Derflice | Hradiště sv. Hippolyta | Kasárna | Konice | Mramotice | Načeratice | Oblekovice | Popice | Přímětice
DERFLICE
Územní vymezení:
Katastrální území Derflice. Nejvzdálenější městská část, při silnici do Jaroslavic. Od centra Znojma je vzdálena 8 km.
Jméno:
Vzniklo počeštěním německého názvu Dörflitz. Znamená „víska, dědinka“.
Historie a pamětihodnosti:
Východně od derflické Kamenné hory stávala již ve 12. století obec Popovice, příslušenství kostela ve Strachoticích, od roku 1190 základní jmění premonstrátského kláštera v Louce. Ves Dorffleins vznikla v nedalekém sousedství později, snad v 14. století, a to na polnostech znojemských klarisek, kterým patřili poddaní v Tasovicích. Za husitských válek obě vesnice utrpěly značných škod a po jednání louckého opata a abatyše klarisek na Tři krále 1437 došlo k dohodě, že si obě vesnice mezi sebou vymění. Výměnu vzápětí potvrdil moravský markrabě Albrecht Habsburský.
Derflice pak v majetku Louky zůstaly až do zrušení kláštera roku 1784. Za třicetileté války zpustly, přežilo pouze 7 chalup. V letech 1708 přikročil loucký opat Karel Kratochvíle k novému založení obce s 19 usedlostmi včetně vrchnostenského dvora. Roku 1731 udělil opat Nolbeck obci právo vinného šenku; nové vinice však Derličtí zakládat nesměli. Severně od obce byl tehdy rybník.
Roku 1850 se Derflice staly samostatnou samosprávnou obcí. O 4 roky později však vyhořely. I v meziválečném období si udržely čistě německý charakter. V roce 1930 zde v 65 domech bydlelo 278 osob německé národnosti. V dubnu 1939 byly Derflice spojeny s Načeraticemi v novou obec „Traubenfeld (Hroznové Pole)“. Všichni obyvatelé obce byli v létě 1945 vyhnáni. Součástí Znojma se Derflice staly roku 1980.
Derfličtí bývali původně přifařeni do Tasovic, od roku 1833 do Načeratic. Derflická obecní kaple Neposkvrněného Početí Panny Marie byla zbudována na začátku 19. století nejprve ze dřeva. Roku 1841 získala podobu kostelíku, jehož věž byla opatřena dvěma zvony. Mše svaté tu byly slouženy dvakrát do roka – na svátek sv. Šebestiána a sv. Floriána. Ačkoli byl kostelík roku 1930 opraven, již o třicet let později byl za nového režimu – údajně kvůli havarijnímu stavu – demolován. Roku 2008 byla na jeho místě vystavěna skromná připomínka kaple – dřevěný přístřešek se sochou Panny Marie. Hřbitov u obce byl založen roku 1927. Do té doby byli Derfličtí pohřbíváni v Načeraticích.
Obecní škola byla zřízena roku 1829, budova pochází z roku 1906.
Územní vymezení:
Dnes katastrální území Znojmo-Hradiště. Situováno na náhorní plošině ostrožny v nadmořské výšce 330 m n.m., jež vyčnívá mezi hluboce zaříznutým údolím řeky Dyje (210 m n. m.), Gránickým údolím (Granitztal) a Studniční alias Pivovarskou roklí (Brunnengraben), přímo naproti znojemskému hradu. Silnicemi je komunikačně spojeno s Mansberkem a městem Znojmem, na druhou stranu pak s Mašovicemi. Další, tzv. bezkovská silnice je dnes určena pouze pro pěší a cyklisty. Cestu do Znojma či do údolí Dyje si lze zkrátit několika starými svažitými cestami pro pěší.
Jméno:
Dříve „Hora sv. Hippolyta“, něm. Pöltenberg, počeštěně Peltnperk. Název Hradiště poukazuje na prastaré opevněné sídliště.
Historie a pamětihodnosti:
Lidé žijí na Hradišti již téměř osm tisíc let. Staří Moravané sem přišli v 8. století a založili tu opevněné sídliště, které se na počátku 9. století rozrostlo v rozlehlé "město" o výměře 20 hektarů, nejvýznamnější středisko na západě jádra říše Mojmírovců. Liniemi opevnění bylo rozděleno na dva celky – vnitřní hradiště s knížecím dvorcem a prvním znojemským kostelem (ul. Křižovnická) a vnější hradiště (ul. Mašovická, Švédská, Nová, Za Humny), chráněné proti západu mocným valem a příkopem. Na pláni před tímto hradištěm, ve směru na Mašovice, objevili archeologové roku 2007 veliké staromoravské pohřebiště.
V polovině 10. století poplenili Hradiště tehdy ještě pohanští Maďaři. Život se sem však záhy vrátil. Po dobytí Moravy českými Přemyslovci (1019/1029) se Hradiště s velkofarním (arcikněžským) kostelem sv. Hippolyta stalo jedním ze tří hlavních správních center země. Po založení města Znojma (1222–1226) se Hradiště stalo pro panovníka přebytečným. Král Václav I. jej proto roku 1240 daroval špitálu sv. Františka v Praze a jeho bratrstvu, křižovníkům s červenou hvězdou. Na řádové bratry přešla i prastará hodnost hradišťského probošta. Křižovníci založili při kostele špitál, kde se starali o poutníky a o staré, opuštěné, chudé či neduživé lidi.
Hradišťské proboštství záhy získalo od českých a moravských panovníků rozsáhlé majetky, privilegia a imunity. K jádru hradišťského panství vždy patřily kromě samotného městečka také blízké vesnice Mašovice a Bezkov, dále část Hodonic, na druhé straně řeky pak Popice a část Havraníků. Křižovníci byli rovněž majiteli četných vodních mlýnů na Dyji od Devíti mlýnů přes Trauznice až po dnes zaniklé Neslovice u Strachotic.
