V dnešní době nemohu začít jinak – jak se cítíte?
Daří se mi velice dobře! Mám trošku problémy s pohybem, protože mám obě kolena umělá a mám za sebou dost operací od ramene, přes bedra až po přeražený nos. Jak se říká, co v mládí nasbíráte, ve stáří se to začne projevovat. Od poslední operace levé nohy je moje chůze trošku nejistá, ale na svůj věk se cítím velmi dobře.

Když máte chvilku, vzpomínáte na svá trenérská léta ve Spartě?
Vzpomínám na ně velmi rád, protože se nejednalo o marná léta. Měl jsem štěstí, že jsem ve Spartě zažil osobnosti jako pana Roziňáka, Konipáska, Tikala, Guta a další, se kterými jsem si mohl popovídat v bufetu u kafe. Od nich jsem nasbíral spoustu zkušeností, které jsem zužitkoval po svém nástupu k béčkovému dorostu Sparty (tehdejší mladší dorost, pozn. autor). Ve starším dorostu jsem dělal asistenta Mirkovi Novému, což byl nekompromisní a skvělý trenér.

Dokážete popsat, co pro vás Sparta znamená?
Ve Spartě jsem pracoval rád, protože vždycky měla zvuk. V jejím dresu hrávali kvalitní hráči, zažil jsem třeba pana Prchala, Hanzla, Charouzda nebo Tikala. Za Spartu hrávaly ikony, na které chodili fanoušci. Bohužel hrály ve špatné době, protože hrály za dvě stovky hrubého. (směje se) Dnešní hokejisté si vydělávají lepší peníze, ale ti starší měli zase alespoň civilní zaměstnání, v němž mohli po konci kariéry pokračovat. Když je ale dnešní hokejista zodpovědný, může si peníze nastřádat a dobře investovat.

Proč jste se nikdy nepřesunul od mládeže k áčku?
Nikdy jsem neměl ambice trénovat muže. Nikdy jsem nechtěl být ani profesionální trenér, protože jsem ve svém životě pracoval převážně na ČSTV v investičním odboru i jako šéf technické správy. To mě naplňovalo, protože jsem byl spojený se sportem. Jako stavební technik jsem dozoroval třeba přestavbě sportovního areálu v Nymburce. Nikdy jsem ale necítil, že bych měl být trenér z povolání.

Co vás na trénování mladých hokejistů naplňovalo?
Práce s mládeží je zábavná, ale věnoval jsem se jí i na úkor svých dětí. Měl jsem na rodinu omezený čas, protože jsme na začátku mého působení ve Spartě trénovali pouze na Štvanici. Moc stadionů v Praze nebylo. Později sice přibyla Sportovní hala, ale ta byla v počátku určená pouze áčku. My jsme tehdy měli sraz v hale, kde jsem musel být třeba už v sedm, abych dohlédl na kluky. Všichni se oblékli už ve Sportovní hale a šli jsme ve výstroji pěšky na Štvanici. Bylo to náročné fyzicky i časově, navíc jsme později jezdili do Kralup, Neratovic a Popovic, kam z úsporných důvodů jezdila dvě mužstva a první muselo čekat, až odtrénuje druhý tým. Když jsem přijel domů, moje děti už spaly.

Jirka Zelenka mě nemá rád, protože jsem ho nestavěl

V čem byla výjimečná generace sparťanských legend jako třeba Jiří Zelenka, Richard Žemlička, Luboš Pěnička a další?
Byly to jiné generace. Ze svých zkušeností mohu říct, že kvalitní a slušní hokejisté přicházeli převážně ze sociálně slabších rodin.

Našel byste jednoho hokejistu, který vám utkvěl v paměti jako výjimečný?
Největší talent, který jsem trénoval, byl Honza Tikal. Bohém a nadaný sportovec, který uměl všechno, jenže byl neskutečně neposlušný. I proto to nikam nedotáhl. Když jste zmínil Jirku Zelenku, to byl velice šikovný chlapec na všechny sporty, ale začínal pozdě a hůř bruslil. Když přišel do mého týmu mezi devítileté kluky, byl nejmladší. Jirka mě nemá rád, protože jsem ho nestavěl.

Vůbec neposlouchal a dělal si, co chtěl. (usmívá se) Tehdy jsem měl konflikt i s jeho tátou. Musím ale zmínit pana Reinharta, předsedu klubu a vysoce postaveného činitele ČKD Lokomotivka, který byl v první řadě velmi čestný člověk. Nikdy za mnou nepřišel, abych nechával Jirku hrát, přestože to byl jeho vnuk. O jejich vztahu jsem se dozvěděl až později, o to více jsem si toho cenil.

Z rebela se nakonec stala legenda Sparty. Co za tím stálo?
Jeden rok jsem odešel do Motorletu, kam jsem si vzal asi osm mladších kluků a Jirka byl mezi nimi. Výchova v Motorletu však byla na špatné úrovni a tito nejmladší kluci převyšovali ty starší, kteří nedokázali tým podržet. I proto jsme sestoupili, ale Jirka dostával hodně prostoru a začal se chytat. Jeho výkon vyletěl a dotáhl to tam, kam to dotáhl. Jirka patří mezi historicky nejlepší střelce Sparty, což mu velmi přeju. Občas mu volám, protože vím, čím si v poslední době prošel.

