Důvodů k rozchodu jsou desítky. Kdy je ale opravdu zřejmé, že prodlužovat vztah nemá smysl?
Jsou to okamžiky, kdy už si skutečně nedokážete představit, že budete další měsíce či roky žít tak jako dosud. V každém vztahu může nastat bod zlomu. Chvíle, kdy víte, že dál prostě nechcete být spolu.
Liší se prožívání konce vztahu podle toho, zda na něj máme „papír“, nebo ne?
Každý rozchod bývá dramatický a bolestivý. Ten „papírový“ může být náročnější hlavně proto, že se musí řešit více věcí, navíc před soudem. Nicméně dnes spolu mnoho lidí žije „na psí knížku“ a mají spolu děti i majetek. Pak je to podobné. Nerozvádí se sice manželství, ale právně se řeší styk s dětmi i majetkové vypořádání.
Jaké je vnímání rozchodu podle pohlaví? Platí, že ženy tuhle emoční nálož prožívají hůře?
Nedá se to jednoznačně říct, muži jsou často rozložení úplně stejně. Jen to obvykle nedávají tak najevo, snaží se zůstat „silní“ a hroutí se až o samotě. Nebo své nezpracované emoce vkládají do „bojů“. Poslední dobou mám pocit, že se na mě obrací dokonce víc mužů než žen. Často přichází o rodinu, o děti, společné zvyky a neví, jak dál žít.
Jakou roli hraje délka vztahu?
Opět je to velmi individuální. Někdo se nemůže smířit s ukončením vztahu, který trval jen pár měsíců, a jiný se zase lehce přenese přes rozchod s partnerem, s nímž žil několik let. V případě dlouhodobých vztahů však ztrácíme daleko víc. Nejen společné zvyky, rána, víkendy, dovolené, tradice, ale i rodinu, kterou jsme vytvořili. Přicházíme také o společná přátelství a rodinu partnera či partnerky, s níž jsme strávili mnoho let a jejíž příběhy dobře známe. Můžeme najednou vnímat samotu a mít pocit, že nikam nepatříme.
Nejčastěji se jako důvod, proč se dva lidé nerozešli, uvádí - mají přece děti. Není to trochu alibismus?
Zůstat spolu kvůli dětem se někdy opravdu jeví jako nejlepší možný nápad. Jenže je to spíš výmluva, proč neřešit, co bychom řešit měli. Počkáme, až děti vyrostou. Nevědomky tak na ně přenášíme zodpovědnost za své rozhodnutí. Skutečný důvod však děti nejsou. Může to být přesvědčení, které si neseme ze svého dětství, strach, jestli to všechno zvládneme, a mnoho dalšího. Dospělejší by bylo říct, že se ještě nerozcházíme, protože na to nejsme připraveni.
Bc. Ing. Dagmar Kožinovápsycholožka, lektorka, koučka Vystudovala ekonomii a psychologii. Více než dvacet let vedla obchodní a marketingové týmy. Vytvořila několik projektů, jeden speciálně pro ženy (Ženské cykly), další s rozchodovou tematikou (Můj rozchod). Je autorkou knih Deník probuzené ženy a Rozchod jako nový začátek. Kromě psaní je lektorkou a koučkou, při práci používá nejmodernější poznatky z pozitivní psychologie. Je maminkou dvou dcer, babičkou a milovnicí zvířat, cestování a života. Více se dozvíte na Dagmarkozinova.cz. |
Jedna věc je samotný rozchod a druhá, jak ho dotyčný dokáže zpracovat. Ve vaší knize přinášíte „rozvodovu kuchařku“, v níž popisujete tyto fáze: popírání, emoce, převzetí zodpovědnosti a přeformulování, aby mohl přijít nový začátek. Co si pod nimi představit?
V první fázi, popírání, si nejsme úplně jistí. Rozcházíme se, a zase se k sobě vracíme. Popíráme, že je konec, možná ještě zkoušíme mnoho dalšího. Souběžně s tím nastupuje druhá fáze - mnoho různých emocí. Jakmile pochopíme, že tentokrát jde opravdu o rozchod, emoce zesílí. Vztek, hněv na sebe i druhého, obviňování, které se mohou míchat s pocitem viny, sebeobviňováním, lítostí. Tato fáze nezřídka bývá velmi bolestivá, intenzivní a náročná. Mnohdy v ní někteří setrvají i mnoho let po rozchodu. Pokud se však naučíme své emoce vnímat, pracovat na nich, posuneme se do další fáze, a tou je převzetí odpovědnosti. Pro celý proces je opravdu klíčová. Jde o stav, ve kterém přijmeme zodpovědnost za sebe i své chování a jednání a zároveň přijmeme rozchod jako takový. Měníme úhel pohledu a přestáváme lpět na něčem, co je pryč. A tím se pokračuje do fáze přeformulování, nalezení něčeho dobrého. Najednou dokážeme vidět pozitiva nejen na vztahu, ale i na jeho konci. Víme, co jsme se naučili, jaký dar nám rozchod přináší. Teprve poté by bylo ideální najít si nový vztah a otevřít se novému začátku, což je poslední fáze celého procesu. Jenže někdy se všechno zamíchá a je to jinak, nicméně téměř všech fází se během rozchodu dotkneme. Bohužel však často nedojdeme až do konce, ale zůstaneme uvězněni někde v půlce.