Křižovnické panství bylo přerušeno za husitských válek (1419–1430) a českého stavovského povstání (1619–1620). Pro vesnice na panství i samotné městečko (Markt) Hradiště byla v 16. století kodifikována "Prawa a narzizeni Probosství sv. Hippolyta na Hradniczy nad Znojmem". Nepřekvapí, že pro Hradiště bylo nejdůležitější právo viniční, tzv. perkrecht.
V roce 1645 vyplenili Hradiště Švédové. Bylo velkým štěstím, že v čele panství tehdy stál Gerhard ze Sclessinu, rodák z říšského církevního knížectví Lutych (dnes Belgie). Použitím inovativních metod hospodaření postavil rozvrácené panství opět na nohy, založil například hradišťský pivovar. Na Gerhardovo dílo plynule navázal synovec Tomáš ze Sclessinu, který nechal kolem městečka postavit hradební opevnění, dále pak kostel sv. Antonína a kapli sv. Eliáše. Za Hradištěm byl tehdy nalezen nový vydatný vodní pramen a zřízen k němu vodovod. Probošt Jan Rivola (vládl 1708–1734) byl nevšední, umělecky založenou osobností a také milovníkem českého jazyka. Sepsal na Hradišti Slovář český.
Za třetí slezské války (sedmileté) roku 1758 se na Hradišti ubytoval a také zde zemřel a je pochován vévoda Mořic Adolf Sasko-Žíčský, biskup litoměřický. Tehdejší probošt Jan Hauer přestavěl do dnešní podoby svatohippolytský kostel a postavil na okraji městečka barokní sýpku.
V roce 1788, za probošta Václava Hlavy, byl na okraji obce založen nový hřbitov. Hlavův nástupce probošt Karel Hein se musel vypořádat s následky dvojí francouzské okupace (1805; 1809). Nový rozkvět panství pak přichází za probošta Floriána Langa (1822–1837), který se pustil do budování nových silnic a tzv. cholerové kaple.
Langův nástupce Emanuel Fronek (1837–1860) měl na Hradišti 11. října 1848 vzácnou návštěvu. Přenocoval zde císař Ferdinand I. Dobrotivý s manželkou Marií Annou, kteří utíkali z revoluční Vídně do Olomouce. Nocleh mezi měšťany ve Znojmě totiž císařský hofmistr zamítl. Jak ale vzpomíná probošt Fronek ve svém pamětním spisku, příkrá silnice z Mansberku přes Gránice na Hradiště byla v podzimním kluzkém počasí pro těžké vozy nebezpečná, takže panovník se svojí chotí byli vyzváni, aby ráčili opustit kočár a sešli s kopce až k mostu přes Gránický potok pěšky.
V roce 1849 bylo panství Hradiště v rámci reformy státní správy zrušeno a jeho území začleněno pod nově vzniklý okres Znojmo. Samotné Hradiště se stalo samosprávnou obcí. V roce 1866, po prohrané bitvě u Hradce Králové, museli obyvatelé Hradiště strpět několik týdnů pruské okupace. V roce 1902, kdy na Hradiště nastoupil probošt Josef Würl, zde žilo v 63 domech 405 obyvatel, z nichž 297 se hlásilo k německé řeči. Po nuzných letech první světové války a vzniku Československa přišel na Hradiště národně uvědomělý český farář Václav Bělohlávek. Dne 1. ledna 1921 bylo Hradiště připojeno k městu Znojmu.
Při oblíbeném výletním hostinci U Rábštejna / Pod Obří hlavou, v úchvatném kaňonu řeky Dyje, byla po napoleonských válkách zprovozněna přírodní plovárna. Roku 1863 ji odkoupila a obnovila znojemská radnice. Následujících sto let pak platila za jednu z nejkrásnějších říčních plováren v Evropě, leč roku 1966 ji zaplavily vody znojemské přehradní nádrže.
Křižovníci na Hradišti přestáli v průběhu sedmi staletí téměř všechny zvraty. Výjimkou bylo pouze období komunistické totality. Křižovnické ústředí v Praze bylo rozpuštěno, hradišťský hospodářský dvůr zabral Státní statek, část budov sloužila jako skladiště státních podniků. V roce 1958 bylo proboštství uvolněno pro nouzové hlavní sídlo Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V letech 1970 až 1988 zde působila jejich generální představená, statečná a oblíbená matka Vojtěcha Hasmandová. Ve stejné době zde jako farář sloužil charismatický MUDr. Otto Opálka, dříve vězněný v komunistickém žaláři.
Po Sametové revoluci se mohli křižovníci na Hradiště vrátit. Sestry boromejky opustily Hradiště v roce 2007 a přestěhovaly se do mateřského kláštera v Praze pod Petřínem a do kláštera ve Městě Albrechtice.
V roce 2013 bylo v areálu bývalého hospodářského dvora proboštství otevřeno Muzeum Velké Moravy. Před jeho vstupem byla tehdy odhalena socha velkomoravského knížete Rostislava.
Hradiště je dnes poklidným místem pro bydlení a ideálním výchozím bodem pro pěší či cyklistické výlety do krajiny Národního parku Podyjí, západního Znojemska a dále na Vranovsko.
Územní vymezení:
Část katastrálního území Mramotice. Od centra Znojma je vzdálena 5 km. S nadmořskou výškou 345 až 370 m n. m. je Kasárna nejvýše položenou částí Znojma. Znojemské návrší (379 m n.m.) s pěkným rozhledem na Znojmo a Přímětice je situováno necelý půlkilometr jižně od obce.
Jméno:
Kasárna (rodu ženského čísla jednotného), něm. Kassern, se vztahuje k nejstarší budově v obci.
