Bezmála dvoumetrový obránce a plzeňský odchovanec už půl roku poznává angažmá v Tappara Tampere, klubu čtrnáctinásobných finských šampionů na jihu země. Mimochodem, nedávno tam teploměr přes den naměřil mrazivých mínus sedmnáct stupňů.
Pořádná zima.
Není to pravidlem. Před pár dny bylo mínus dvanáct, třeba na začátku týdne jen jeden stupeň pod nulou.
Zdá se, že jste se v Tampere zabydlel rychle.
Život je tady super, jsem naprosto spokojený, nemůžu si na nic stěžovat. Od klubu jsem dostal auto, do pronájmu velký byt, prostoru máme s přítelkyní až až. Na stadion to mám deset, dvanáct minut podle provozu. Tampere má na počet obyvatel o něco víc lidí než Plzeň, ale hodně jich žije v příměstských aglomeracích. Samotné centrum není velké, město je rozdělené jezery. Plzeň má rozsáhlý historický střed, nesrovnatelný s tím, co je tady. A asi i pestřejší nabídku, co se týká normálního života.
Jenže život má teď na většině planety k normálu daleko. Jak vás ve Finsku aktuálně ovlivňuje epidemie koronaviru? I nejvyšší soutěž se před Vánoci na chvíli přerušila.
Ale to nebylo kvůli tomu, že by vláda zpřísnila opatření. Vedení soutěže přerušilo ligu, protože na stadion nesměli fanoušci. A bez lidí hrát nechtěli. Nějaké zápasy se odložily, teď je situace taková, že do konce ledna hrajeme bez lidí a od února už by se to mělo opět rozjet i s diváky.
Jak rozsáhlá jsou ve Finsku omezení v normálním životě?
Každý region si řídí situaci sám. Obecně platí, že omezení nejsou prakticky žádná, jen doporučení. Cítíme se v bezpečí a lidi k tomu sami přispívají. Jsou zodpovědní, důslední, snaží se neriskovat. Když půjdete do obchodu, 95 procent lidí bude mít roušky. Všude jsou stojany s dezinfekcí, všichni ji používají. Restaurace jsou otevřené, některé menší ale zvolily jen rozvoz jídel. Alkohol je omezený do deseti večer, zavírá se v jedenáct.
Takže i na pivko si odskočíte?
No, tady ty místní... (úsměv) Naštěstí přímo v budově, kde bydlíme, je obchod a tam prodávají Prazdroj. Nic laciného, půllitrová plechovka za 3,30 euro. Ale zdroj mám.
Před časem jste na sebe prozradil, že doma rád vaříte. Poznáváte už finskou kuchyni?
Moc ne. Vím, že jsou klobásoví. Ale jednu místní klobásu jsem zkusil a ta mi popravdě moc nesedla. Podává se za tepla a s mlékem. Nepřipomínalo to masný výrobek, spíš kroupy, měl jsem potíže to vůbec spolknout. Soba nebo losa jsem tady nikde nezaznamenal. Zato ryby ano, ty jsou skvělé a umí je připravit výborně. Dominik Hrachovina nás vzal i do takové tržnice, kde dělají čerstvé lososy s různými přílohami. Skvělé, pochutnal jsem si. Když si občas vyjdeme na večeři, většinou si objednáme rybu. A nikdy jsme nebyli zklamaní.
Soudě podle originální filmografie jsou Finové svérázný národ. Poznáváte to i v reálu?
To úplně neumím posoudit. V kabině jsou finští spoluhráči super, žádnou svéráznou povahu jsem nepoznal. Snaží se s námi bavit, zapojovat nás do dění. Správná hokejová kabina, srandičky.
 |
S gólmanem Hrachovinou a útočníky Smejkalem a Špačkem jste v klubu hned čtyři Češi. Trávíte spolu hodně času?