Proč je tak důležité projít všemi fázemi?
Každá něco přináší. Jestliže zůstanete „viset“ v první fázi, popírání, pak se může stát, že váš ex už má novou rodinu, ale vy stále čekáte na jeho návrat. Pořád si namlouváte, že nakonec spolu zestárnete, že jde jen o úlet. Pokud se zaseknete v emoční fázi, patrně budete i po mnoha letech pociťovat všechny možné emoce. Nezpracované emoce můžou být dobrým základem pro různé nemoci. Představte si situaci, že například ex partner je na dovolené se svou novou partnerkou, užívá si, ale vy sedíte doma, plná zášti a hněvu. Převzetí odpovědnosti je totiž primárně o tom, že přestanete být obětí a stanete se tím, kdo si život skutečně tvoří. Postavíte se znovu do své „síly“ a uvědomíte si, co je pro vás důležité, jaký život chcete - a na tom vědomě pracujete. Prostě převezmete otěže do svých rukou. Díky tomu všemu se můžete otevřít novému vztahu.
Netopte se v zármutku. Dvanáct rad, jak se vyrovnat s rozchodem |
Rozchod jsou hlavně emoce a držet je na uzdě, když se nám bortí život, nebo si ho sami boříme, jde těžko. Jak svou zlost, vztek a možná i nenávist aspoň trochu krotit?
Mám-li to co nejvíc zjednodušit, nejdůležitější je si emoce uvědomit. Dokázat je správně popsat. Klidně si i nahlas říct, že svého ex nenávidíte, že se na něho nebo na ni zlobíte, cítíte vinu a podobně. Dalším krokem je vnímat emoce ve svém těle a uvolnit je, najít si aktivity, které vám prospívají a uvolňují napětí. Také je vhodné vědomě si dopřát pozitivní emoce - naučit se pracovat s vděčností, radostí, zaměřovat pozornost na pozitivní stránky života, dělat, co vás baví a těší.
Ve fázi převzetí odpovědnosti se zmiňuje odpuštění. Nemyslí se tím, že partnerovi odpouštíme, ale že ho pouštíme ze svého života. Jako papírovou lodičku po vodě. Kdybychom to neudělali, co se stane?
Odpustit znamená doslova „od-pustit“. Pustit toho druhého od sebe. V čem nás to může blokovat? Je to klíč ke spokojenému životu a možná jeden z posledních háčků, na kterém držíme ex stále u sebe. Pokud jsme s ním stále provázaní, možná si nenajdeme další kvalitní vztah nebo jednoduše jen nebudeme spokojení.
Jak tedy partnera pustit, aniž by nám to zlomilo srdce?
Nejprve si uvědomte, co vlastně potřebujete pustit. V dalším kroku přijměte, že věci se staly. Že jste dělali nejvíc, co jste uměli, a to oba dva. Toto přijetí je často nejsložitější. Domníváme se, že jsme měli dělat víc, ten druhý měl dělat víc, prostě hledáme chyby. Což samo o sobě nemusí být špatně. Ale přijměme chyby, poučme se z nich a pojďme dál. Pochopme, že v danou chvíli, kdy jsme chybu udělali, jsme se rozhodovali nejlépe, jak jsme mohli. Pokud to dokážeme a zbavíme se lpění na tom, že něco mělo probíhat jinak, jsme krůček od toho, abychom to pustili. A jak to poznáte? Při vzpomínkách na svého ex cítíte klid, mír a harmonii. Svým klientům také doporučuji techniku Ho’oponopono, jde o havajský rituál odpuštění. Stačí říct čtyři věty: Miluji tě. Omlouvám se. Odpusť mi. Děkuji ti. Jakmile je začnete vyslovovat vůči svému ex na energetické rovině, něco se změní. U vás i na druhé straně.
A které uličky jsou slepé?
Idealizovaní svého ex partnera či partnerky, což se často děje. Vzpomínáme jen na hezké věci. Chceme ho zpět. Máme pocit, že náš život skončil. Všechno vidíme černě. Nebo se pořád dokola vracíme k tomu, jak nám ublížil, a nedokážeme to přijmout. Klidně si to vyzkoušejte. Popište nějakou hádku své kamarádce - a vaše tělo zareaguje. Jako kdyby to zase prožívalo.
