Hlavní obsah

Neposlouchat své tělo se nevyplácí, přesvědčila se herečka Klára Cibulková

Foto: televizeseznam.cz

Herečka Klára Cibulková při natáčení Mých míst.

Reklama

Herečka Klára Cibulková řekla po letech „ne“ roli v jednom z nejsledovanějších tuzemských seriálů - Ordinaci v růžové zahradě. Nejen o tom, co ji k tomu vedlo, hovořila s Blankou Kubíkovou.

Článek

Na úvod je fér přiznat, že autorka rozhovoru a respondentka se léta znají, proto si tykají. Rozhovor vznikl v rámci natáčení pořadu Moje místa Televize Seznam.

V době, kdy jsi studovala herectví, jsi skončila na kapačkách. Co se tehdy vlastně stalo?

Byl to zánět ledvin. Zpětně vím, že je všechno psychosomatické.

Přecházela jsi ho?

Ano, je to nebezpečné. Neplatí to jen pro herce, ale obecně, jakmile se člověk stane workoholikem a neposlouchá tělo, tak skončí špatně. Pro mě to byl takový vykřičník. Vrátila jsem se z nemocnice a řekla si: Za tohle mi to nestojí.

Jak dlouho ti to vydrželo?

Moc dlouho ne.

Pak ses sebrala, odjela jsi do Španělska a tam jsi dělala servírku. Nemohla ses rozhodnout, jestli s herectvím pokračovat?

Bylo to tak. Neměla jsem tehdy moc práce a asi na mě dolehly pochybnosti, jestli na to vůbec mám. Do toho mám takovou cestovatelskou povahu, takže mi bylo líto, že snad všichni moji spolužáci z gymnázia byli na různých výjezdech, nebo v zahraničí studovali. Já také toužila ještě se něco naučit.

Tak jsem se rozhodla pro Španělsko. Mám tam životní kamarádku, ke které jsem jezdila sklízet víno. Tentokrát mi našla práci v restauraci. Španělsky jsem se naučila a došlo mi, že když nic jiného, tak se rukama uživím. Kdybych tam zůstala, tak si práci najdu. Myslím, že bych dokázala být šťastná. Ale herectví mi chybělo, takže když jsem dostala zprávu z divadla, že by pro mě měli práci, jela jsem.

Dlouho jsi hrála hlavně divadlo. Potom přišla role v Ordinaci v růžové zahradě. Jaké to bylo?

Jsem za tu zkušenost moc vděčná. Je to o práci před kamerou, o velké koncentraci, velké připravenosti. Forma toho, jak se točí seriál, je dost rychlá. Bylo to náročné a po pěti letech jsem toho měla dost, začaly mi navíc odrůstat děti a lidé si mě hodně spojovali s postavou Andrey. Ne, že by mi to vadilo, ale nechtěla jsem být takhle zařazená.

Měla jsem problém vylézt na jeviště

Jako „ta“ z Ordinace v růžové zahradě?

Ano, „ta z toho seriálu“. Bylo to moc provařené. I pro jinou práci. Přišel moment, kdy i já jsem měla problém vylézt na jeviště, byla jsem strašně unavená, netěšilo mě to. A tak jsem si řekla: Dost, takhle to nechci. Všechno, co dělám, chci dělat s radostí a s tím, že to má nějaký smysl. To bylo to, co mě přivedlo k tomu zastavit to.

Zastavila jsi to tak, že jsi řekla producentům: Já už hrát nebudu! A oni vymysleli, že tvoji postavu zabijí?

Ano, aby to bylo definitivní. Nechtěla jsem se vracet, potřebovala jsem to nějak úplně odstřihnout.

Byla sis jistá, že tě třeba za dva roky nenapadne: Hele, mně se stýská?

V tomto směru ano. Mně se stýská občas po lidech, ale když budu chtít, tak si myslím, že se najdeme. Jednou nohou jsem vlezla i do seriálu Modrý kód v malé roli advokátky, ale hodně si teď hlídám svůj čas. Hlídám si víc, co pro mě má smysl a co mám a nemám zapotřebí.

Po těch letech, co jsi odešla z angažmá ze Švandova divadla, tam pořád hraješ. Je to „jen“ dohrávání?

Po odchodu jsem nazkoušela ještě dvě věci. Je to srdeční záležitost. Když jsi někde patnáct let, tak tam nějaká pupeční šňůra je.

Ztvárnila jsi třeba Adinu Mandlovou v představení Pankrác '45. Co tě na tom zlákalo?

Ačkoliv to není komedie, tak zkoušení bylo moc zajímavé a Adinu, tu já mám ráda.

Odehrála jsi to ve vězeňské cele těsně po válce, ale přitom je to vtipné.

Asi hlavně kvůli herečkám Adině Mandlové a Lídě Baarové, jejichž uvěznění Martina Kinská, která to napsala, využila. Jinak by to byla strašná deprese.

Takže potom si jdeš odpočinout na komedie do Kalichu?

To mě baví. Tam jsem se potkala s Bárou Hrzánovou, s Radkem Holubem a se Zdeňkem Velenem, s kterým jsem začínala kdysi v roce 1994. Takže to bylo moc milé.

Bára Hrzánová tam v Kočce v oregánu hraje se svým mužem, s Radkem Holubem. Proč ty tam nemáš svého muže Tomáše

Asi neměl čas, nevím. Ale Tomáš už v tu dobu byl v angažmá na Vinohradech.

Takže to není tak, že byste se společnému hraní bránili, aby třeba jeden byl doma s dětmi?

Teď i tím, že jsem na volné noze, to tak není. Když jsme oba hráli ve Švanďáku, pomáhali nám tak, že dokud jsme měli malé děti, nás neobsazovali společně. Ale teď už jsou děti starší.

Při natáčení Mých míst jsme spolu byli na vodě. Děláš i canyoning a lezení. I padákem sis chtěla skočit. Čekala jsi prý jen na to, až děti povyrostou. Už tedy povyrostly?

Povyrostly, ale ještě musím chvilku počkat, protože Matýsek je velký lachtan, má rád vodu a rád se potápí. Takže až doroste, udělám si licenci a budeme se potápět spolu. Bude mi dělat dělat parťáka, protože Tomáš je spíš na vodu, ne pod ni.

V čem ještě ti děti začínají být parťáky?

Myslím, že celkově. Musím říct, že to období, kdy jsou maličké a roztomilé, si člověk užívá. Ale teď je to pro mě cenné, protože už s nimi můžu věci víc sdílet. Člověk s nimi jde třeba i do divadla nebo kina, a nejen na dětské filmy. Doma se díváme na filmy, které chci, aby znaly. Už si s nimi člověk i povídá o světě a o tom, co se děje okolo. Třeba i jak funguje politika. S manželem se snažíme, aby věděly, že jsou parťáci, ale musí dodržovat nějaká pravidla.

Reklama

Doporučované