Partyzáni měli z Kremlu rozkaz likvidovat prozápadní protinacistický odboj

frontě jako zástupce Stavky, takže Antonov byl de facto náčelníkem genštábu, jímž se skutečně stal v 2/1945. Antonov byl pověstný svými věcnými zprávami z front pro Stalina, které, na rozdíl od jiných, nijak nepřikrášloval.
Na jaltské konferenci (4.2-11.2.45 ) Antonov „ přesvědčil“ spojence, aby bombardovali Dráždˇany ( 13.-15.2.45 ), viz můj článek  Bombardování Dráždˇan (1945) si objednal Kreml - Andrea ...  kostlanova.blog.idnes.cz › blog .

Antonov jako schopný stratég byl po válce pro jistotu převelen z Moskvy do Zakavkazského vojenského okruhu, do Moskvy se vrátil až 1954, kdy se stal pouze zástupcem náčelníka genštábu ( vynahradili mu to funkcí náčelníka genštábu Varšavské smlouvy ), kterým zůstal až do své smrti, viz také můj článek Český prostor a 2. světová válka - Andrea Kostlánová - iDNES ...
kostlanova.blog.idnes.cz › blog.

Dalším žákem Jakira byl gen. Andrej Jeremenko /1892-1970/, jenž se 17.9.1939 zúčastnil rozpoutání 2.s.v.v  Hitlerem a Stalinem na základě bolševicko-nacistického paktu o spolupráci z 23.8.1939.
Útok proti Polsku si RA mohla dovolit jen zákeřným vpádem Hitlerovi se bránící polské armádě do zad, a i takovýto útok byl nad její síly – Jeremenkovým lehkým tankům a motorizovaným jednotkám ( Jeremenkovi se při této agresi přezdívalo „ ruský Guderian „ ) došel v polovině cesty benzín, musel požádat o benzín přes letecký most.

Po 6/1941 Jeremenko velel jihovýchodnímu frontu ( stalingradský ), poté táhl přes Madˇarsko a ČSR.
Jakirovým žákem byl i Ivan Čerňakovskij /1907-2/1945 Königsberg, velitel 3. běloruského frontu/. Díky čistkám byl rychle povyšován, stal se nejmladším generálem.

Gen. Čerňakovskij se spolu s NKVD generálem Ivanem Serovem /1905-1990, 1954-58 šéf KGB, 1958-63 šéf GRU/ účastnil pro bolševiky typické úskočné schůzky v litevském Vilniusu, která vstoupila do dějin jako učebnicový příklad, jak Rudá armáda při svém postupu na Berlín vraždila nekomunistický protinacistický odboj.

Pluk. Krzyżanowski z prozápadní odbojové Armiji Krajowe se 1943 pokusil vyjednat širší protiněmeckou koalici s litevským a běloruským odbojem, ale Litevci požadovali, aby Poláci uznali litevskou svrchovanost nad litevským územím, a běloruští partyzáni měli z Kremlu rozkaz likvidovat prozápadní protinacistický odboj, protože Stalin chtěl okupovat nejen východní část Polska, kterou 1939 po domluvě s Hitlerem zabral na základě paktu Ribbentrop-Molotov, ale chtěl celé Polsko – nezávislé Polsko již po válce nemělo být obnoveno, proto museli Britové odepsat gen. Sikorského, jenž by se Stalinem nikdy nejednal, natož aby mu ustoupil ( gen. Sikorski zahynul při letecké „ nehodě“ na Gibraltaru  4.7.1943, teprve po jeho smrti mohli Britové v čele s Churchillem tlačit na exilovou  vládu Polska a ČSR, aby „ v Moskvě podepsaly dohodu o přátelství se Stalinem „, Beneš byl dotlačen k cestě do Moskvy v 12/1943, kde tuto smlouvu  podepsal 12.12.43, viz mj.můj článek
Smrt generála Sikorského, záhada 2.sv.v. - Andrea Kostlánová
kostlanova.blog.idnes.cz › blog
 ).
Protože sovětští partyzáni měli od 22.6.1943 nařízeno likvidovat jakýkoliv protinacistický prozápadní odboj, museli velitelé Armiji krajowe bojovat nejen proti Němcům, ale i proti sovětským partyzánům.

