O bronzových pohledech v Lidicích (a kálení na hroby)

Když kolem projíždělo auto, bylo mi trochu trapně. Řidič zpomalil a vrhnul na nás mravokárný pohled. Připadal jsem si v tu chvíli skutečně jako otec, co dává své desetileté dceři špatný příklad. Bufeťák, co učí dítě vybírat popelnice! Ano, přiznávám, jsem vinen.

Komentář Lidice Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jako vzpomínka na víkendové návštěvníky zbyly na hřbitově i tyto rozbité boby.

Jako vzpomínka na víkendové návštěvníky zbyly na hřbitově i tyto rozbité boby. | Foto: Eduard Stehlík

Když jsem otevřel modrý kontejner, uviděl jsem na dně tlusté fotoalbum a pár vysypaných černobílých fotek.

Neudržel jsem svoji zvědavost, vyzdvihl svoji dceru a nechal ji lovit v popelnici něco zvláštního. Nakonec trčely z kontejneru ven jenom boty. Salvy smíchu přerušil výkřik: „Tati, to jsou Lidice!“

Senát chce uzákonit 24. červen jako Den památky vyhlazených obcí. Jde o den výročí vypálení Ležáků

Číst článek

Když jsme doma album otevřeli, zůstal jsem hledět. Opravdu. Dívka ve vysoké trávě, za ní kříž. Hroby. Detail růže. Krasopisná popiska na druhé straně to potvrzovala: „Starý hřbitov v Lidicích, 22. června 1958“. 

„Jak to někdo mohl vyhodit?“ položila mi dcera stejnou otázku, jakou jsem měl právě v hlavě. Nevím. Opravdu nevím. Tak jsem obrázky ofotil mobilem a chtěl je aspoň vyvěsit na facebook. Otevřel jsem notebook a co nevidím? Obrázek jako z ladovské zimy. Na sněhu skotačící děti. Ale ten kříž je stejný, jako na fotkách z popelnice! To snad není možné, taková náhoda! 

Památník v Lidicích na staré fotografii | Foto: archiv Pavla Šuby | Zdroj: Český rozhlas

Napadlo mě: v Mexiku mají takovou zvláštní tradici. Na Dušičky (Día de los muertos) chodí samozřejmě na hřbitov – stejně jako my. Mexičané si tam ale na rozdíl od nás udělají piknik. Popíjejí a pojídají, co nebožtík míval rád. A speciálně v Acatlánu k tomu ještě mezi hroby tančí! Hudebníci v maskách se tak snaží probudit mrtvé. Ten den si totiž mají nebožtíci povídat se svými živými příbuznými. Může to vypadat divně, ale Mexičané asi vědí, proč to dělají. Určitě ne z neúcty k zemřelým. 

V Česku teď tedy vzniká tradice podobná (tajně doufám, že ne). O víkendu napadl konečně i na Kladensku sníh, děti vytáhly sáně, boby, pekáče či igelity a společně s rodiči hledaly jakékoli aspoň malé převýšení, ze kterého by mohly hoblovat stráň. Kreativní tátové a mámy ukázali, že dokonale ovládají regionální geografii.

Ze zhruba 500 obyvatel Lidic jich válku přežilo 160. Právě i na starém hřbitově lidé letos sáňkovali | Foto: archiv Pavla Šuby | Zdroj: Český rozhlas

Našli svým dětem opravdu hned dva super kopce přímo naproti sobě! Jsou dlouhé, táhlé, s pár skvělými skokánky. Ty nerovnosti, to jsou základy domů povražděných lidických obyvatel, a pak ještě je-li libo slalom mezi hroby starého hřbitova, který nacisté zpustošili.

Vypadá to divně, stejně tanec na hrobech v Mexiku. Ale tady mi není jasné, proč to ti Češi dělají?! Nevědí, co se na tom místě stalo, nebo jim je to jedno? Vždyť po celém Kladensku v každé rodině znají vyprávění svých rodičů či prarodičů, jaké to bylo ten den, kdy hořely Lidice.

Když jsem přišel do místa původních Lidic před lety poprvé, byl jsem překvapený: prostor byl volně přístupný – žádné ploty, žádné vstupné, vlastně jen udržovaný rozlehlý park vybízející k tiché procházce. Zároveň mi přišlo už tehdy zvláštní, že tam lidé třeba venčí psy (jeden za nezájmu svého pána vykonal potřebu hned vedle Horákova statku). O kus dál si rodiče s dětmi házeli na louce s míčem.

Nacisté vyhladili Lidice 10. června 1942 | Foto: archiv Pavla Šuby | Zdroj: Český rozhlas

Tehdy jsem pro sebe obhajoval podobnými slovy, jako se teď sáňkování pokoušel vysvětlit bývalý mluvčí ministerstva obrany a můj kamarád Milan Řepka: „Lze to vzít jako oslavu vůle, života a touhy vypořádat se s protivenstvím. Mají být pietní místa mrtvá, anebo mají žít?“ 

Milane, promiň, ale myslím, že tohle není ten případ. Život skutečně musí jít dál. Proto taky vedle vypálených Lidic postavili Lidice nové. Ale zimní radovánky v areálu národního památníku? Pořád hledám nějaké vysvětlení. Přemýšlím, jestli bych to dokázal já sám. Frčet z kopce a v zádech cítit bronzové pohledy dětských obětí války. Za jízdy nechat ubíhat černobílý film z roku 1942. Ne. Je to prostě a jednoduše zvrhlost. 

Starý lidický hřbitov | Foto: archiv Pavla Šuby | Zdroj: Český rozhlas

Nakonec jsem shodou náhod přímo na místě činu. Ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík si ode mě před chvílí převzal ono album z popelnice jako nějakou svátost a kroutil nevěřícně hlavou. Jdu se projít. Přišla obleva. Z radovánek zůstalo jen torzo bobů pietně opřené o strom hned vedle kříže. Sníh taje, objevuje se tráva, někde i hlína. Symbolicky. My totiž na hrobech netančíme. My na ně kálíme.

Pavel Šuba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme