Kupředu do minulosti

Pravidelní čtenáři tohoto blogu si asi všimli, že mnoho rad a návodů, které jsem napsal, vychází z reálných postřehů. Zkrátka, když vidím ve fitku dva pavouky, kterak usilují o objem prsních svalů pomocí protisměrných kladek, přijdu domů, napíšu článek o tom, jak je jejich snažení zhmotnělou ztrátou času a poradím všem podobným borcům s průsvitným hrudníkem, že v jejich případě je nejlepší benč, benč a benč a to už asi 85 let. A bude nejlepší i dalších sto, protože pokud váš doktor používá žárovku místo rentgenu, aby vám prosvítil tělo, nic není efektivnější než základní těžké cviky. Hotovo dvacet a příští den si ve fitku vyhlédnu další nesmysly. Jenže teď můžu vyhlížet leda tak svoje vlastní beďary. Takže jsem v pytli, nápady nepřichází, tvůrčí krize rozrazila dveře beranidlem a mě nezbývá než psát o tom, koho teď vídám nejčastěji. O sobě. Sorry…

Včera mi bylo 47 let. Ještě ráno mi to přišlo jako pěknej hnus, ale jakmile to facebook vytroubil do světa, dorazily stovky gratulací, což mi celkem zvedlo náladu. Díky všem. A že prý lidi v mém věku vypadají poněkud jinak. Bezva, jsem rád. Především za to, že jsem se v mládí dočista pomátl a zbláznil se do aktivity, která mi nadobro změnila život. Jasně, do cvičení.

Pamatuju si to jako včera, když jsem navštívil posilovnu. Pár místností čpící zatuchlým potem, s vybavením, které mohlo mé domácí posilovně leda tak závidět, s jednou toaletou a bez sprch. A taky s borci s takovými objemy svalů, které jsem do té doby jaktěživ neviděl. Ostatně, s mými 55 kg mi přišli obrovští všichni, co měli aspoň 40 cm přes ruku. Ale byla to jedna ze dvou veřejných posiloven v Liberci, kde se cvičilo. Tedy veřejných… Normálně se tam dělaly konkurzy, ale mě vzali díky mámě. Z protekce. Nebo z lítosti, těžko říct. Každopádně jakmile jsem poprvé ucítil navalenou krev i jinde než v mém pubertálním přirození, věděl jsem, že tohle chci zažívat zas a znova. Tohle mě prostě bavilo. Možná proto, že mě nebavilo vůbec nic jiného…

Pak šel čas… Vojna, první práce, další práce, první podnikání, první krach, holky, bydlení, ta pravá holka, rodina, děti… Spousta zádrhelů, překážek, pastí, chyb, zklamání, domnělých křivd, ale i radostí, úspěchů a lokálního uznání. Vším tím jsem procházel s kulturistikou po boku, která byla zpočátku fanatismem, ničící staré sociální vazby, ale také budující nové. Koníčkem, kolem kterého se točil výběr zaměstnání a shánění obživy. Cílem, ke kterému jsem se upínal a později zálibou, zpříjemňující volný čas. Robert Humbál, aka Supertrenér v jednom komentáři nedávno trefně přirovnal návštěvy fitka k osobní psychoterapii. Nejprve mě to zarazilo, páč to znělo, jako bychom byli ještě větší magoři, než jsme, ale při psaní tohoto textu mu musím dát za pravdu. Fitko je prostor, kde můžete vypnout. Ať jste v jakýchkoliv sračkách, může vám pomoci. Rozvody, rozchody, traumata, ale i obyčejné pracovní vyhoření, frustraci, nudu, to vše se dá na pár hodin zahnat tím, že nasadíte sluchátka a dáte si pořádnou dávku endorfinů po absolvovaných sériích. Leze vám šéf na nervy? Po pár sériích dřepů na to zapomenete. Leze vám na ně stará? Dejte si ještě o jednu navíc. Cvičíte, ale nudíte se? Šetřit na další krám do bytu už vás nebaví, odpoledne vás čeká další miliontá série? Pojďte zkusit závodit. Upněte se na cíl. Sami poznáte, že čtvrt rok uběhne jak voda, váš život nabere úplně jiný cíl. To všechno nabízí cvičení. A taky kontakt s mladými lidmi plnými životního elánu a nadšení, ne partu vrstevníků nadávajících u piva, který z politiků je zrovna sere a kdo může za to, že z nich kape žluč. Tahle subkultura a sociální bublina vás omladí víc než kamion růsťáku. Jenže teď je to fuč…

