8°C
Rothschildové „ostrouhali“. Majetkovým nárokům rodu ve Slezsku Ústavní soud nedal šanci
Ústavní soud (ÚS) nedal šanci majetkovým nárokům dědiců rodu Rothschildů ve Slezsku. Ve spojeném řízení zamítl 12 jejich stížností. Navazovaly na neúspěšné žaloby, jejichž prostřednictvím se rodina pokoušela znovu získat od obcí a státu desítky pozemků s různým využitím. Nález soudce zpravodaje Radovana Suchánka je od čtvrtka dostupný na webu ÚS. Tříčlenný senát nebyl jednotný, soudce Jiří Zemánek uplatnil odlišné stanovisko.
Jedna z neúspěšných žalob, ve které šlo o čtyři desítky parcel, se týkala obce Šilheřovice. Další určovací žaloby mířily na majetek spravovaný obcí Ludgeřovice, městem Ostrava, Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, Tělovýchovnou jednotou Ostrava a Lesy České republiky.
Rothschildové před druhou světovou válkou drželi rozsáhlé majetky ve Slezsku. V roce 1939 však nemovitosti pod nátlakem převedli na Německou říši. Po roce 1945 na majetek dopadly prezidentské dekrety a nemovitosti konfiskoval stát.
Dědicové a rodinné trusty se prostřednictvím série žalob domáhali určení, že ke dni své smrti v roce 1942 byl majitelem stále Alphonse Mayer von Rothschild. Prakticky by to znamenalo, že neplatí ani převod na Německou říši, ani poválečná konfiskace.
Hlavním důvodem neúspěchu snah dědiců o znovuzískání pozemků bylo to, že vdova po posledním držiteli majetku po roce 1945 údajně plně nevyužila možnost domáhat se svého vlastnického práva. Tehdejší právní řád jí to umožňoval.
„Pokud tak neučinila, nelze ani tehdejší restituční zákonodárství obcházet žalobou o určení vlastnického práva,“ stálo před časem v jednom ze souvisejících usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní stížnosti poukazovaly na to, že právní předchůdkyně žalobců nárok po válce uplatnila, avšak dokumentace o případném výsledku se nedochovala. Stát prý převzal majetek bez právního důvodu, proto nikdy řádně nenabyl vlastnické právo.
ÚS ale nenašel důvod k zásahu. I kdyby se odehrála křivda, stalo se to před únorem 1948, tedy před začátkem takzvaného rozhodného období. Na odčinění tedy podle nálezu neexistuje právní nárok.
Podle odlišného stanoviska soudce Zemánka se nález ÚS nevypořádal s mnoha argumenty uplatňovanými ve stížnostech. Naznačil, že český stát by měl umět najít způsob, jak zajistit nápravu zjevné křivdy, současný nález k tomu ale podle něj uzavřel cestu.