V podzimním exhibičním derby vašich dorostů po 36 letech vás proti Slavii podržel, že ano?
Vyhráli jsme 9:1 a Jirka Zelenka s Jardou Kverkou excelovali! (směje se) Kluci připravili úžasnou akci, které se zúčastnila také paní generální manažerka Snopková Haberová. Jsem rád, že jsem všechny kluky viděl, moc jsem si akci užil.

Bylo derby prestižní i v dorostencích?
Slavia tehdy byla jediný soupeř, se kterým se dalo hrát. I když jsme ji poráželi třeba 8:3, ostatním soupeřům jsme dávali třeba patnáct gólů – zbytečné zápasy. I proto jsme se před sezonou pokaždé scházeli s rodiči, abychom si určili jistá pravidla. Kdo je nedodržoval, ať už rodič nebo hráč, toho jsem vyhodil. Kolektivní sport je založený na soudržnosti mužstva. Někdy jsem měl hokejově dobré mužstvo, ale nedrželo partu. I když někdy nebyl mančaft tak silný, dosahoval lepších výsledků, protože kluci při sobě drželi a bojovali.

Dnešní trenéři musí mít s mladými hokejisty trpělivost

Když se vrátíme k hokejistům, měl jste radši rebely nebo slušňáky?
Rebelské typy jako třeba Tomáš Jelínek nebo Jirka Poner jsou velice potřebné. Vy ale potřebujete i slušnější kluky, kteří ty rabijáky usměrní. Když byl chlapec bojovný a tvrdý, bylo to v pořádku, ale nemusel být čtyřikrát za zápas vyloučený. Kapitán na něj pak kvůli jeho chování vystartoval, protože fauloval a rozhodčí nás kvůli němu řezali. Rád bych ale dnešním trenérům poradil, aby měli s klukama trpělivost. I já zažil spoustu podobných případů.

Napadne vás rychlý příklad?
Do mého béčkového dorostu přešel Luboš Pěnička, což byl velmi slušný chlapec a jeho tatínek mi dělal vedoucího. Luboš měl bohužel hendikep ve výšce, na což doplatil při přechodu do dorostu. Na druhou stranu byl skvělý bruslař a šikovný hokejista. V tehdejším krajském přeboru jsme bojovali o postup s áčkem Slavie, kterou jsme porazili doma 2:1 a stejným výsledkem i pod otevřeným nebem v Edenu. Přebor, tedy druhou nejvyšší soutěž, tehdy hráli kluci do 19 let, takže jsme patnáctileté kluky doplnili o co nejlepší starší hráče z jiných týmů, za což jsem nebyl mezi funkcionáři oblíbený. (směje se) Luboš hrával v lajně se třemi staršími spoluhráči, vedle kterých vyrostl.

Koukám, že vám paměť parádně slouží. Na jaký kauf ještě vzpomínáte?
V pražském přeboru jsme porazili Čimice asi 19:1, ale jejich brankář chytil dalších dvacet gólů. Okamžitě jsem za ním šel, načež mi řekl, že by do Sparty chtěl. Byl to Jarda Radvanovský, kterého jsem vzal do svého dorostu. On měl později trošku smůlu, protože po příchodu do Sparty dělal dvojku Pavlu Wohlovi a po návratu z vojny ho do branky nepustil Jirka Holeček. Jarda však následně odešel do Brna a Pardubic, kde dokázal, že byl velmi kvalitní brankář.

Mladí hráči v reprezentaci se mi líbí

Jak se vám vůbec dnešní hokej líbí?
Extraliga je na slušné úrovni hlavně tam, kde jsou peníze. Za mé éry byly na špičce kluby jako Kladno, Pardubice, Litvínov nebo Zlín, které se v posledních letech trápí. Naopak je vystřídaly týmy jako Mladá Boleslav, kde jsem krátce působil, Třinec, Liberec nebo Hradec Králové. Sparta je výjimkou. Ve Spartě byly nějaké peníze vždycky. Kdo je má dneska, může si dovolit dobré hokejisty. Finanční síla je v dnešní době důležitá ve všech sportech.

Máte nějakého hráče, který se vám opravdu líbí?
Individuality nemohu posoudit, protože se na extraligu tolik nedívám. Kdybych někoho jmenoval, lhal bych. Na národní tým se ale dívám a na turnaji v Rusku se mi naši mladí kluci líbili, protože po dlouhé době stačili bruslit se všemi soupeři. Když budou mladí hráči dostávat šanci, nemusí to být s naším hokejem špatné. Záleží také na tom, jak dlouho v Česku vydrží, protože odchody do zahraničí jsou problém. V případě KHL to ještě jde, protože se kvůli reprezentaci zastavuje, ale NHL je v tomto ohledu problém. A víte, co mě ještě trápí?

Povídejte.
Když jsme před pětadvaceti lety jezdili na turnaje do Německa, některé týmy proti nám stavěly minimálně pět starších kluků, aby s námi odehrály vyrovnaný zápas. Ty ostatní dostávaly třeba i deset gólů. Když jsme jezdili do Dánska nebo Švýcarska, dávali jsme pravidelně padesát gólů za pět zápasů a dostali třeba jen tři. Dneska má stejná kategorie na reprezentační úrovni proti těmto soupeřům velké problémy. Bylo štěstí, že jsme Němce neměli ve skupině na dvacítkách místo Rakouska, protože bychom s nimi měli velké potíže. Ve čtvrtfinále proti Rusům hráli vyrovnanější partii. My jsme proti Rusům hráli výborně dozadu, ale dopředu už jsme se dostali jen párkrát.