Po rozsáhlém útoku sovětských partyzánů proti Armiji krajowe z ledna a února 1944, pluk. Krzyzanowski zahájil tajná jednání se šéfem Abwehru z Vilniusu Julianem Christiansenem.
Uzavřeli dohodu, že za spolupráci v boji proti sovětským partyzánům Krzyzanovského jednotky „ ukořistí „ zbraně a zásoby, které jim ustupující Němci de facto přenechali, němečtí špióni a agenti nebyli popravováni Krzyzanovského jednotkami a Němci na oplátku v této oblasti nepopravovali členy Armiji krajowe.
Nešlo o kolaboraci, jen o taktickou dohodu, avšak i tu vrchní velení Armiji krajowe/AK odsoudilo.

V 5/1944 byla AK v Litvě napadena jednotkami Litevské Domobrany generála Povilas Plechavičius /1890-1973/, jenž požadoval, aby se jednotky AK a všechny polské partyzánské oddíly z litevského území stáhly, nebo aby uznaly litevskou suverenitu nad tímto územím.

Po první sovětské okupaci Litvy v rámci Stalinova obsazení všech tří pobaltských států v 6/1940 na základě dohody s Hitlerem ze 8/1939, které Stalin v 8/1940 protiprávně připojil ke Svazu, Plechavičius uprchl do Berlína, a vrátil se s Němci v 6/1941, ale litevskou Waffen-SS jednotku nevytvořil, nebyli dobrovolníci, zato v 2/1944 vytvořil domobranu Litevské teritoriální obranné jednotky, které měly bránit Litvu proti RA.
Na jeho rozhlasovou výzvu se přes noc přihlásilo přes 25.000 lidí ( po celou dobu války udržoval spojení s partyzánskými veliteli ).

Němci byli v šoku, protože na jejich výzvy k vytvoření jednotky Waffen-SS Litevci nereagovali, proto na vytvoření této dobrovolnické jednotky reagovali nevraživě – chtěli po ní, aby bránila německá letiště, a aby Plechavičius mobilizoval ve prospěch Německa celou Litvu.
Plechavičius se vymluvil, že jeho teritoriální jednotky teprve vznikají.

Nakonec SS Obergruppenführer, velitel vyhlazujících jednotek Einsatzgruppen, vraždících Židy a Cikány, a generál policie v jedné osobě Friedrich Jeckeln /1895-2/1946 oběšen Sověty v Rize / požadoval, aby jednotky Plechavičiuse přísahaly věrnost Hitlerovi, což Plechavičius 9.5.1944 odmítl.

Jeckeln proto nařídil, aby jednotky Plechavičiuse byly podřízené německým velitelům, nosily SS uniformy a zdravily Heil Hitler. Plechavičius zareagoval po svém – vydal tajný rozkaz, aby jeho jednotky s SS uniformami a s německými zbraněmi zmizely v lesích, s tím, že podléhají rozkazům jen litevských velitelů. Jeho partyzánské jednotky poté až do roku 1952 bojovaly proti okupaci Litvy ze strany Rudé armády.

Pluk. Krzyżanowski se z Litvy stáhnout odmítl, a ve dnech 13.- 14.5.1944 jednotky Plechavičiuse porazil v bitvě u Murowana Oszmianka.
Plechavičius a jeho štáb byl Němci zatčen 15.5.1944, skončil v koncentračním táboře/KL v Lotyšsku, v 7/1944 Plechavičius uprchl na Západ ( zatímco Krzyżanowského 17.7.44 vlákala do pasti NKVD ), 1949 do US, kde žila jeho matka a sestra.
Po bitvě u Murowana Oszmianka se Krzyżanowski snažil obnovit s Litevci jednání, ale Litevská domobrana jej ignorovala.