Jasně. Víceméně bydlíme všichni pohromadě na padesáti metrech ve větším komplexu, kde máme od klubu pronajaté byty. Stejně tak Američan Blood, další cizinec v týmu. Ale nejvíc času trávím s Dominikem, bydlíme ve stejném vchodě, dost toho podnikáme společně.
Hrachovina v Tappaře působí roky, jakou pozici jste si v první sezoně vybudoval zatím vy?
Při hře pět na pět nás trenér drží pravidelně na čtyři lajny, abychom byli v zápřahu. Jinak hraji první oslabení, tam jsem jako doma. (úsměv) Zatím jsem se nedostal na přesilovky, mojí snahou je najít i tam cestu.
Nastupujete v první či druhé formaci a poslední dobou ve dvojici s mladým Santtu Kinnunenem. Vyhovíte si na ledě dobře?
Zpočátku jsem hrál s jiným pravákem, pak to trenéři změnili a chtěli rozložit obranu tak, aby byl vždy zkušenější hráč a k němu někdo mladší, kterému pomůžeme nahoru. S Kinnunenem není problém, vyhovíme si, v pohodě komunikujeme v angličtině.
Angličtina je v kabině takový úřední jazyk?
Úřední jazyk je finština, jenže... (smích) Naštěstí až na jednoho hráče, který je takový ruso-fin a anglicky skoro nemluví, si my ostatní s angličtinou vystačíme. Takže nám to domácí kluci z finštiny překládají.
Pár finských frází už jste ale pochytil, nebo ne?
Chytám se na slovíčka, co padají pořád dokola. Takže ta sprostá byla jako první na řadě, samozřejmě. (úsměv) Umím pár výrazů, ale ponořit se do toho jazyka nejde. Když je poslouchám, přijde mi to jako jedno dlouhé slovo. Vůbec nepoznám, kdy je mezera, konec věty.
Na premiérový gól za Tapparu jste čekal do 18. prosince, trefil jste se v Turku při výhře 6:3. Spadl vám kámen ze srdce?
Upřímně, ani jsem ho neslavil. Byl to poslední gól za rozhodnutého stavu, bez lidí v hledišti... Je to zvláštní, není tam to napětí a euforie. Kdyby to bylo třeba na 2:1, prožívám ho víc. Ale samozřejmě jsem za něj byl moc rád, je super, když se v novém působišti trefíte. Padl po špatné rozehrávce, já to od jejich beka dostal přímo proti hokejce mezi kruhy na volej a gólmanovi jsem prostřelil teploměr.
Šestačtyřicetiletý trenér Jussi Tapola působil jako asistent u finské reprezentace, krátce vedl také čínský Kunlun v KHL. Jak spolu vycházíte?
Nemáme problém, s trenéry jsem vycházel všude. Ale teď se nedaří, mám smíšené pocity. Hledáme cestu ven a občas mi hlava nebere, co se děje, jaké jsou tréninky. Je to zvláštní. Ale pramení to ze situace, kdy jsme třikrát za sebou prohráli. Všichni se snažíme vrátit na vítěznou vlnu, na lepší pozici v tabulce.
Jaké jsou ty zvláštní tréninky?
Je to teď specifické tím, že se hraje méně zápasů a hodně trénuje. Až od února půjdou utkání rychle za sebou. Občas to připomíná letní přípravu, kdy jsme hodinu a půl bruslili a fyzicky byli zdecimovaní. Úplně nerozumím, proč se v lednu takhle trénuje. Ale na druhou stranu, tady se jede furt na sto procent. Při zápasech i v tréninku. Kdybyste zkusili takovou českou vyčůranost, někde si ulevit, tak to se tady neodpouští.
V tabulce jste na hraně play off, střídáte úspěšné série a šňůry porážek. Je nevyrovnanost výkonů největší problém?
Snažíme se pořád najít balanc, výkony ustálit na dobré vlně. Ne aby to bylo jako houpačka, tři zápasy jo a pak zase tři ne. Zatím se to moc nedaří, i když poslední zápasy byly spíš o laciných gólech. Nasazení a bojovnost byly v pořádku, i hra nějak vypadala. Ale potřebujeme soupeře přetlačit a začít vyhrávat.