Historie a pamětihodnosti:
Spolu s Mansberkem patří Kasárna k nejmladším znojemským částem. Její vznik souvisí s výstavbou na svoji dobu moderní obchodní silnice z centra tehdejšího mocnářství, Vídně, přes jihozápadní Moravu do Čech a zemského hlavního města Prahy. Staré zemské cesty se totiž za vlády císaře Karla VI. ukázaly jako prvek, který do značné míry brzdil hospodářský pokrok. Nové tzv. císařské silnice měly podle francouzské předlohy (chaussée) urychlit přepravu zboží, ale také i pohyby vojsk. Stará cesta ze Znojma do Čech vedla ze Znojma přes Citonice, Olbramkostel, Blížkovice na Moravské Budějovice, popřípadě se využívala větev přes Přímětice a Mramotice.
Výstavba nové silnice, pro kterou moravský vrchní zeměměřič Jan Antonín Křoupal navrhl zcela novou trasu v úseku od znojemského Soudního vrchu přes Znojemské návrší, stranou od Mramotic, Žerůtek a Kravska, zde proběhla v letech 1739 až 1750. V blízkosti Znojemského návrší, na mramotickém katastru, byl vystavěn erární barák „Wegkaserne – Silniční kasárna“. Pracovní silou kromě poddaných z okolí totiž byli vojáci, kteří v baráku nocovali po kasárnickém způsobu.
V údolíčku, kde nová silnice překonávala po náspu Mramotický potok, nechal loucký opat zřídit další z mramotických rybníků, zvaný Silniční – Strassl.
Po zrušení louckého kláštera (1784) vytvořil Jan Václav hrabě Ugarte roku 1789 nové panství s centrem v Příměticích a vydal záhy pokyny k založení nové osady u Silniční kasárny. Již roku 1797 byl kasárenský barák přestavěn Janem Seherem na zájezdní hostinec (čp. 1, stojí dodnes). V sousedství vznikla nezbytná kovárna Matěje Poláška a v průběhu napoleonských válek přibylo dalších pět domů. V průběhu bitvy u Znojma v červenci 1809 byla na Znojemském návrší rakouská pozorovatelna.
Roku 1820 bylo utvoření osady dokončeno zavedením samostatného číslování domů. Do té doby se domy číslovaly k Mramoticím. Roku 1837 zde stálo 24 domů s celkem 134 obyvateli. Vyjma hostince byly všechny domy situovány na východní straně silnice. Děti navštěvovali mramotickou školu. Po zavedení obecního zřízení v roce 1850 se Kasárna nestala samostatnou obcí, i nadále zůstala při Mramoticích. V 2. polovině 19. století začala zástavba i na západní straně silnice.
Na začátku 20. století měla Kasárna již 168 obyvatel v 29 obydlených domech (dva byly pusté). Ve 20. letech 20. století přibylo díky státní podpoře 5 nových domů. Roku 1958 zde stálo již 47 domů. Roku 1961 byla dokončena kanalizace a o čtyři roky později byl na státní silnici položen asfalt. Konečně roku 1972 byl postaven kulturní dům a požární zbrojnice. Od roku 1980 je Kasárna součástí Znojma.
Od počátku zdobila střed obce barokní socha sv. Jana Nepomuckého ve stínu čtyř lip. V roce 1910 byla z popudu Leitnerovy rodiny vystavěna obecní kaple sv. Jana Nepomuckého. Roku 2020 prošla kompletní renovací.
Územní vymezení:
Katastrální území Konice u Znojma.
Jméno:
Název obce nejspíše upomíná na chov koní. V letech 1846 až 1945 z důvodu odlišení od jiných obcí stejného jména zněl oficiální název Německé Konice, něm. Deutsch-Konitz.
Historie a pamětihodnosti:
Ves byla založena poblíž prastaré dálkové stezky ze Znojma do rakouské Kremže a Podunají. Nejstarší zmínka o Konicích (Kaunis) pochází z roku 1302, kdy část obce s vinicemi patřila premonstrátskému klášteru v Louce. Konice se však vymykají okolním obcím v tom ohledu, že nejpozději od 16. století patřily společně s Mikulovicemi k velmi vzdálené vrchnosti – želivskému klášteru a od roku 1622 ke klášteru strahovskému v Praze.
Historické jádro se nachází v dolní, značně svažité části obce. Po třicetileté válce začala růst horní část obce, sledující osu zmíněné staré dálkové stezky. Až do 20. století bylo toto historické členění znatelné: sedlákům z dolní části s bohatými grunty se říkalo „vesničané / Dörfler“, zatímco obyvatelé horní části s malým pozemkovým majetkem byli „domkaři / Häusler“. Vesnici často v novověku sužovaly požáry a rabování nepřátelských vojsk. Roku 1634 na žádost strahovského opata vzal obec v ochranu sám císař Ferdinand II. Dolní část vesnice mívala až do napoleonských válek kolem dokola obranný dřevěný plot se čtyřmi branami. Velké škody způsobila francouzská okupace v roce 1809.
Silnice spojující Konice s okresní silnicí znojemsko-reckou byla zpevněna roku 1896, brzy nato průtahová cesta obcí a silnice do Popic. Roku 1930 měly Konice 119 domů a 489 obyvatel. K československé národnosti se z nich hlásilo pouze 13 osob. Roku 1939 byly Konice spojeny s Popicemi v jednu obec s novým názvem „Waldberg (Lesní vrch)“. Po válce byla obec na základě Benešových dekretů vysídlena. Většina obyvatel byla vyhnána v létě 1945; organizované transporty roku 1946 se týkaly již jen necelé třetiny z nich. Od 1. července 1980 jsou Konice součástí Znojma.
Farní kostel sv. Jakuba Většího je relativně nový. Původní středověký kostel a fara zanikly za třicetileté války. Neboť v baroku obnovený kostel byl filiálkou do vzdálených Mikulovic, byla v Konicích roku 1763 zřízena farní expositura. Požár roku 1808 znamenal další zkázu, takže strahovský opat musel kostelík roku 1811 kompletně restaurovat. V roce 1908 však byl cíleně zbořen, aby uvolnil cestu současné pseudogotické stavbě, jež v letech 1997– 1999 prošla generální rekonstrukcí. V historizujícím slohu z doby kolem roku 1900 je i farní budova v ulici pod kostelem. Hřbitov pod kostelem byl založen v letech 1902/1903. Upoutá ohradní zdí z červených cihel a historizujícím litinovým křížem. Školní budova pochází z roku 1914. Pomník padlým ve Velké válce z roku 1923 byl čechizován a věnován památce Rudé armády.