Se kterou etapou „rozchodové kuchařky“ se lidé nejvíce potýkají?
S emoční fází. V podstatě nás nikdo moc neučil, jak s emocemi nakládat, často je neumíme ani pojmenovat. Dalším tématem je převzetí odpovědnosti za svůj život. U mnoha z nás se princip oběti velmi silně aktivuje. Líčíme, co nám ten druhý udělal, jak se choval a podobně. Jako kdybychom s tím nemohli nic udělat. Ukotvujeme se v tom, že za to mohl ten druhý, tím však ztrácíme moc nad svým životem.
Chápu, že se někdo těžko smiřuje s rozchodem, který nezavinil. Jak je ale možné, že ho někdy neskousne ani iniciátor?
Bavíme se o rozchodovém paradoxu. Takoví lidé mají mylná očekávání a představy o budoucnosti, a když se nenaplní, cítí zklamání. Také neumí správně komunikovat. Nedokáží říct, co potřebují, nevnímají ani potřeby partnerů. Obvykle si až po rozchodu uvědomí, že jim šlo o něco jiného.
Jak dlouho je normální utápět se žalem?
Rozchod se řadí mezi nejvíce traumatizující události v životě. Ale nedá se říci, že například po pětiletém vztahu byste měli být smutní tři měsíce a pak to bude dobré. Každý to má jinak. Přesto se přiměřená doba pro celý proces může pohybovat od šesti měsíců až po tři roky. Často se však setkávám s lidmi, u kterých vnímám, že jde o formu sebetrestání a lpění na něčem, co už nemají. Prostě si z nějakého důvodu po rozchodu nedovolí být znovu šťastní.
V poslední době se hodně skloňuje pojem sebeláska. Když se dva rozejdou a trápí se, znamená to, že jim chybí?
To si úplně nemyslím. I když se máme dostatečně rádi, můžeme být po rozchodu smutní a trápit se. Nicméně člověk, který si je vědom sám sebe, svých hodnot, si s rozchodem dokáže snáze poradit. Lépe vnímá své tělo, potřeby, bude se více orientovat na to, aby mu bylo dobře. Sebeláska po rozchodu může skutečně prospět.
Co byste poradila lidem, kterým se nedaří ve svém nitru rozchod zpracovat.
Záleží na tom, jak se jim vede. Pokud jsou se svým novým životem spokojení, patrně není jejich prioritou to řešit. Jestliže však vnímají, že je to nějakým způsobem limituje, nemohou si najít další vztah, případně jsou stále nešťastní, nespokojení, litují své minulosti, vrací se do ní, pak je určitě vhodné probrat své pocity s odborníkem, rozchod uzavřít a posunout se dál. Nezpracovaný rozchod může souviset nejen s naší (ne)spokojeností, novým vztahem, ale i s jinými oblastmi života.
A teď pozitivně. Řekněme, že se nám povedlo vše vyřešit. Jak vyjít vstříc novým začátkům?
Berte je jako příležitost vrátit se víc k sobě. Znovu přemýšlejte nad tím, co máte rádi, co vás baví, co (ne)chcete v životě mít. Hodně lidí se vrací ke svým koníčkům. Vzniká prostor jinak trávit svůj volný čas.
Považujete za vyšší level, když se bývalí partneři nakonec spřátelí natolik, že třeba jezdí spolu s dětmi ze všech vztahů na dovolenou?
Nevím, jestli bych to nazvala vyšší level, každopádně v mnoha rodinách to tak funguje. Což je skvělé, hlavně pro děti. Mluvím z vlastní zkušenosti. Dříve by mě to nenapadlo, ani mého bývalého partnera. Ale jednoho dne naše dcerka řekla, že neví, s kým by raději jela do studia Harry Potter. Jestli se mnou, nebo s tatínkem. Tak jsem bývalému partnerovi navrhla, ať jedeme společně. Podotýkám, stalo se to pět let po našem rozchodu. Všichni tři jsme si to moc užili a já cítila neuvěřitelnou vděčnost. Od té doby jsme spolu na podobných výletech byli už třikrát.
Co jste si vzala ze svých vlastních rozchodů a doporučila byste i svým klientům?
Pochopila jsem, že ve vztahu je nejdůležitější správně komunikovat a neztratit sám sebe, nadále mít své koníčky a své přátele. Při rozchodu se pak dokázat na svůj příběh podívat trošku z nadhledu, uvědomit si, že často bolí i druhou stranu. Stanovit si priority - a to mohou být děti. Vnímat svoje emoce. A hlavně brát rozchod jako příležitost k novému začátku.
