Chirurgickými principy inspiroval Eduard Albert svět. Byl uznávaným lékařem, ale psal i básně

Rozmanitost v činnostech zdědil Eduard Albert, narozený 20. ledna roku 1841 v Žamberku, po svém otci. Hodinář František Vojtěch-Albert byl totiž také vedoucím žamberských divadelních ochotníků. A bylo to právě hodinářství, u kterého poprvé vyšla najevo Eduardova mimořádná zručnost, neboť už v brzkém věku dokázal hodinový strojek rozložit a složit.

Po studiu na gymnáziu v Hradci Králové a Rychnově nad Kněžnou se rozhodl studovat lékařství ve Vídni. Tam se setkal s osobnostmi, které měly vliv na jeho odborný růst. Byl jím rakouský lékař, patolog, filosof a liberální politik českého původu Karel Rokytanský a lékař a profesor vnitřního lékařství Josef Škoda. Tito dva muži byli také zakladateli takzvané Moderní vídeňské lékařské školy.

V květnu roku 1867 nastoupil Albert do nemocnice Na Vídeňce, kde pracoval na chirurgickém oddělení českého ortopedického chirurga Lorinsera, o přibližně půl roku později pak začal pracovat jako stipendista na I. chirurgické klinice na operačním ústavu profesora Dumreichera. Dva roky nato se tam stal asistentem.

Po habilitaci vedl jako docent jazykové kurzy pro cizince a během dvou let publikoval patnáct vědeckých prací. Stal se také pravidelným přispěvatelem „Časopisu lékařův českých“ a spoluzakladatelem listu „Osvěta“.

Postupy z Albertovy učebnice se uplatňují dodnes

V září roku 1873 byl Albert jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou kliniky v Innsbrucku. V této době také vznikla dvě jeho úspěšná díla, a to „Diagnostika chirurgických nemocí“ a čtyřdílná „Učebnice chirurgie a nauka operační“, která byla vydána roku 1877 a stala se lékařskou biblí pro mediky napříč Evropou i za jejími hranicemi. Přeložena byla do francouzštiny a ruštiny.

„Protože se podrobně seznámil s anatomií a fyziologií člověka, uplatnil tyto poznatky i v operačních přístupech k jednotlivým tkáním a orgánům. Dbal na principy šetrného operování. Tyto principy se táhnou chirurgickými obory jako červená nit bez ohledu na použitou techniku dodnes,“ zdůraznil přednosta chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice a profesor z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Zdeněk Krška, který se dílem Alberta zabývá.

V roce 1879 Albert vykonával v Innsbrucku funkci děkana lékařské fakulty. V tomto městě se také seznámil s tehdejším císařským místodržitelem v Tyrolích Eduardem hrabětem Taaffem, pro kterého začal záhy pracovat jakožto rodinný lékař. Na přímluvu hraběte byl následně Albert v únoru 1881 jmenován císařem Františkem Josefem I. na vídeňskou I. chirurgickou kliniku. Dalším výrazným milníkem byl v Albertově kariéře rok 1886, kdy byl povolán do nejvyšší zdravotní rady, v níž se stal o rok později dvorním radou.

Básník i politik

Albert měl kromě pracovního velmi bohatý i soukromý život, který trávil s řadou významných osobností. Ve Vídni se setkával s malířem Juliem Mařákem, spisovatelem Viktorem Dykem, politikem Františkem Ladislavem Riegerem, ba dokonce i s T. G. Masarykem.

Všestranný Albert se zajímal také o politiku. Jako hlavní hodnoty v ní vnímal inteligenci a pracovitost. Finančně přispíval na stavbu Národního divadla v Praze nebo na vydání Ottova naučného slovníku, Gebauerových spisů a Palackého dějin národa českého.