V 6/1944 litevské pomocné oddíly německé policie, které v této době utrpěly v bojích s AK těžké ztráty, zmasakrovaly 37 polských civilistů v partyzánské  vesnici Glinciszki, a Krzyżanowski nařídil odvetné akce, ale není prokázané, že věděl o masakru 27 litevských civilistů  v Dubingiai ze strany AK.
Litevský historik Arunas Bubnys uvádí, že masakr v Dubingiai byl jediným, který AK spáchala, ale že je vinna z několika válečných zločinů proti jednotlivcům. Své zločiny na AK po válce svalovaly jak litevské pomocné oddíly německé policie, tak NKVD.

Na jaře 1944 se AK připravovala v rámci nařízené operace Bouře na všeobecné protiněmecké povstání za německými liniemi s cílem obnovit na tomto území polskou státní správu, podléhající exilové vládě v Londýně, která by Stalinovi zabránila v převzetí tohoto území.

Krzyżanowski proto 6.7.44 zahájil neúspěšnou operaci AK Ostra Brama/Brána úsvitu, nakonec jeho jednotky, aby dobyly Vilnius, musely spolupracovat s RA ( tak jako předtím z taktických důvodů s Němci proti Stalinovým partyzánům, kteří měli rozkaz AK vyvraždit ).

Kreml potřeboval zlikvidovat všechny velitele prozápadní polské Armiji krajowe ( většina z nich padla za Varšavského povstání 1.8. - 2.10.1944 ), proto výše zmínění Stalinovi vykonavatelé 17.7.1944 vylákali velitele z vilniuské pobočky Armiji krajowe  na schůzku do štábu Čerňakovského pod záminkou jednání o společném postupu proti německé armádě.

Pluk. Aleksander Krzyżanowski „Vlk“ /1895-1951 WAW ve vězení, údajně na TBC/ a náčelník štábu major ing. Teodor Cetys byli po příchodu okamžitě zatčeni NKVD.

Major Cetys /1908-1993 WAW/ 1939 uprchl z německého zajetí do Francie, kde prošel výcvikovým střediskem Sappers, 1940 byl z Dunquerque evakuován do Británie, 8.4.42 byl vysazen na území Polska, a byl přidělen k AK do Vilniusu, kam se dostal v 6/1942.

Téhož dne se později ve vesnici Bogusze konalo podobné setkání s dalšími polskými důstojníky - veliteli partyzánských jednotek za přítomnosti gen. Čerňjakovského a pluk.Krzyżanowského, opět všichni polští velitelé byli zatčeni NKVD – ti, kteří nevstoupili do RA, byli zastřeleni či deportováni do gulagů. 
Krzyżanowski i Cetis utekli, ale vyzradil je důstojník AK, jenž pracoval pro polské komunisty, a byli zatčeni podruhé.

Žákem Jakira byl i Alexander Gorbatov /1891-1973/, jenž byl za čistek jako „nepřítel lidu“ poslán do gulagu na Kolymu, kde ve vyhlazovacích podmínkách doloval rukama pro Stalina zlato, v 3/1941 byl znovu povolán do armády ( po 22.6.1941 byli někteří velitelé odveleni z gulagů na frontu do první linie, kam se z gulagů mohli hlásit i „ dobrovolníci“, kteří chtěli svojí smrtí očistit před Stranou a Stalinem své jméno  - zbraně však proti německým tankům nedostali, v lepším případě jim vydali lopaty, zastavovali je vlastním tělem, proto měl Svaz tolik obětí – v důsledku Stalinovy bezohledné taktiky ).
1964 Gorbatovovi  vyšly uznávané paměti Léta mého života.

Nejvyšší vojenský výbor Rudé armády byl ve Stalinových čistkách vyhlazen ( ze 108 členů bylo 98 zastřeleno ), přežili jen ti, kteří se Stalinem spolupracovali za občanské války, a bývalý carský generál Šapošnikov, jediný generál, kterému Stalin důvěřoval. RA se ocitla bez důstojnického sboru v naprostém rozkladu.