Vnímáte teď jako cizinec na sebe větší tlak?
Tlak si na sebe dělám hlavně sám. Snažím se týmu pomáhat, jak to jde, ale očekávám od sebe ještě víc. Je to o detailech, malých věcech, které se v zápase stanou. Není to ještě úplně podle ideálních představ. Možná jsme teď my cizinci víc pod drobnohledem. V tom jsem rád, že nerozumím té jejich hatmatilce, média jdou mimo mě. (úsměv)
Mimochodem, je to třicet let, co do Tampere přišel útočník Jiří Kučera, plzeňská legenda. A strávil v Tappaře úspěšné čtyři sezony. Přišla na to někdy řeč?
Popravdě ne. V klubu už se asi všichni obměnili. Netroufám si říci, jestli si na Jirku ještě někdo pamatuje. Možná jeden z masérů, to se určitě poptám.
Na podzim jste v českém dresu odehrál finský Karjala Cup. Přemýšlíte, jaké máte šance dostat se letos na mistrovství světa?
Na šampionátu bych si samozřejmě zase moc rád zahrál. Ale copak v téhle sezoně můžete něco plánovat? Nikdo neví, jestli nějaké mistrovství vůbec bude, jaká bude situace. Takže se soustředím na to, jak vypadá aktuální situace v Tampere, myšlenky na národní tým teď nemám. Plánovat nemá smysl.
Sledujete na dálku, jak si v extralize vede Plzeň?
Jsme v kontaktu s Romanem Vráblíkem, napíšeme si i s fyzioterapeutem Adamem Havlem. Po očku kluky sleduji, ale že bych se díval na zápasy, to moc ne. Bez diváků je to divná podívaná, člověka nevtáhne, takže si v televizi pouštím raději jiné programy. Je to zvláštní doba.
I váš odchod z Plzně byl zvláštní, loni na konci ledna vás nečekaně vyměnila do Litvínova. Cítíte nějakou hořkost?
Stalo se, je to hokejový život. Už bych se v tom nevrtal. Já jsem to vzal v Litvínově jako výzvu. I Jirka Šlégr mi říkal, ať si za ten největší cíl vezmu záchranu. Tak jsem to přijal a to se nám povedlo splnit. I z osobního hlediska mi to nakonec pomohlo, poznal jsem něco jiného, na ledě dostal hodně prostoru. Ono je dobré udělat ten krok, kdy vystoupíte z klubu, kde jste celý život.
Michal Moravčík s přítelkyní Andreou a psem Maylem
Kdy jste se vlastně naposledy dostal domů?
Já byl doma naposledy loni v červenci, před odletem do Finska. Ale byli tady rodiče, když povolili lety s negativním testem. Naši navíc covid měli, stačil papír, že prodělali karanténu. Sešli jsme se před Vánoci, bylo to moc fajn. Ale nebylo to o dárcích. Ty nám poslali už předtím, protože trvá skoro měsíc, než sem dojde nějaký balík. Teď do Čech poletí přítelkyně. Na týden, potřebuje vyřídit něco kvůli škole. A taky vyzkoušet svatební šaty.
No vida. Kdy chystáte životní krok?
To záleží na české vládě, co nám povolí. (smích) Svatba by měla být v červnu.
Takže Bolešiny, malá obec na Klatovsku, odkud oba pocházíte, budou na nohou?
Asi bych nezabíhal do detailů, nevíme, s čím můžeme kalkulovat, bude se to všechno řešit za pochodu. Zatím prozradím jen to, že máme zamluvený takový malý hotýlek. A uvidíme, jaká bude situace v červnu.
Jak jste žádal o ruku?
To bych si nechal pro sebe, je to naše soukromí. Ale tradičně, poklekl jsem... Ještě loni v létě v Česku, před svým odletem. Rodiče jsme o tu informaci neochudili.