Rád se ale také vracel do své rodné vlasti. V letohrádku v Žamberku často hostil Jaroslava Vrchlického nebo Aloise Jiráska. Tvorbě literatury se nicméně věnoval i sám Albert, který psal básně nebo také historické publikace. Mezi jeho díla patří například „Paměti žamberské“ nebo kniha „Prokop Diviš“. V Žamberku také Albertovi přátelé nalezli 26. září roku 1900 jeho mrtvé tělo. Smrt způsobilo srdeční selhání a dlouhodobá intoxikace sublimátem, který byl využíván k dezinfekci.

Přispěl k vybudování chirurgické kliniky i zavedení výuky v češtině

Albert se výrazným způsobem zasloužil také o zahájení výuky v češtině a o vznik české chirurgické kliniky. Samostatnost jazyka prosazoval z pozice poslance a dvorního rady. „Do Čech jezdil učit operovat i do malých nemocnic, například do Hořice v Podkrkonoší, šířil tak nejnovější poznatky do rutinní praxe. Zároveň na svých pracovištích vychovával řadu českých chirurgů, například i pozdějšího přednostu I. chirurgické kliniky, další legendu chirurgie, Karla Maydla,“ přiblížil Krška.

Jméno Eduarda Alberta nese dodnes pražská část zahrnující komplex univerzitních budov i ulici na Novém Městě. Když se koncem 80. let 19. století rozdělila Karlo-Ferdinandova univerzita na dvě samostatné školy, vzniklo tam univerzitní městečko, jehož lokalita se nabízela i vzhledem k blízkosti areálu Všeobecné fakultní nemocnice. Název, který se tak původně vztahoval pouze k jedné ulici, se začal užívat pro pojmenování celé části.

Postupně se do areálu začala soustřeďovat přírodovědná a lékařská pracoviště. „Dnešní podobu areál získal při výstavbě budov po roce 1900 a mezi válkami. Vznikl tak na dlouhou dobu jediný univerzitní kampus v Praze. Od studentů vždy vycházely hlasy za ohroženou svobodu, naděje na lepší budoucnost a odvaha se o ni zasadit. Proto i Albertovem několikrát radikálně prošly moderní dějiny,“ píše magazínový portál Univerzity Karlovy iForum.

Odkaz chirurgického velikána znovu ožívá

Univerzita Karlova vloni na výročí historických událostí spojených se studentstvem z let 1939 a 1989 odhalila Albertovu bustu. Dílo sochaře Jakuba Vlčka nyní zdobí foyer budovy Fyziologického ústavu 1. lékařské fakulty. „Chceme široké veřejnosti připomenout, proč se historické místo spojené s našimi dějinami jmenuje právě Albertov,“ uvedl tehdy rektor Tomáš Zima.

Připomenout Albertův odkaz se nyní snaží také Krška. Společně s rektorem Zímou publikují sbírky Albertových prací z chirurgických oborů. „Během svých pobytů v zahraničí jsem poznal, s jakým respektem je stále Eduard Albert ve světě vzpomínán a přijímán. Oproti tomu v našich zemích byl Albertův odkaz nedoceněn, a to nejen pro chirurgii,“ podotkl.

Připomněl, že v minulosti byly snahy o oživení památky vydáváním nejnovějších medicínských poznatků ve formě Albertovy sbírky. „Tato aktivita skončila před řadou let. Ve spolupráci s rektorem Univerzity Karlovy jsme se rozhodli tuto tradici znovu obnovit. K tomu nás vedl i mimořádný zájem ze zahraničí a hlad po aktuálních vědomostech na domácí půdě,“ řekl Krška.

Jako první vyšla monografie „Onemocnění slinivky břišní“. Chystají se ale už další knihy. „Cílem sbírky je seznámit lékaře napříč obory s aktuálními znalostmi a léčebnými postupy vyplývajícími z posledních vědeckých a klinických poznatků. Cílem je ukázat nejen nové medicínské trendy, ale i zvýšit úroveň znalostí a vědomostí lékařské veřejnosti,“ vysvětlil Krša. Podle něj je navíc sbírka koncipována tak, aby v případě objevu nových poznatků mohla být aktualizována.