Další čistka následovala 1941 na počátku června ještě před nacistickou invazí, kdy bylo do října 1941 popraveno nebo uvězněno 11 nejvyšších velitelů RA, včetně zkušených es jako byl Grigorij Štern /1900-1941 /nebo Jakov Šmuškevič.
Po této čistce už žádná nenásledovala, nebyly oběti.

Štern se v 5/1938 vrátil ze Španělska, čímž měl popravu zajištěnou. Po návratu byl jmenován náčelníkem genštábu Dálněvýchodního frontu, bojoval s Japonci u jezera Chasan a na řece Chalchyn gol – dostal Zlatou hvězdu Hrdiny SSSR.

Za sovětské agrese vůči Finsku v 11/1939 velel 8. armádě, která utrpěla těžké ztráty, aniž by něco vybojovala. Od 1/1940 velel Dálněvýchodnímu frontu, v 4/1941 byl odvolán do Moskvy, aby se ujal velení protivzdušné obrany - 15. 5.1941 se německému nákladnímu letadlu podařilo proniknout přes protivzdušnou obranu a přistát u Moskvy, což byla záminka k čistce ve štábu vzdušných sil ( měsíc před napadením Hitlerem ). Štern se po mučení přiznal ke spolupráci s německou a japonskou tajnou službou, a v 10/1941 byl spolu s dalšími 20 důstojníky bez soudu zastřelen u Kujbyševa.

Tuchačevského a spol. 12.6.37 popravil Vasilij Blochin /1895-1955  „sebevražda“/, hlavní popravčí NKVD v letech 1926-52, a hlavní popravčí polských válečných zajatců v Katyni z 4/1940 na příkaz svého šéfa NKVD - Beriji, po válce byl Blochin ověšený komunistickými medajlemi všeho druhu ).
Blochin popravil i Tuchačevského a dva ze tří šéfů NKVD, kteří upadli v nemilost – Henrika Jagodu 1938 a Nikolaje Ježova 1940 ( zajímavá je vizuální podoba  Blochina s Vodičkou ze Svazu protifašistických bojovníků ).

Jagoda byl mj. komicky obviněn, že chtěl otrávit Stalina a Politbyro, třebaže Jagoda odpovídal za stravu Stalina a Politbyra, tj. speciální OGPU sekce dohlížela na jejich jídlo od zasetí a sklizení úrody na speciálních OGPU farmách až po naservírování na talíř. Všichni členové této OGPU sekce Jagodovi odpovídali svojí hlavou. Zatímco občané umírali pod bičem OGPU hladem, Strana si z OGPU učinila šéfkuchaře Kremlu.

Na procesu s Jagodou Vyšínský tvrdil, že Jagoda spolu s kremelskými lékaři zorganizoval spiknutí, na základě kterého chtěl Stalina a Politbyro otrávit jedovatými párami vycházejícími z jídla. Navíc, dle Vyšínského, Jagoda zásoby potravin, zejména chléb a maso, z Kremlu kradl, prodával je za vysoké ceny a obohacoval se tak ( Krivický : Ve Stalinových službách ).

Blochin byl po smrti Stalina propuštěn a degradován, koncem 60.let tohoto masového vraha Brežněv zcela rehabilitoval. Putin Blochinovi chodí zalévat hrob a v Síni slávy FSB jej dává za příklad vzorného pracovníka tajné policie ( po zatčení Navalného po příletu z Berlína na letišti 17.1.2021, Navalný během výjezdního zasedání soudu ve vazební věznici seděl v kanceláři před soudkyní pod obrazem masového vraha Jagody (!)

3.11.1937 komunisté oslavili 20.výročí VŘSR popravou 1111 politických vězňů ze Soloveckých gulagů v Karélii, z toho 667 příslušníků ukrajinské inteligence, mj. v údolí Sandarmoch popravili Mykolu Kuliše /1892-1937/ s manželkou, ruskou Němkou ( jejich synovi * 1917 se později podařilo vycestovat do US ) a dramatika a divadelního režiséra  Les Kurbase, spisovatele, překladatele a literárního kritika Mykolu Zerova *1890, aj., vědce a církevní hodnostáře ( petrohradskou inteligenci bolševici vyvraždili již 1918 ).

