí každému, kdo ji vypil.

Snad nejslavnější legenda, týkající se Josefa z Arimateje a Glastonbury vypráví o tom, že přivedl do města Svatý trn. Podle jedné verze příběhu se říká, že Josef se plavil přes zaplavené pláně Somersetu do Glastonbury, kde zasadil svou dřevěnou hůl do země. Hůl se pak zázračně zazelenala do podoby glastonburského hlohu - (Crataegus monogyna ‚Biflora ') - odrůdy hlohu obecného, ​​který kvete dvakrát ročně, jednou na jaře a znovu kolem Vánoc. Glastonburský hloh - trnovník zřejmě přitahoval poutníky během středověku, ale během anglické občanské války (1642 - 1651) byl poražen Puritany (příznivci parlamentu, protivící se králi), kteří nesouhlasili s pověrčivými památkami. V jednom příběhu byl puritánský voják, který zničil strom, oslepen letící třískou.

Když Josef z Arimateje zasadil svou dřevěnou hůl do země, zázračně rozkvetla do podoby glastonburského hlohu. V pozadí je glastonburský Tor, kde, podle legendy, Josef pohřbil svatý grál u vchodu do podsvětí. Naštěstí byly odřezky původního posvátného hlohu vzaty a zasazeny jinde v Glastonbury a některé ještě dnes přežívají v areálu opatství Glastonbury, u kostela sv. Jana a u Kalichové studny. Každý rok o Vánocích místní kněz anglikánské církve a nejstarší žák ze školy Sv. Jana uříznou snítku glastonburského hlohu a pošlou ji  královně. Tento zvyk zřejmě pochází z doby anglického krále Jakuba I. (1566 - 1625), kdy James Montague, biskup z Bathu a Wellsu, poslal větvičku hlohu  Anně Dánské, manželce krále Jakuba I.

V roce 1965 královna Alžběta II. postavila mezi zříceninami opatství Glastonbury velký dřevěný kříž, na kterém je napsáno: „Kříž. Symbol naší víry. Dar královny Alžběty II. označuje křesťanskou svatyní tak starodávnou, že její původ může zaznamenat pouze pověst.“ Současné výzkumy naznačují, že počátky příběhu o glastonburském hlohu nesahají dál do minulosti, než báseň z roku 1502, která zmiňuje tři hlohy na vrchu Weary-all-Hill (místně známý jako Werrall), které na Vánoce kvetly. Do roku 1645 někteří říkali, že Svatý trn-hloh, vyrostl z trnu, odebraného Josefem z trnové koruny. Haersova "Historie a antikvity Glastonbury" (1722) popisuje, že pan Eyston získal informace o "Trnu" od místního hostinského:

„Řekl mi to hostinský, u něhož jsem ustájil své koně a který si pronajímá značnou část areálu nedávno zrušeného opatství, že nedaleko města přistál sv. Josef z Arimateje, na místě, kde byl zasazený dub na památku jeho přistání, nazývaný Avalonský dub; že on (Josef) a jeho společníci odtud pochodovali na kopec skoro míli na jižní straně města a byli unavení, a odpočívali tam; a to dalo kopci jméno Weary-all-Hill (Kopec všech unavených). Zda to vyrašilo ze suché hole svatého Josefa z Arimateje, když zabodl hůl do země, když tam odpočíval, nemohu zjistit,  ale bez debaty to vyrašilo zázračně"!

Tento strom, rostoucí na jižním hřebeni kopce Werrall (Weary-all-hill), měl v době královny Alžběty dvojitý kmen. Jedna z teorií, která se dodnes udržuje, je, že Josef z Arimateje mohl být obchodníkem s cínem, který vzal mladého Ježíše s sebou na obchodní cestu do jihozápadní Británie. Nicméně, tento příběh je relativně nedávným výtvorem a pochází od anglického hagiografa a spisovatele, reverenda Sabine Baring-Gould, který představil tuto myšlenku v roce 1899 ve své knize "Cornwall". V brožuře z roku 1922 reverend Lionel Smithett Lewis, vikář kostela sv. Jana v Glastonbury po více než 20 let a hluboce se zajímající o příběhy spojení Josefa z Arimateje s Glastonbury, si přivlastnil Baring-Gouldův nápad, ale přesunul pověst  z Cornwallu do Somersetu. V době, kdy dosáhla svého finálního vydání v roce 1955, kniha Smithett Lewise „Sv. Josef  z Arimateje nebo Apoštolská církev Británie měla  asi 200 stran, včetně 13-ti příloh a obsahovala tvrzení, že Glastonbury je místo, kde byla pohřbena Panna Marie.

Bohužel, jako u většiny příběhů, obklopujících Glastonbury, se do pravdivé historie města zapletla spousta skutečně starodávné tradice, novodobých mýtů a fikce, takže vypreparování pravdy z pověstí je úkol téměř nemožný. Přesto je příběh Josefa z Arimateje v Glastonbury téměř jistě legendou, která měla přinést opatství prestiž.