„Dovolte mi, než začnu moderovat, vyřídit si jednu zcela soukromou věc,“ pronáší na úvod svého řečnění jeden z politiků, načež se vzdálí od řečnického pultu k dalšímu politicky angažovanému muži sedícímu hned vedle něj a bez varování mu uštědří pohlavek přesně mířený na jeho temeno. Své konání komentuje slovy, že si to dotyčný zaslouží a že byl varován v tisku. Napadený si bere své věci a odchází, nicméně si to po pár krocích rozmyslí a vrací se zpět, aby se přece jenom ohradil. Svá slova končí tím, že útočník je jednoduše zbabělec, a vše se okamžitě zvrhává v ukázkovou bitku.
Za císařství bylo násilí v politice běžné
Mnozí z vás jistě v popisu poznali incident z roku 2006, kdy se poradce tehdejšího prezidenta Miroslav Macek rozhodl vyřešit svůj soukromý spor s tehdejším ministrem zdravotnictví Davidem Rathem. Tato šarvátka zaujala i zahraniční média, v roce 2011 ji dokonce list The Guardian zařadil mezi nejlepší politické bitky té doby. Dnes, téměř o deset let později, se zase leckomu vybavila při sledování aktuálního dění v poslanecké sněmovně.
Než se ale podíváme na potyčky v zahraničí, uveďme si, že kultivované chování, které dnes od politiků očekáváme, v určitých obdobích rozhodně nebylo samozřejmostí ani na našem území. Už za Rakouska-Uherska nedocházelo jen drobným strkanicím mezi politiky, ale také k velkým bitkám. V roce 1897 se ve vídeňské Říšské radě například poprali Češi a Poláci s Němci a byl na ní dokonce tasen i kapesní nůž. Do svých nepřátel se na začátku 20. století rád obouval také český poslanec hrabě Vojtěch Václav Sternberg, napadal je slovně i fyzicky.
Velká šarvátka se odehrála i v roce 1908 na českém zemském směnu. Začala křikem, pískáním a bušením do pultů, pokračovala nadávkami, osočováním a drobným fyzickým násilím, které vyústilo ve rvačku většího množství lidí najednou. Do pranice pak někdo hodil i kalamář, čímž tak všem okamžitě zacákal obličeje i oděvy inkoustem. To vedlo k zanícenému boji, po němž mnohým zůstaly památky v podobě roztrhaného šatstva, navíc zašpiněného dalším inkoustem. Bitku ukončilo až vypnutí elektrických světel a pohroužení místnosti do tmy.
Za první republiky tomu nebylo jinak
Rok 1918 rozhodně nepřinesl do politických zasedání klid a důstojnost. Ku příkladu v roce 1922 na sebe komunisté s ostatními politiky v československé sněmovně podle dobového tisku nejdříve jen řvali, pak se ale strhla velká strkanice, do níž se zapojili i Němci. Jeden z poslanců neváhal vytrhnout prkno ze svého pultu, aby s ním následně bouchal do rytmu ozývajícího se pokřiku. Další do pultů mlátili pěstmi. Komunisté z jednání demonstrativně odešli, potyčka však pokračovala dál., dokud všechny nepraštil do nosu zápach zkažených vajec. To mezi ně jeden z politiků vypustil pumu naplněnou sirníkem. V roce 1924 zase napadl poslanec a německý agrárník Josef Mayer kolegu Junga, který se na jeho výzvu odmítl hnout z místa. Jung při obraně zase s Mayerem praštil o stůl a tloukl do něj.
K zajímavé potyčce došlo i o dva roky později, kdy se jednalo o clech a také o zavedení státních platů kněžím. Jeden z komunistů napadl jiného poslance kusem dřeva a rozbil lavici, na níž seděli klerikálové. Ti se tak poroučeli k zemi. Ze strany národněsocialistické poslankyně Fráni Zemínové zase přistála jednomu z nich facka. Při dalším jednání už se bušilo šuplíky do lavic, vyhrožovalo těžkým křeslem, házelo různými věcmi i škrtilo navzájem. Při projednávání zákonů o clech se zase komunista Šafranko uchýlil k tomu, že předsedovi sebral zvonek a zahoukal mu do uší. Jeho kolega Harus se pro změnu snažil ze zadních řad na předsednický stůl alespoň doplivnout.
O tom, jak to vypadá, když se politické bitky strhnou v zahraničí, bude pojednávat hned následující článek.
Zdroje: theguardian.com.com, Wikipedia, euro.cz, novinky.cz, youtube.com (video Facka Davidu Rathovi)
