V roce 1979 vyšel v prestižním přírodovědeckém časopise Nature stručný článek politologa Michaela Glantze o reakcích politiků na krizové situace. Celkem pesimisticky v něm autor soudí, že jsou jen dva mody, jakými politici v demokratickém zřízení reagují, pokud jsou vystaveni tlaku vnějších okolností.
Jednou z nich je krizový management skrze instituce, jehož součástí bývá přenášení tlaku na řešení na nepolitické složky státu – ať už jimi jsou hasiči, zdravotníci, nebo třeba vědci. Jejich společným znakem je, že to jsou apolitické části státu, po nichž se chce politické řešení. Zmíněným postupem se politici vzdávají možnosti o něčem rozhodnout, neboť doufají, že to odborné složky vyřeší za ně a na svoji zodpovědnost. Klasickým případem bývají živelní pohromy, během nichž politici očekávají, že to za ně vyřeší krizové složky.
Druhým způsobem, který politici tváří v tvář krizi volí, je proplouvání kolem problému a vyhýbání se debatě o jeho řešení. Krátkodobá politická potřeba si žádá záměrnou slepotu vůči narůstajícím hrozbám bez ohledu na možné katastrofální důsledky. Jejich odstraňování sice bude dražší a méně účinné, než by byl preventivní zásah, ale pro absenci politické vůle, kdy politici jen proplouvají kolem a čekají, se k nim nesáhne. Dokonce i když si politici budou vědomi problému, preferují přečkat krizi s vírou, že se závažnými důsledky se bude muset vypořádat až následující reprezentace.
Zdá se vám to povědomé? Jenomže původní článek nebyl zdaleka o reakci na epidemie, ale věnoval se diskusi o emisích oxidu uhličitého. Nepřekvapí pesimistická Glantzova předpověď, že v řešení problému skleníkového efektu budou politici proplouvat kolem. Tím spíše by nás asi nemělo překvapovat, že v diskuzích o covidových opatřeních oscilují politici mezi dvojicí nastíněných přístupů.
publikováno: 20. 1. 2021