Mykola Kuliš Leninův bolševický puč 1917 podpořil, bolševiky začal kritizovat až po hladomorech na Ukrajině, proto na 1. všesvazovém sjezdu spisovatelů  v 8/1934 byl označen za buržoazního nacionalistu.

Hlavní kritiku proti Kulišovi v 8/1934 pronesl ukrajinský židovský spisovatel a bolševický diplomat Ivan Kulyk /1897- 1937 popraven /, jenž z buržoazního nacionalismu obvinil i Kurbase, který v Kulišových divadelních hrách účinkoval (Olexandr Kurbas /1887-1937/, nejvýznamnější divadelní režisér Ukrajiny 20.stol. , otec Rusínec, matka Rakušanka). 

Za tuto kritiku a křivé obvinění se Kulyk stal předsedou Svazu ukrajinských spisovatelů – ne na dlouho : Kulyk byl NKVD zatčen na pohřbu svého přítele při NKVD raziích po vraždě Kirova již v 12/1934 a deportován do gulagu Solovki u Bílého moře, 1937 byl popraven ještě o měsíc dříve než Kuliš.

Ivan Kulyk odjel 1914 s rodiči za prací do US, pracoval v továrnách a v dolech, a stal se členem Ruské sociálnědemokratické dělnické strany. Na jaře 1917 se přes Dálný východ a Sibiř vrátil do Kyjeva, kde se zúčastnil povstání, kterým se bolševici zmocnili vlády v Kyjevě. V 12/1917 byl již členem ÚV a ministrem zahraničí v bolševické vládě Ukrajinské sovětské republiky.

S NKVD důstojníkem Vitalijem Primakovem ( popraveným v 6/1937 s Tuchačevským ) Kulyk vytvořil kozácké Rudé jednotky, v letech 1924-26 byl Kulyk konzulem v CAN.

V 10/1937 byl Kulyk součástí transportu vězňů, kteří byli převezeni zpět na pevninu, aby byli popraveni v Karélii spolu s dalšími 289 představiteli ukrajinské inteligence.

Poprava se konala po dvou v párech, popraviště bylo nalezeno až v roce 1997 ( tak dobře jej NKVD/KGB ukryla ). Popravena byla i jeho žena ( manželky byly popravovány pro „ schvalování činnosti svých manželů „ v rámci zbavovámí se svědků ).

Mnozí bolševici nechápali, proč byli zatčeni jejich přátelé a oni sami, např. ukrajinský spisovatel Mykola Chvylovij /1893-1933/ spáchal po zatčení svého přítele sebevraždu a v dopise na rozloučenou se ptal PROČ byli zatčeni ? Za to, že byli přesvědčenými komunisty ? Atˇžije komunismus ! Atˇžije KS !  „
Věřili komunistickým katům jen proto, že kati měli stranickou legitimaci  (  v Orwellově Animal Farm tyto typy zastupuje Boxer, pracovitý kůň, který v systém na farmě věří, a pracuje stále vytrvalejí s tím, že má Napoleon vždycky pravdu, Napoleon jej nakonec za jeho dobře odvedenou práci prodá ) ...
Viz můj článek Bolševický puč 1917, historický zločin - Blog ... - Andrea Kostlánová  https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=476793

1937 „ zmizel „  gen. Hekker, šéf protokolu na komisariátu obrany, byl zatčený, ale bolševický stát zatčení rodinám nesděloval, takže lidé  „ mizeli „ .

„ Zmizel „ i gen. Romuald Muklevič / 1890-2/1938 popraven /, od 12/1936 zástupce lidového komisaře pro obranný průmysl, zatčen v 5/1937, popraven hned po přiznání, že sabotoval výstavbu vojenských lodí.
Bylo popraveno 20 mladých generálů a stovky vysokých důstojníků, kteří s nimi byli ve styku jak v období před bolševickým pučem, tak po puči. Stalin se popravami bolševiků, zejména Leninových Starých, zbavoval těch, kteří věděli o jeho bezvýznamné minulosti.