V Konicích najdeme řadu drobných barokních památek: v dolní části obce kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1774, socha sv. Jana Nepomuckého při odbočce z popické silnice do Trauznického údolí, socha sv. Floriána z roku 1775 poblíž křižovatky v horní části Konic (až do konce 19. století stávala na kašně ve znojemských Jirchářích), socha sv. Antonína Paduánského na Staré hoře při cestě na Kraví horu (umístěna sem teprve roku 2007), kamenný kříž s Maří Magdalenou (tzv. „Kříž u panské stodoly / Herrnstadel Kreuz“) na dolním okraji obce aj.
Územní vymezení:
Většina katastrálního území Mramotice (bez Kasárny). Jsou 6 km severozápadně od centra Znojma. Obcí protéká Mramotický potok, přítok Plenkovického potoka. pod západním svahem kopce Ruda.
Jméno:
Je odvozeno od osobního jména Mravita či Mravota. Původní forma Mravitice či Mravotice se časem zkomolila do současné podoby. Něm. Mramotitz.
Historie a pamětihodnosti:
Obec byla založena někdy ve 12. století jedním z knížecích družiníků (Mravota?) ze znojemského hradu. Obcí procházela stará cesta z Olbramkostela do Přímětic. Jedno jitro půdy zde bylo vyčleněno jako příslušenství znojemskému kostelu sv. Mikuláše a spolu s ním se roku 1190 stalo základním jměním louckého kláštera. V roce 1220 byly Mramotice přifařeny k nově založenému premonstrátskému kostelu v Příměticích a o dva roky později přikoupil loucký opat Florián za 170 hřiven stříbra i zbytek Mramotic. Prodejcem byl „urozený moravský pán“ Václav, patrně potomek Mravotův. Koupi potvrdil umírající moravský markrabě Vladislav Jindřich na svém hradě ve Znojmě.
Třicetiletá válka dolehla na Mramotice zle. Ještě v roce 1678 bylo z celkových 25 usedlostí 13 pustých. Po roce 1739 se Mramotičtí robotou podíleli na výstavbě císařské silnice ze Znojma do Jihlavy. Při zrušení louckého kláštera roku 1784 připadly Mramotice se svými 30 usedlostmi moravskému náboženskému fondu. Roku 1789 je v rámci nového přímětického panství odkoupil Jan Václav hrabě Ugarte. Roku 1803 se dědictví po otci ujal mladý Alois mladší hrabě Ugarte. Po jeho smrti roku 1845 přešlo panství na dceru Aloisii, provdanou za Viléma hraběte Chotka, později za Klementa barona Gudenaua. Hraběnka Aloisie vzorně pečovala o své poddané, vedla si o nich pečlivé záznamy. Roku 1842 vypomáhala sociálně slabým rodinám po požáru obce.
Roku 1850 se staly Mramotice s osadou Kasárna samosprávnou obcí. Obživu kromě zemědělství přinášel i lom na šedý mramor jižně od obce – „Šachty“. Na začátku 20. století měly Mramotice 307 obyvatel české národnosti a katolického vyznání, hostinec, školu, nový hřbitov, nový sbor dobrovolných hasičů a místní odbor Národní jednoty pro jihozápadní Moravu. Nové okresní silnice obec spojily s Příměticemi a Kravskem (1902) a s císařskou silnicí (1912). Nejbližším železničním nádražím je od roku 1871 Olbramkostel (4 km).
Obětem první světové války byl roku 1925 postaven pomník (uprostřed obce, roku 1964 přesunut ke kostelíku). Roku 1927 byla dokončena Orlovna, o rok později byla obec elektrifikována. Roku 1931 byl otevřen nový obecní dům s hasičárnou a knihovnou. Po roce 1945 byli komunisté v Mramoticích v menšině. Vstup do jednotného zemědělského družstva po roce 1949 musel být často vynucován. Např. František Molík byl uvězněn na 6 měsíců za pobuřování proti vstupu do družstva. Roku 1961 byla pro místní národní výbor na návsi postavena nová budova, roku 1965 proběhla kanalizace. Roku 1974 bylo postaveno koupaliště, o rok později byla dokončena vodovodní síť. Od roku 1980 jsou Mramotice součástí Znojma.
Zvonice uprostřed obce je barokní z roku 1741. Kostelík Panny Marie Sedmibolestné byl vystavěn v letech 1838 až 1839 zednickým mistrem Tomášem Májeckým z Mramotic. Roku 1846 byla přistavěna věž se zvonem. Varhany z roku 1898 jsou darem Julie Leitnerové z čp. 351. Hřbitov byl založen na začátku 20. století, roku 1972 byl rozšířen a doplněn o obřadní síň.
Škola v obci vznikla v souvislosti s reformami Marie Terezie na konci 18. století. Od roku 1811 byla v domě čp. 37, od roku 1862 v dnešní budově, která byla roku 1906 zvětšena na dvoutřídní.
Obecní lesík na „Špinberku“ byl vysázen roku 1898 k 50. jubileu vlády císaře Františka Josefa I.
Pilský rybník a mlýn, na severním okraji mramotického katastru, při cestě na Kravsko, je velmi starého data. Již roku 1487 se dozvídáme, že loucký opat přikoupil část luk u rybníka kvůli stavbě nové hráze a mostku. Neboť v okolí patřily pozemky také znojemskému měšťanskému špitálu na Horním předměstí, musel se opat zavázat, že bude špitálu posílat dvě kopy kaprů ročně. Rybníku se původně říkalo Mostecký (Brückl-Teich). Mlýn loucký opat pronajímal různým mlynářům. Roku 1786 byl odkoupen mlynářem Karlem Šťastným.
