STARÁ ŠUMAVA: O pohlednicích

„Pohlednice jest dopisnice ozdobená vyobrazením nějaké krajiny, památné budovy nebo také – něčeho jiného. Kde vlastně toto dítko století původ svůj vzalo a kdo jest jeho vynálezcem, o tom se učenci a ještě více sportsmeni dosud nedohodli a my zde palčivou tuto otázku řešiti nebudeme. Zdá se však, že za vznik svůj děkuje obyčejné reklamní dopisnici, totiž obchodnímu korespondenčnímu lístku opatřenému vyobrazením továrních budov, obchodních místností apod…“ Tolik Jan Klecanda, Vilímkova encyklopedie z počátku 20. století.

Výstižně vyjádřil funkci pohlednic nakladatel Joža Pospíchal ze Sušice roku 1938: “Bylo mi jasné, že hlavně názornou propagací krásných šumavských partií a vybudováním ubytoven pro turisty zpřístupníme náš kraj turistům.“ Se stoupající životní úrovní se střední vrstvy začaly věnovat turistice. Z každého nedělního výletu bylo téměř morální povinností zaslat pohlednici svým blízkým a přátelům.

Pohlednice ze staré Šumavy patří k nejvyhledávanějším sběratelským artiklům. Jen a pouze díky nim můžeme nahlédnout na dnes již neexistující místa. V posledních staletích totiž Šumava zcela zásadně změnila celou svoji podobu. Skutečný pohlednicový průmysl vznikl až kolem roku 1890. K tisku pohlednic používal postupně litografii, světlotisk, knihtisk, fotografii a další techniky. První pohlednice ze Šumavy se objevily koncem 19. století. Barevné litografie obsahovaly dva až čtyři obrázky zprvu okolí Železné Rudy a Černé jezero. Zprvu byly texty německé, poté též české (Gruss aus Eisenstein – Pozdrav ze Šumavy).

První pohlednice inicioval majitel penzionu Prokop na Špičáku. Svou účast na jejich vydání a prodeji mělo nakladatelství Scheier a Lux Vídeň, Karl Schwidernoch Vídeň a Ludwig Krieger ze Železné Rudy. Pro rozsáhlé území Šumavy a Pošumaví byl nejvýznamnějším vydavatelem pohlednic Josef Seidel (1859 – 1935) . Jako fotograf prošel a projel po svém příchodu do Prachatic 1887 a přestěhování do Českého Krumlova, kde se trvale usídlil 1888, celou Šumavu a zhotovil více než 5 tisíc snímků. Nejstarší jeho pohlednice se uvádí z roku 1902, možná však existují ještě starší.

V nakladatelské činnosti pokračoval i Seidelův syn Franz. Je jen velmi těžké pojmenovat oblíbené či dokonce nejoblíbenější místo Josefa Seidela na Šumavě – v jeho druhém domově. Lze však alespoň vyjmenovat místa, kam se rád vracel. Na mnohá z nich jej vedl obchodní zájem, téměř všude pak hledal nevšední záběry pro své pohlednice a klid a útěchu pro sebe.

Plechý, Plešné jezero, cesty k němu a výhledy na jezero rozhodně patřily mezi oblíbené cíle. Lze říci, že Seidel se stal nejvěrnějším obrazovým kronikářem Šumavy. Rozsah díla vedl k četnému využívání snímků v časopisech i knihách, jejichž výčet by byl vskutku obsáhlý. Představit starou Šumavu na fotografiích bez Seidlových záběrů by bylo nemožné. Seidlovy fotografie jsou výjimečné svou geografickou monotematičností. Šumavu a Pošumaví však představují ve vzácné celistvosti a rozmanitosti. Tím je Seidlovo dílo těžko srovnatelné s dílem jiného profesionálního fotografa v Čechách v tomto období. Především tato skutečnost staví Josefa Seidla mezi nejvýznačnější fotografy své doby.