Poté, co Stalin dekapitoval armádu a vyhladil její velení, 7.5.1940 jmenoval nové maršály ( a znovuobnovil carské hodnosti )
- Grigorij Kulik (*1890), neschopný generál, po ústupu RA v 6/1941 byl zatčen a v 2/1942 degradován na generálmajora a poslán na frontu, 1950 popraven.
- Semjon Timošenko (*1895) – stal se novým komisařem obrany
- Boris Šapošnikov (*1882) – náčelník genštábu RA

Boris Šapošnikov /1882-3/45/ z rodiny orenburských kozáků, bývalý plukovník carské armády, v 5/1918 přeběhl k RA. 1929 Šapošnikov vydal dílko Mozek armády, které se učilo na vojenské akademii genštábu, a které měl Stalin neustále na svém stole - Šapošnikovovi jako jednomu z mála tykal.

Třebaže Šapošnikov vstoupil do Strany až 1939, během vojenských čistek s NKVD horlivě kolaboroval, takže byl 1937 po zatčeném Jegorovovi jmenován náčelníkem genštábu, v 5/40 byl jmenován maršálem.
Šapošnikov měl velký organizační talent, Stalin jej pověřil vybudováním nového armádního velení – Šapošnikov si na Stalinovi k tomuto účelu vyžádal propuštění 4.000 důstojníků z gulagů, mj. gen.Rokossovského.

Šapošnikov naplánoval válku se slabším FS až pro rok 1940 ( věděl, že RA nezopakuje Hitlerův Blitzkrieg, jak si přál Stalin ), ale Stalin s Vorošilovem naléhali, aby RA napadla Finsko již 30.11.1939, a protože agrese nepokračovala podle Stalinových představ, Šapošnikov na svoji funkci v 8/40 rezignoval „ ze zdravotních důvodů „, ve skutečnosti nesouhlasil se Stalinovou taktikou, jak válku vést.  Po 22.6.1941 byl znovu jmenován náčelníkem genštábu, když byl z této funkce odvolán Žukov, v 5/1942 opět ze „zdravotních důvodů“  rezignoval, ale zůstal Stalinovým vlivným poradcem až do své smrti v 3/45, jako svého nástupce si vybral gen. Alexandra Vasilevského /1895-1977/.

Čistka 1941
Čistky v nejvyšším velení RA neskončily ani po roce 1941, přestože část velitelů  byla propuštěna z vězení a táborů, aby padla na frontě.

Mezi 1.6.1941 a 30.10.1941 bylo popraveno nebo uvězněno dalších 11 nejvyšších velitelů RA, včetně schopných velitelů židovského původu jako Grigorij Štern a Jakov Šmuškevič.
Stalin, jenž zlikvidoval velení RA krátce před vypuknutím 2.sv.v. v letech 1936-39, kdy zuřila občanská válka ve Španělsku, na které se bolševici na straně republikánů významně podíleli, za zhroucení fronty, tj.za totální ústup RA v prvních dnech nacistické agrese ( v prvních měsících RA ztratila 2 mil. vojáků ), nechal zatknout a pro „ vojenskou neschopnost „ popravit gen. Dmitrije Pavlova /1897 – 22.7.41/, veterána 1.sv.v. a občanské války.

Gen. Pavlov se účastnil španělské občanské války jako bolševický vojenský instruktor ( Stalinovi vojenští instruktoři republikánské Španělsko doslova zaplavili ), jenž pod jménem Pablo velel brigádě Stalinových tanků, a dostal za to medajli  Hrdina Sovětského svazu  – na rozdíl od většiny Stalinových velitelů/interbrigadistů nebyl po návratu zatčen a popraven, ale  naopak povýšen, stal se šéfem Velitelství pro sovětské tankové a obrněné jednotky, a jako takový napáchal velké škody, protože prosazoval, aby tanky hrály jen podpůrnou úlohu u pěchoty.