U Mramotic bývaly v raném novověku ještě další tři rybníky – jeden přímo u obce v místech dnešního hřiště a koupaliště a pak Čekálek a Polanka v polích směrem na Žerůtky.
Územní vymezení:
Katastrální území Načeratice. Zastavěná část obce je situována 6 km jihovýchodně od centra Znojma, na jihovýchodním úpatí hřebenu Načeratického kopce (Sexenberg).
Jméno:
Je odvozeno od slovanského osobního jména „Načerat“, toho, který „načíná rvačky“. Něm. Naschetitz.
Historie a pamětihodnosti:
Vesnice vznikla z panovníkova pověření někdy ve 12. století na křižovatce středověké cesty ze Znojma do Jaroslavic s cestou z Tasovic do Vrbovce. Založil ji zřejmě jistý český šlechtic Načerat jako odměnu za udatnost ve válce. Jeho potomek Unko, „urozený pán z Čech“, roku 1222 vesnici Nasseratitz se souhlasem krále Přemysla Otakara I. a markraběte Vladislava Jindřich postoupil jako věno své dcery zeti Hartlebovi ze Znojma.
Jeden lán v Načeraticích byl nicméně od počátku také příslušenstvím kostela sv. Mikuláše ve Znojmě a spolu s ním se roku 1190 stal základním jměním louckého kláštera.
Před polovinou 13. století se výše popsaný větší díl obce dostal z rukou Hartleba ze Znojma do držení znojemského purkrabího Bočka, zakladatele Jaroslavic, který roku 1252 daroval třetí díl ze všeho vína v Načeraticích novému cisterciáckému klášteru ve Žďáru nad Sázavou, jenž založil. Bočkův syn Gerhard z Obřan na Krumlově otcův vinný odkaz roku 1289 potvrdil.
Po pánech z Obřan převzali většinu Načeratic bratři Hartleb a Gerhard z Heraltic, jejichž předkové byli kdysi rovněž purkrabí znojemští. Roku 1327 bratři vyhověli přání louckého opata Jana a vyměnili Načeratice za loucké vesnice Rokytnice a Pokojovice. Načeratičtí poddaní tak nyní měli dvě církevní vrchnosti – většina byla podřízena Louce, menšina Žďáru.
Vlivem česko-uherských válek za vlády Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína v poslední třetině 15. století Načeratice zpustly a téměř zanikly. Žďárskou i louckou část obce před rokem 1542 získal Vilém Kuna z Kunštátu, pán na Jaroslavicích. Načeratice byly obnoveny, byla zde zřízena dědičná rychta. Louka si v obci podržela alespoň desátek.
Za třicetileté války obec zanikla podruhé a byla jaroslavickou vrchností o dost později obnovena na dodnes patrném pravidelném půdorysu s vrchnostenským dvorem a 38 rolnickými usedlostmi. Další pohromu přinesla francouzská invaze v létě 1809. Místní škola byla proměněna na vojenskou strážnici, učiteli bylo z části zabaveno, z části zničeno ošacení, knihy a spisy a také hudební nástroje. V kostelíku byly poničeny varhany, náčiní a roucha znesvěceny či ukradeny. Roku 1850 získala obec samostatnost a samosprávu.
V roce 1930 zde v 143 domech žilo 534 obyvatel, pouze 12 z nich se hlásilo k české řeči. Elektrifikace proběhla roku 1931. V dubnu 1939 byly Načeratice spojeny s Derflicemi v novou obec „Traubenfeld (Hroznové Pole)“. Všichni německojazyční občané obce byli od června do srpna 1945 vyhnáni. Součástí Znojma se Načeratice staly roku 1980.
Načeratice byly ve středověku přifařeny k premonstrátské faře v Tasovicích. Základem pro dnešní kostel byla kaple Panny Marie Bolestné, kterou obec zbudovala na vlastní náklady v roce 1804. V roce 1831 získaly Načeratice souhlas se zřízením samostatné kuracie, ke které byly v roce 1833 přičleněny Derflice. V letech 1838 až 1839 byla kaple zednickým mistrem Josefem Hödlem z dolnorakouského Gaubitsche zvětšena na kostel. Finančně stavbu výrazně podpořil majitel jaroslavického panství hrabě Wilhelm Hompesch-Bollheim. Při opravě střechy věže v roce 2010 byla nalezena schránka s pamětními dokumenty z 19. a 20. století.
Škola v Načeraticích existovala od dob vlády Marie Terezie. Roku 1912 byla otevřena nová dvoutřídní školní budova.
Územní vymezení:
Dnes západní třetina katastrálního území Oblekovice. Obec leží poblíž splavu na řece Dyji, odkud se odděluje mlýnský náhon k sousedním Bohumilicím. Na západě je nejzazším domovním blokem ulice Květnovská a jižní fronta Šatovské ulice s lichými čísly 1 až 9 a celá ulice Evropská. Na východě probíhá hranice proti Bohumilicím po linii ulice K Závlaze, posledním domem je pak Oblekovická č. 89.
Jméno:
Původní podoba jména dle archivních zápisů byla Obluš či Oblož. Něm. Oblas. Podle jednoho výkladu může souviset s říčními plážemi. Tvar Oblekovice se pro čistě německojazyčnou obec objevuje až v 19. století, a to mylným ztotožněním jména „Oblekovic“ na staré zakládací listině louckého kláštera. Správně však toto jméno patřilo dnešním Oleksovicím.
Historie a pamětihodnosti:
Obec založil někdy ve 12. století na své výsluze jeden ze znojemských hradních úředníků. Jeho potomkem byl Hartlín z Krhovic, jehož dcera, vdova po Freudmanovi, a synové roku 1294 vesnici prodali louckému opatu Šimonovi. Koupi potvrdil sám král Václav II. Výměnou za ochranu kláštera získal „Oblasy“ ještě v témže roce do doživotního užívání Jan, probošt vyšehradský a kancléř krále českého. K Louce pak obec patřila až do zrušení kláštera roku 1784.
