Mezi podpůrné aktivity, které mají začlenit bývalé členy mládežnických gangů z Los Angeles do běžného života, patří i pekárna Homeboy Bakery, kde pracují vedle sebe členové bývalých znepřátelených gangů.

Jeden čas byl vedoucím pekárny kluk jménem Luis. Bylo mu kolem pětadvaceti a dříve patřil mezi největší a nejmazanější dealery drog, jaké kdy naše společenství poznalo. Znali jsme se víc než deset let, během nichž s grácií, ale s rozhodností odmítl každou nabídku práce. Luis byl pohotový a mazaný jak liška.

Nakonec se rozhodl pracovat. A táhlo ho to do pekařství. Jeho přirozené vůdčí schopnosti ho brzo vynesly na pozici vedoucího. Nejenže pracoval se svými bývalými nepřáteli, ale on na ně musel i dohlížet, což je ještě mnohem těžší.

*

Jednoho dne k nám do pekárny měli přijet na exkurzi farmáři z Velkého kalifornského údolí. Chtěli vidět naše pekařství.

Vítat turisty a filmové štáby je součástí Luisovy práce. Tuhle část své práce ovšem ze srdce nesnáší a z jeho kňourání by vás rozbolely zuby.

„Fakt musim?“

V den setkání s farmáři čekáme s Luisem venku na autobus a já odháním jeho kňouravé stížnosti jako mračno otravných komárů.

Když akorát doráží autobus a snaží se zaparkovat, Luis předstírá, že je vedoucím výpravy, nasazuje nosový hlas znuděného průvodce a říká: „Vítejte v Homeboy Bakery. Poznejte členy gangů v jejich přirozeném prostředí.“

Před pusou si drží ruku stočenou v pěst pro větší zesílení hlasu. „Prosím za žádných okolností nevystrkujte ruce z autobusu. Nepokoušejte se pozorované objekty krmit, nejsou ještě zcela ochočení.“

„Drž hubu,“ procedím bez úsměvu mezi zuby, zatímco vítám naše hosty při výstupu z autobusu.

*

Později toho dne se znovu stavím v pekařství, které je pár bloků od mé kanceláře. Když vidím Luise, přivolá mi to vzpomínku na dopolední prohlídku.

„Poslyš,“ ptám se, „jak to šlo s tou prohlídkou?“

„Do háje, G.,“ zavrtí hlavou, „co to s váma bílejma je?“

V tu chvíli jsem byl spíš zvědavý, co bylo s ním.

„Nevím, co by s námi mělo být?“

„Myslím tím, sakra, že pořád používaj slovo SKVĚLÝ.“

„To že děláme?“

„Si piš, kámo. Dívej. Ta banda cizinců si tu vykračuje, lidi koukaj po place a všechno je v pohodě, je tu čisto, stroje makaj a oni říkaj: ‚Tohle místo je SKVĚLÝ.‘ A pak viděj kluky, chápeš, nepřátelé dělaj spolu, všechno v cajku a oni na to: ‚Hoši, jste SKVĚLÍ.‘ Pak ochutnaj náš chleba a zase: ‚Ten chleba je prostě SKVĚLÝ.‘ Do háje, G., proč bílý pořád říkaj ,SKVĚLÝ‘?“

Řeknu mu, že nevím. Ale od té doby jsem mu nikdy nezapomněl zdůraznit, jak je „SKVĚLÝ“, jen abych ho trochu pozlobil.

*

O nějaké čtyři měsíce později, chvíli před zavírací dobou přijedu k pekařství. Luis mě zevnitř zahlédne a vyběhne ven na parkoviště. Je rozrušený, což pro něj není zrovna typické. Sotvaže mě nechá vystoupit z auta.

„Hej, Gregory,“ huláká, nadšený z toho, že mě vidí. „Nebudeš VĚŘIT, co se mi stalo včera po směně.“

Vypráví mi, že po práci šel vyzvednout svou čtyřletou dceru Tiffany ze školky. Posadil ji do auta a jeli domů, do jejich maličkého bytu, za který Luis poprvé v životě platí nájem čistými, poctivě vydělanými penězi. Odemkne dveře, Tifanny se mihne kolem něho, proběhne předsíní a přistane v jejich skromném obýváku. Rozkročí se, roztáhne ruce a očima nasává celou místnost. Pak s širokým úsměvem prohlásí: „Tohle… je prostě SKVĚLÝ!“

Luis na mě pohlédne a prohlásí: „Myslel jsem, že se snad mění v bílou...“

Musel se sehnout, aby jí viděl do očí, a rukama se opřít o kolena, aby udržel rovnováhu.

„Co je tak skvělý, dceruško?“

Tiffany si přitiskne ruce na srdce a nadšeně zvolá: „Přece NÁŠ DŮŮŮŮŮM!“

Náhle ale Luis není schopen slova. Naše pohledy se setkají a duše začnou přetékat, stejně tak jako oči. Nedokážeme přerušit ten pohled z očí do očí, po tvářích se nám kutálí slzy. Po chvíli, která se zdá být delší než ve skutečnosti, prolomím ticho.

Namířím na něj prst. „Tys… to… dokázal! Nikdy v životě jsi neměl domov – a teď ho máš. Dokázals to. Byl jsi největší dealer drog ve městě, skončil jsi s tím a místo toho pečeš chleba. Tys to dokázal. Nikdy jsi neměl otce – a teď jím jsi… a štve mě, že ti to musím říct, ale… jsi prostě skvělý!“

*

A štve mě, že vám musím říct, že poprvé jsem vytáhl tento příběh ze své paměťové banky, abych ho vyprávěl na Luisově pohřbu. To středeční odpoledne, kdy byl zabit, nedělal nic špatného. Nakládal zrovna věci do auta, protože se chystal na výlet s přáteli do přírody. Dva členové gangu, s tvářemi zakrytými, vstoupili na „nepřátelské“ území s touhou najít „nějakýho nepřipravenýho blázna“. Spatřili Luise a muselo je napadnout: „To je on.“ Přišli k němu a odpráskli ho.

Vyprávěl jsem ten „SKVĚLÝ“ příběh na Luisově pohřbu, protože jsem v týdnu mezi jeho smrtí a pohřbem stále dostával od jeho přátel a místních lidí podobné otázky.

„K čemu to je, dělat dobrý věci, … když se ti pak může stát tohle?“ ptali se všichni.

Dobrá otázka, která si zasluhuje odpověď. Řekl jsem v tom nacpaném kostele, že Luis byl člověk, který objevil pravdu o sobě samém, našel sám sebe a své místo a tím kým před Bohem byl. A to, co objevil, se mu zamlouvalo a naplňovalo ho to. 

Juliana z Norwiche, anglická mystička ze čtrnáctého století, viděla životní zápas jako cestu k objevení toho, že jsme „oděni Boží dobrotou“.

A to se stalo Luisovým životním dílem.
Přijal tuto dobrotu – svou skvělost – a nic už nebylo jako dřív.
A popravdě, co je smrt ve srovnání s tímhle?
Tohle žádná kulka nedokáže zničit.