Božena Němcová v Domažlicích? Místní dámy ji nenáviděly

Útěky na venkov

Městské dámy si rázem o paní Němcové vytvořily nelichotivý obrázek. "Vzhledem k jejím zájmům a způsobu života ji spořádané domažlické měšťanky nenáviděly. Zatímco ony dle dobových zvyklostí byly připoutány k vedené domácnosti, ona čile korzovala po náměstí," uvedl ředitel Muzea Chodska v Domažlicích Josef Nejdl. Měšťanky nešetřily pohrdavými a uštěpačnými poznámky na adresu mladé začínající spisovatelky. Pozastavovaly se nad jejími ušmudlanými sukněmi a oděvem vůbec.

Anna Kameníková: Božena Němcová prahla po lásce dychtivě a zoufale

Nepřízeň a pohrdání od městských dam si Němcová naplno vykompenzovala od chodského venkovského lidu, za kterým často a ráda utíkala. "Byla velmi komunikativní a záhy si dokázala získat důvěru místních obyvatel, kteří se jí otevřeli a velmi ochotně s ní spolupracovali při dokumentaci zdejšího slovesného folklóru," vysvětlil dále ředitel muzea.

Sběratelka pohádek

Právě díky návštěvám chodského venkova a pečlivému naslouchání lidovému vypravěčství tamního lidu, začala si Božena Němcová zapisovat především pohádky, kterými českou literaturu obohatila. Tak vznikly třeba pohádky O chytré Horákyni, Čertův švagr (která byla zfilmováno jako S čerty nejsou žerty), Čert a Káča anebo O hloupém Honzovi.

Němcová sebrala celou řadu pohádek, které pak podrobila různým uměleckým úpravám. "Vedla ji k tomu nejen snaha o idealizaci dřívějších poměrů, ale patrně také úsilí přizpůsobit jazyk mluvený jazyku psanému. Sebrané pohádky, samozřejmě upravené, pak vydávala v Národních báchorkách a pověstech. Pohádky z Chodska se začaly objevovat až ve třetím svazku, který vyšel roku 1846. V něm jsou uvedeny tři pohádky z Domažlicka: Noční stráž, O chytré princezně a Čert a Káča," uvedl Nejdl s tím, že posledně jmenovaná je autorkou silně přepracovaná a můžeme se s ní setkat v jejích sběrech z jiných oblastí.

Loučení Němcové a Nebeského bylo velmi emotivní, říká jeho praprapravnučka

Jak sama Němcová napsala, nejoblíbenější byly mezi lidmi krátké, vtipné anekdoty. "O nich si lidé myslí, že se skutečně přihodily. Starší báchorky, třeba sebebásničtější, nejsou v takové vážnosti. V každé z oněch je vychytralý sedlák nebo selka, hloupý pán nebo vtipné dorážení na hloupé sousedy, Bavory a jiné Němce… když jsou ty pověsti napsané, nezdají se vám již tak směšné, jako když člověk poslouchá, jak je odzpěvují, to je něco zvláštního a vše jinak vypadá, než když se to obyčejným hlasem povídá. Slovíčka “no“ a “nu“ jsou hodně v užívání…“

Spisovatelka nacházela na Domažlicku mnoho zdrojů inspirace, které využila i v mnoha svých dalších dílech, například povídka Karla je inspirována chodskou vsí Stráž, chodskými reáliemi té doby je inspirována i Pohorská vesnice.

"Zájem Němcové o Chodsko ovlivnil její tvorbu a ta zpětně probudila obecný zájem o Chodsko. Její dílo se stalo spolu s dílem Erbena základem našeho pohádkářství," dodal ředitel.

Objevila pro Chodsko hrdinu

Příběh újezdského sedláka Jana Sladkého Koziny zná dnes na Domažlicku téměř každý, nejvíce jej proslavil zřejmě Alois Jirásek a jeho román Psohlavci. Ale nebýt Boženy Němcové, možná by časem upadl v zapomnění, nebo by nebyl tolik glorifikován. Za svého pobytu ve Všerubech totiž spisovatelka dokázala přesvědčit místního nedostudovaného medika Georga Leopolda Weisela, aby prostudoval archiv Koutsko-trhanovského panství rodu Stadionů. Ti odkoupili panství od vdovy Laminngenové. Němcová totiž zaslechla pověst o jakémsi nevinně utraceném sedláku Kosinovi. Podle ředitele domažlického muzea není pochyb o tom, že se jedná o Jana Sladkého Kozinu a spor Chodů s vrchností, tedy pověst, která později díky Jiráskovým Psohlavcům tolik ovlivnila vlastní vědomí Chodů o sobě samých.

Božena Němcová nebyla běhna. Kameníková: K nevěře ji dohnala touha po lásce

Své postřehy z Domažlicka Božena Němcová publikovala v časopise Česká wčela pod názvem „Obrazy z okolí Domažlického“. Činila tak formou fejetonů. Podle historiků se i tak jedná o velmi cenný etnografický materiál, v němž připomněla zvyky, obyčeje, kroje a hospodářské i sociální poměry rázovitých Chodů.

Svých informátorů, tedy vypravěčů, od nichž čerpala náměty, si Němcová vážila. Sama napsala: “…ba jsem přesvědčena, že není nic lehkého získat si důvěru selského lidu. Já to již umím. Když mne některá potká, hned se ptá, jak se máte, paní? Proč k nám nejdete? Já jí podám ruku a upřímně s ní zatřesu.“

Na Boženu nezapomněli

Na chodském venkově Němcová ráda navštěvovala například Mrákov, kde trávila hodiny povídáním například ve statku u Konopů, nebo v chalupě u Bílků. Jedna z postav románu Pohorská vesnice, Józa, je ve skutečnosti slepý mládenec Jan Konopa (zvaný Honza Kůbuc) z Mrákova, který byl pro svoji výřečnost, vtip a přirozenou inteligenci častým spisovatelčiným společníkem.

Spisovatelka i po svém odjezdu z Domažlicka byla s tamními lidmi v kontaktu. Udržovala s nimi čilou korespondenci.

Chodové na "svoji" Boženu Němcovou nezapomněli, kromě vzpomínek a historických dokumentů jí věnovali i tři pamětní desky. Jedna je na domě na náměstí v Domažlicích (z roku 1895), další v Mrákově (1947) a ve Všerubech (1936). Jméno spisovatelky nese také domažlická městská knihovna.