K roku 1318 se ve vsi připomíná vrchnostenský dvůr. Před nájezdem na šaldorfský most se již ve středověku dvě dálkové komunikace z Rakous – od Recu a Havraníků a od Seefeldu a Dyjákoviček. Přímá cesta od Chvalovic byla zřízena až po třicetileté válce, v polovině 18. století byla modernizována na císařskou silnici z Vídně do Prahy. Na konci 16. století byla většina oblekovických obyvatel protestantské víry. Roku 1686 prodal loucký opat oblekovickým poddaným 20 měřic polí.
Po zrušení louckého kláštera připadla obec náboženskému fondu a roku 1827 v rámci zmenšeného louckého panství šlechtickému rodu Liebenberků. Roku 1850 se stala samosprávnou obcí. Velkých škod utrpěla za napoleonských válek (1805, 1809), za války rakousko-pruské (1866) a v závěru druhé světové války (1945). V lednu 1876 při nahromadění ledových ker u šaldorfského mostu byly Oblekovice značně zdevastovány povodní.
Oproti 75 domům před napoleonskými válkami měly Oblekovice za první světové války již 106 domů, počet obyvatel za stejné údobí vzrostl z 446 na 658. Roku 1899 byla v obci zřízena pošta, roku 1917 proběhla elektrifikace. V letech 1939 až 1945 byly Oblekovice součástí Znojma. Majoritní německé obyvatelstvo obce bylo ve většině vyhnáno již na jaře 1945, třetina se dočkala organizovaného odsunu na jaře 1946. Roku 1976 byly Oblekovice trvale připojeny ke Znojmu.
Dominantou návsi je klasicistní zvonice a poklona se sochou sv. Jana Nepomuckého. Pomník padlým občanům ve Velké válce z roku 1923 byl po roce 1945 čechizován a věnován památce Rudé armády. Barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1720 u bývalého kasina stávala dříve na šaldorfském (oblekovickém) mostě.
Dříve chodily oblekovické děti do loucké farní, posléze obecní školy. V roce 1891 si Oblekovice společně s Novým Šaldorfem vystavěly novou školu pro sebe. Stojí na historickém pozemku Starého Šaldorfa („Květnov“; Šatovská č. 25).
Územní vymezení:
Katastrální území Popice u Znojma
Jméno:
Jméno poukazuje na duchovního „otce“, pastýře, tedy kněze. Ze starořečtiny přes latinu přešlo označení „pop“ do staročeštiny.
Historie a pamětihodnosti:
Popice leží na staré obchodní stezce ze Znojma do Kremže nad Dunajem. Založení obce někdy ve 12. století inicioval kněz – „pop“ – od knížecího kostela sv. Mikuláše naproti znojemskému hradu. Právě jako příslušenství k tomuto kostelu je obec Popovici k roku 1190 poprvé písemně zmíněna. Přešla tehdy do majetku nově založeného kláštera premonstrátů v Louce. Mladý moravský markrabě Přemysl Otakar II. však Popice (Popowicz) potvrdil roku 1252 ve výčtu majetku křižovníků s červenou hvězdou na Hradišti u Znojma. O tom, jak Popice byly Louce odejmuty, nemáme bližších zpráv.
Za husitských válek lehla obec popelem. Roku 1505 poskytl hradišťský probošt Martin popické obci k užívání velký les mezi obcí a údolím Dyje. Ze stejné doby máme též první zprávu o velkém Trauznickém mlýnu na Dyji pod Popicemi. Krásný pohled na něj byl z protější (hradišťské) strany, kde se dříve nacházela obec Čekanovice (poblíž dnešní vyhlídky Králův stolec). I po přestavbě na hydrocentrálu roku 1936 fungoval Trauznický mlýn nadále jako oblíbená výletní restaurace. Roku 1966 zanikl ve vodách znojemské přehrady.
Nad Trauznicemi, proti proudu Dyje, se před třicetiletou válkou nacházely ještě dva další mlýny. Počítaly se jako osmý a devátý mlýn do soustavy Devíti mlýnů a patřily jako Trauznický hradišťskému proboštovi. Dnes z nich téměř nic nezbylo.
Obecní statut pro Popice společně se soudním řádem práva horenského (ve věcech pěstování vinné révy) byl vydán roku 1574 a roku 1626 potvrzen. Popické desátkové víno mohlo být podle smlouvy z roku 1635 jako jediné “mimoznojemské” víno šenkováno v proboštském domě na Horní České ulici ve Znojmě (dnes zde prodává své víno firma Znovín). Obživou Popických kromě pěstování vinné révy byl též chov ovcí.
Roku 1930 žilo v Popicích v 90 domech 346 obyvatel, k češtině se z nich hlásilo pouhých 20. Roku 1939 byly Popice spojeny s Konicemi v jednu obec s novým názvem „Waldberg (Lesní vrch)“. Po válce bylo německojazyčné obyvatelstvo obce 18. června 1945 vyhnáno, pouze čtvrtina byla následně do března 1946 odsunuta v transportech. Roku 1961 byly Popice připojeny k sousedním Konicím. S nimi se roku 1980 staly součástí Znojma.
Půdorys vesnice dodnes velmi dobře odráží středověké poměry. Uliční náves se trychtýřovitě rozšiřuje k faře a kostelu. Domy na návsi i stodoly a vinné lisovny v záhumeních uličkách pocházejí vesměs z konce 18. až 19. století.
Farní kostel sv. Zikmunda je cennou památkou odrážející stavební slohy od gotiky až po baroko. Kněžiště a sakristie pocházejí ze 14. století, klenba hlavní lodi a věž z 2. poloviny 15. století, západní průčelí z let 1696–1713, předsíň kostela a krov věže z roku 1752. Hlavní oltář kostela je datován do roku 1725. Nádherná pozdně gotická popická monstrance z roku 1512 byla dvakrát uloupena (Švédy 1645 a Prusy 1742), naštěstí však byla vždy vykoupena zpět.