Účastnil se sovětské agrese vůči FS, i pohraničních srážek s Japonci ( 1932-39).
V roce 1940 se stal velitel západního (běloruského ) vojenského okruhu, který po 22.6.41 nesl hlavní nápor Hitlerových vojsk. 22.2.41 jej Stalin povýšil na armádního generála, nově zřízenou funkci, která byla předstupněm pro maršálskou hodnost, avšak po 22.6.41 za trvalého ústupu RA před Hitlerovými jednotkami si to Stalin rozmyslel  ( viz můj článek Jak Rudá armáda nedůstojně ustupovala až k Moskvě - Militaria ...)¨.

Během bitvy o Minsk (Byalystok) 22.6.-9.7.41, kdy vojáci RA odcházeli v dlouhých kolonách do německého zajetí, nechal Stalin Pavlova s jeho genštábem 1.7.41  zatknout pro vlastizradu s tím, že „úmyslně umožnil“  Hitlerovým jednotkám překročit hranice  ...

Pavlov a jeho velitelé ( mj. šéf genštábu  gen. Klimovský, šéf spojařů gen. Grigorijev, šéf dělostřelců gen. Kliš, gen. 14. mechanizovaného sboru gen. Stěpan Oborin, jenž byl 25.6.41 těžce zraněn, šéf letectva gen. Kopec spáchal sebevraždu, byl proto popraven alespoň jeho zástupce gen. Tajurský ) byli popraveni, jejich majetek byl zkonfiskován a jejich rodiny byly deportovány do gulagů  ...

Stalin za „zbabělost“ nepopravil jediného Pavlova generála – důvěrného přítele válečného zločince gen. Koněva, gen. Ivana Boldina /1892-1965/, jenž při bleskovém postupu Wehrmachtu zůstal odříznutý na svém „mimořádně“ předsunutém stanovišti ( nejen vojenský historik Vladimír Rezun alias Viktor Suvorov tvrdí, že se Stalin chystal napadnout svého spojence Hitlera ), navzdory tomu, dle oficiální verze, se po 6 týdnech dokázal s 1.650 vojáky „probojovat“ zpět na sovětské linie, načež byl vrácen na frontu jako zástupce Koněva, ale jeho pokus z října 1941 uskutečnit protiútok proti Armádní skupině Střed ( Operace Tajfun z 2.10.41 ) ztroskotal, tentokrát byl obklíčen u Vjazmy, ale opět se mu podařilo utéci, a jako zraněný strávil měsíc v moskevské nemocnici.

Poté jej maršál Šapošnikov, náčelník genštábu RA, jmenoval velitelem malé 50. armády, která bránila město Tula proti Guderianovým jednotkám, jejíž velitel gen. Jermakov byl zatčen, protože „se nechal“ se svojí armádou obklíčit u Bryjansku. Tula, kupodivu, nikdy nepadla, gen. Boldin zůstal v čele 50. armády, která zasahovala jen v podpůrných úkolech, např. v 10/1943 byla převelena k Běloruskému frontu gen. Rokossovského, jenž sdílel názor svých kolegů o nevelkých schopnostech Boldina, proto mu ukládal jen menší úkoly - v 7/1944 byl Boldin povýšen na generálplukovníka.

Když 14.1.45 RA zahájila Východopruskou operaci, Rokossovský poslal Boldinovu 50. armádu, aby držela v šachu německé jednotky, které se bránily podél Augustowského kanálu (103 km). Boldin zde však ponechal jen malou část vojáků, třebaže Rokossovskému tvrdil, že podél Augustowského kanálu stojí celá 50. armáda – to Rokossovskému stačilo a v 2/1945 Boldina odvolal z velení, jeho funkci převzal náčelník genštábu 50.armády gen. Ozerov.

Boldin poté 2 měsíce odpočíval,  v 5/1945 byl jmenován zástupcem velitele 3. ukrajinského frontu, a po válce z důvodu své politické spolehlivosti dostal prestižní post velitele 8. gardové armády sovětských okupačních sil v Německu.