Virginia Woolfová: Tři guineje, Vlastní pokoj

Přeložili Stanislava Pošustová a Martin Pokorný

One Woman Press 2020, 324 s.

Pokud se čtenář oprostí od „user­-unfriendly“ vypravení knihy (umístění poznámek a vysvětlivek, tlustá brožovaná vazba, nedodržování pravidel české typografie apod.), je reedice dvou rozsáhlých esejů Virginie Woolfové z dvacátých a třicátých let 20. století bezesporu záslužný počin. Zatímco Vlastní pokoj vychází ze dvou přednášek a je osobnější a lyričtější, Tři guineje mají komplikovanější formální i myšlenkovou strukturu. Autorka zde vytrvale ohledává a problematizuje zdánlivě jednoduché otázky a zpochybňuje zavedená klišé o „nezištné kultuře“ i intelektuální svobodě. Oba texty ovšem pojmenovávají podřadné postavení žen v historii i v době, kdy vznikly. Woolfová se smutnou ironií cituje absurdní výroky mužů o nedostatečnosti žen, upozorňuje na roli emocí a konvencí a dokládá, že nerovnost pohlaví spočívá nikoli ve schopnostech, ale v příležitostech a zdrojích. Opakovaně se vrací k faktu, že k tomu, aby ženy mohly uplatnit svůj vliv, je třeba, aby nebyly jen „dcerami vzdělaných mužů“, ale směly studovat, vykonávat povolání a díky tomu získat finanční nezávislost. Právě zdánlivě přízemní problém peněz a výdělků se ukazuje být pro společenské uplatnění žen zcela zásadní. Eseje Virginie Woolfové připomínají pohled do krasohledu – téma nahlížejí v různých barvách a z různých stran, přitom ale sledujeme stále totéž: otázku svobody a možností každého člověka.