Farní budova, dominanta popické návsi, je pozdně renesanční stavba z roku 1668, sloužila nejprve jako letní rezidence probošta Tomáše ze Sclessinu. V letech 1765–1767 byla barokně upravena. Tehdy se na Kraví hoře u Znojma konaly armádní manévry pod velením maršála Lacyho. Velitelský stan v popické proboštské rezidenci navštívil sám mladý císař Josef II. Čas od času zajížděli na popickou faru v době žní či vinobraní i velmistři křižovnického řádu z Prahy.
Od farní budovy se ke kostelu prostupuje pozdně barokní bránou někdejšího hřbitova. Nový hřbitov byl roku 1835 založen na západ od kostela.
Severně od kostela stojí bývalá obecní škola (čp. 63). Vznikla z části stavební adaptací někdejší barokní hřbitovní kaple sv. Barbory roku 1796. Škola však v Popicích existovala již roku 1738. Vyučovalo se zde až do roku 1939, kdy místní dítka musela přejít do školy v Konicích.
Přes silnici naproti škole je bývalý desátkový vinný sklep. Nechal jej postavit rovněž probošt Tomáš ze Sclessinu v 60. letech 17. století. Kapacita byla 2000 věder (1132 hl) vína.
Na návrší jihozápadně od obce stojí obnovená poutní kaple Panny Marie Bolestné. Byla vystavěna v letech 1815–1816 na místě starších božích muk upomínajících na velkou morovou epidemii roku 1680, která si v Popicích vyžádala 155 obětí, většinu tehdejší populace obce.
Popice jsou bohaté na drobné sakrální památky. Vedle několika barokních poklon na mezích okolo obce vyniká socha sv. Floriána z roku 1741 před farní budovou či barokní socha sv. Antonína Paduánského pod poutní kaplí. Z období třicetileté války pocházejí hned troje sloupková renesanční boží muka s kaplicí: nejstarší najdeme v horní části obce, poblíž hospody, další pak u křižovatky popické silnice se silnicí okresní (Driglerova z roku 1637; byla sem přemístěna z šaldorfského katastru) a konečně na Zadní hoře při cestě do Havraníků (Platzerova z roku 1635).
V Popicích se roku 1793 narodil Charles Sealsfield, vlastním jménem Karl Postl. Po studiu u křižovníků na Hradišti a v Praze se rozhodl roku 1823 emigrovat do USA, kde se brzy proslavil jako spisovatel, tající svou minulost i původ. Teprve po otevření závěti roku 1864 ve švýcarském Solothurnu vyšlo najevo, kdo vlastně Sealsfield byl. Z rozsáhlého díla v češtině vyšel Tokeah aneb Bílá růže (1828), první realistický román o Indiánech, a Kniha o kajutě (1835). Spisovatelův rodný dům je od roku 1875 označen pamětní deskou stejně jako tzv. Sealsfieldův kámen (1873, obnoven 2016), vyhlídkový bod nad Dyjí, kde Postl v mládí rád pobýval.
Územní vymezení:
Katastrální území Přímětice. Osou staré zástavby obce je Dobšický potok, pramenící v polích Nad Loučkami, západně od obce. Od centra Znojma je jádro Přímětic vzdáleno 3 km.
Jméno:
Je odvozeno od osobního jména „Příměta“. Něm. Brenditz.
Historie a pamětihodnosti:
Ves Přímětice byla založena někdy ve 12. století na pozemcích náležejících panovníkovi, tehdy moravskému knížeti z rodu Přemyslovců ve Znojmě. Prostí poddaní z Přímětic svými dávkami a pracemi pomáhali zajišťovat ekonomický chod znojemského hradu a podléhali dohledu a soudní jurisdikci markraběcích úředníků na hradě. Duchovní správa Přímětic byla po roce 1190 svěřena louckým premonstrátům od farního kostela sv. Mikuláše na předpolí znojemského hradu.
Hlavním hradním úředníkem, purkrabím (kastelánem), se po roce 1201 stal Jimram, syn Atluše (Etlea) z panského rodu s erbem zubří hlavy s houžví v nozdrách (pozdější páni z Medlova a Pernštejna). Rychle rostoucí počet obyvatel Přímětic a okolních vsí přiměl louckého opata Floriána a bratry premonstráty, aby se s purkrabím Jimramem coby panovníkovým zástupcem dohodli na vlastní duchovní správě Přímětic. Se souhlasem svého pána, markraběte Vladislava Jindřicha, tedy Jimram na jaře 1220 založil v Příměticích samostatný kostel. Patronátní právo k němu (tj. právo dosazovat kněze, povinnost o kostel pečovat) předal opatu louckých premonstrátů Floriánovi. Kostelu bylo také vyčleněno pozemkové příslušenství, a to jeden lán s poddanými v Příměticích, další jeden lán s poddanými v Kuchařovicích a část lesa v Hlubokých Mašůvkách. Slavnostní vysvěcení kostela proběhlo na svátek sv. Markéty Antiochijské dne 13. července, celebroval jej olomoucký biskup Robert zvaný Angličan. Biskup na žádost markraběte postoupil přímětickému kostelu tzv. spiritualia (právo farní duchovní správy) s nárokem na desátky od poddaných Přímětic, Kuchařovic, Kravska, Mramotic a Hlubokých Mašůvek. Zakládací akt později potvrdili král Václav I. i papež Řehoř IX. Panství louckého kláštera nad kostelem sv. Markéty a menší částí Přímětic se tak stalo nezpochybnitelné.
Největší část vesnice s hospodářským dvorem však zůstala pod panstvím znojemského hradu. Dvě poddanské usedlosti získaly ještě ve středověku znojemské klarisky, takže Přímětice byly až do 2. poloviny 18. století rozděleny mezi tři různé vrchnosti.