Písemné vzpomínky Josefa Seidela bohužel téměř neexistují, jeho kroky a práci při fotografování si však můžeme připomenout v dosud nepublikovaných denících syna Františka. Výňatek z rukopisného, německy psaného deníku čtrnáctiletého Františka Seidela (narozen 1908) z výletu na Plechý v létě roku 1922:

…V polovině července jel Helmut se mnou do Budějovic. Byla to první větší cesta. Tety byly celé překvapené. Druhý den jsme s tetou Liesl a strýcem Friedlem jeli vlakem do Krumlova. Následující den odpoledne jsme jeli do Želnavy. Tam jsme přenocovali. V 6 hodin ráno jsme šli k jezeru. Tam jsme se velmi dlouho zdrželi fotografováním. Otec spojil výlet s obchodem. Jezero bylo znovu nasnímáno zezadu, protože se deska v továrně na pohlednice rozbila. Helmut měl s sebou malý aparát. Poté, co jsme v 8 hodin přišli k jezeru, šli jsme ve ¾ na 12 ke Stifterovu pomníku. Tam se zase fotografovalo. Pak byly slané třešně, které Arnold ve svém batohu smíchal se solí, vymyty a snězeny. Tetu Liesl tlačily boty a proto se šlo o to pomaleji. Po dlouhém bloudění jsme konečně našli Čertovu kazatelnu. Z této oblasti jsme udělali snímek proti Volarům. Otec rozevřel kryt skříně příliš doširoka a snímek byl zkažený. Na Třístoličníku jsme jedli na kamenném stole. Potom jsme šli na Hohenstein. Odtud do Haidmühle; zabloudili jsme, ale došli do Frauenbergu. Teď jsme to měli ještě o hodinu dále do Haidmühle. Tam jsme se zdrželi půl hodiny. Otec donesl ještě láhev s nějakým lakem (jméno toho laku už nevím) od jednoho kupce, kterou jsme pak pašovali. V 8 hodin jsme pak odcházeli a došli v ½ 11 v noci do Černého Kříže. Liesl byla už velmi unavená a měla silné puchýře na noze. Ve Stožci myslela, že už nemůže dál. Když se ale blížila silná bouřka, dostala strach a běželi jsme skoro až do Černého Kříže. Otce s Helmutem a Arnoldem jsme skoro dohonili…

Od roku 1891 zahájil fotografickou živnost v Českém Krumlově také Josef Wolf, který stejně jako Seidel působil ve svém ateliéru celý život. Roku 1889 přišel do Pasova ze Žitavy Alphons Adolph, který se brzy zařadil mezi nejvýznamnější vydavatele pohledů na Šumavu, neboť jeho série byly v té době místopisně nejpestřejší. Dalším z významných fotografů, který tehdy vstoupil s fotoaparátem do šumavských hvozdů z české strany, byl František Krátký z Kolína, který jako první zachytil obyvatele Šumavy ve všedních každodenních situacích.

Pohlednice z Pošumaví vydával také fotograf, knihkupec a papírník Joža Pospíchal ze Sušice. Ročně vydal několik set druhů v nákladu 100 až 150 tisíc kusů. Pospíchalova vydavatelská činnost trvala od roku 1910 až do roku 1949. Pohlednice z Prachatic a širokého okolí tiskl a vydával Karl Pohl. Jeho číslovaná série uvádí už roku 1898 číslo 132. Dále se objevily kolorované pohlednice (kolorace E. Velim, Praha). Nelenili ani majitelé šumavských hotelů a penzionů a na trh přišli se svými pohlednicemi (Reinhold Pokorny, Černé jezero, Jaroslav Lukavský, majitel hotelu Praha v Železné Rudě, Josef Böhm, majitel restaurace na železnorudském nádraží a Jan Prokop na Špičáku. Ani vydavatelé v Sušici nelenili (papírnictví A. Pavlová, knihkupectví Joži Pospíchala). I Vimperk měl svého fotografa Kopeckého, v Sušici. Fotografování Šumavy zajišťovala též rodina Quastů (Konrad Ferdinand Quast a Gustav Adolf Quast). Věnovali se hlavně fotografiím.

Zdroj: Pavel Scheufler: K počátkům fotografie na Šumavě, in: Kolektiv autorů: Šumava. Příroda, historie, život. Miloš Uhlíř – Baset, 2003, str. 483 – 488. Pavel Scheufler: Příběh fotografa. In: Lidové noviny, 1992,

Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES

Foto: archiv autora