Z dalších dějin farnosti vystupuje k roku 1267 světský kněz Jezdoncius, který byl obžalován louckým opatem za poměr s ženami a za sloužení mší svatých v době klatby. Olomoucký biskup jej shledal vinným a z Přímětic exkomunikoval. V období těsně předhusitském zde sloužil farář Mikuláš Smolík, který vyhrál spor o desátek z Hlubokých Mašůvek s farářem plenkovickým. V polovině 16. století, kdy katolíci na Moravě museli svádět ideový a často i fyzický boj s rostoucím počtem evangelíků, odřekli přímětičtí poddaní příslušní ke znojemskému hradu desátky premonstrátskému faráři Jiřímu. Ve stejné době byl na pozemcích kláštera klarisek na konci obce vybudován svobodný dvůr, který klarisky po třicetileté válce odkoupily.
Posledním zástavním držitelem znojemského hradního panství před třicetiletou válkou byl Vilém z Roupova. Ten se však aktivně zapojil do protestantského povstání a byl po bitvě na Bílé hoře potrestán ztrátou veškerého majetku. Císař Ferdinand II. roku 1624 prostřednictvím svého moravského gubernátora kardinála Ditrichštejna daroval dosavadní hradní díl Přímětic nově založené jezuitské koleji ve Znojmě.
Třicetiletá válka Přímětice značně zpustošila. V rámci poválečné obnovy vystavěli jezuité v Příměticích v místech hospodářského dvora letní rezidenci (zámeček) s francouzskou zahradou a sochami. Při cestě do Znojma pak byl vyhlouben velký vinný sklep ve tvaru kříže. K jezuitským Příměticím patřil i velký poplužní dvůr Purkrábka u Suchohrdel s bývalým polesím znojemského hradu (Burgholz = Hradní les).
V době, kdy jezuité stavěli svůj křížový sklep, proslavil se široko daleko přímětický farář, hudebník a přírodovědec Dr. Prokop Diviš. Působil zde v letech 1736 až 1765. Jemu je věnován památník z roku 1936 a model jeho povětrnostního stroje (bleskosvodu) před kostelem.
Trojí přímětická vrchnost byla v 2. polovině 18. století panovnickými dekrety zrušena a jejich majetek i poddaní přešli pod správu moravského náboženského fondu. Nejprve byla zrušena znojemská jezuitská kolej (1773), poté klášter klarisek (1782) a nakonec i premonstrátský klášter v Louce (1784). Patronát kostela sv. Markéty a nově vytvořené přímětické panství odkoupil v roce 1789 Jan Václav hrabě Ugarte. Kromě Přímětic s vrchnostenským správním úřadem byly součástí panství Suchohrdly, Kravsko se dvorem a zámkem a Mramotice s Kasárnou. Roku 1794 avšak postihla Přímětice katastrofa – úmyslně založený požár poškodil řadu domů, kostel, faru a zcela zničil zámeček.
Roku 1803 se dědictví po otci ujímá mladý Alois mladší hrabě Ugarte, výrazná politická osobnost tehdejší doby. Po pestré kariéře ve službě císaři se Alois nakonec roku 1834 stal gubernátorem pro Moravu a Slezsko. Přímětické panství přivedl k nevídané prosperitě. U Přímětic se těžila keramická a poloporcelánová hlína, která se vyvážela do Vídně (především pro c. k. porcelánku Hartmuth), do Wagramu a Vídeňského Nového Města. Zemědělství bylo soustředěno do dvou přímětických dvorů, do dvorů v Kravsku, na Purkrábce a Červeného dvora v Suchohrdlech. V Příměticích se též pěstovalo víno. Těžba dřeva a honitba probíhala u Kravska a Purkrábky. Kromě staré farní školy byl v Příměticích i obecní chudobinec.
Za velké napoleonské bitvy u Znojma, od 10. do 12. července 1809, kdy farní správu vedl páter František Kratochvíl, se budova přímětické fary stala hlavním štábem císařsko-královské armády. Štábu velel osobně arcivévoda Karel, bratr císaře Františka I.
Po smrti hraběte Aloise roku 1845 přešlo panství na dceru Aloisii, provdanou za Viléma hraběte Chotka, později za Klementa barona Gudenaua. Hraběnka Aloisie vzorně pečovala o své poddané a dbala o chudé.
Po zrušení patrimoniální správy a obecního zřízení se Přímětice roku 1850 staly samosprávnou obcí s volenou obecní radou a starostou. Statek Přímětice zdědil po smrti obou posledních hraběnek rozených Ugarte kníže Alois Frasso-Dentice. Za prvorepublikové pozemkové reformy byl statek z části rozparcelován v prospěch malorolníků.
V 1. polovině 20. století zažily Přímětice velký stavební rozvoj. Mezi roky 1900 a 1950 stoupl počet domů z 116 na 199, počet obyvatel přitom pouze z 694 na 744. V roce 1976 byly Přímětice připojeny ke Znojmu. Výstavba velikého panelového sídliště v polích Za Hřbitovem proběhla na přelomu 80. a 90. let 20. století. V posledních desetiletích se Přímětice staly střediskem znojemského lehkého průmyslu (Sklářské stroje, Paegas, Haas aj.)
Ze středověké stavby kostela sv. Markéty je dochováno pouze pozdně gotické kněžiště. Roku 1730 byla farním kurátem Řehořem Kvasničkou na jižní straně zbudována kaple sv. Barbory, která však musel být po požáru roku 1794 zbourána. Klenba chrámové lodě byla obnovena v klasicistním stylu v roce 1804. Roku 1841 byla na jižní straně presbytáře přistavěna sakristie s oratoří. Střecha věže se změnila dvěma přestavbami.
Kolem kostela se od jeho založení rozprostíral hřbitov pro celou farnost. Nový hřbitov na jihozápadním okraji Přímětic byl založen až roku 1834. Jeho zajímavostí je hrobka hraběcího rodu Ugartů.
Autor textu: Jiří Kacetl © 2020