Teď sedím doma a mám pocit, že se vracím zase na začátek. Že zase cvičíme ve vlhkých chladných prostorech s rezavějícím harampádím bez toalet a sprch. Zpocení jezdíme domů, házíme si kostkou, jestli z toho nastydnem nebo ne a posloucháme z TV, jak cvičit se dá všude, když se chce. Jako jo, dá, ale mně se na venkovních prolejzačkách v teplotách, kdy kulturistům tuhne olej ve svalech, fakt cvičit nechce. Běhat, chodit? Nechtělo se mi v 15 letech a šediny v kombinaci s pleší to rozhodně nezměnily. Spíš naopak. Než dát někde všanc svou důstojnost třepotáním na venkovním hřišti, nebo pobíhat v legínách na veřejnosti, to se raději natáhnu na gauč a dám si chipsy. Zaplaťbůh nemusím. Můžu cvičit v dobře vybavené posilovně doma, nebo se opět ponořit do minulosti a undergroundově navštěvovat fitka, kde chcípnul pes. V pátek jsem v jednom takovém byl a připadal jsem si, jak když cestuju v čase na nelegální burzy. Pro mladší ročníky: To byl za komoušů takovej sraz, kde se kšeftovalo se zahraničním matrošem. Třeba s novou deskou Rolling Stones, Metallicy nebo tak… Pocit zakázaného ovoce, endorfin kombinovaný s adrenalinem, který se vyplavoval v očekávání, že každou chvíli vtrhne do fitka Policie a začne mi strhávat nehty na nohou za to, že jsem se pokusil zdestruovat naše zdravotnictví, to byl zážitek k nezaplacení.

No, začínám se dostávat na tenký led. Jedni mi teď mohou nadávat do sobeckých hajzlů, kteří neváhají obětovat životy našich babiček a dědečků pro napumpovaný biceps, kdežto druzí budou vyzdvihovat odvahu mou a majitele zařízení, jako bychom snad odrazili tankovou jednotku SS. Myslím, že nejsem ani jedno. Nepopírám závažnost nemoci a ani si nemyslím, že nás chce Gates očipovat. Jen si říkám, že čím víc vláda tlačí na pilu, tím víc klesá ochota obyvatel ty jejich nápady akceptovat. A tak když na jaře loňského roku docházelo ke spontánnímu zavírání ekonomiky (vzpomeňte, že Škodovka, Hyundai atd zavřely samy i bez vládních nařízení), tak si myslím, že na jaře tohoto letošního roku dojde k samovolnému rozvolňování. Což už se víceméně začíná dít…

Ale prý nám to už brzy povolí, jsem se dočetl. V několikasetmetrovém fitku můžeme být dokonce i dva. Anebo i šest, ale s čerstvým testem, jehož výsledek pozbyde platnosti asi tak tři vteřiny poté, co vlezete do vlhkého, zadýchaného a přecpaného vozidla MHD. Ale to neva, aspoň si najdu nový kámoše mezi nosními šťourači při vyžadovaném testování v tréninkovém systému 3+1. Akorát se příprava na závody rozšíří o novou položku. Místo doplňků teď utratíme nejvíc za vrtání tunelu do frňáku...

Ale jen tak mimo řečí, kdože to vlastně bude kontrolovat? Provozovatelé? Jakože přijdu do fitka, jehož majitelé teď lezou po zdi hlady a řeknu, hele lidi, nemám testík, páč mi včera prošel, můžu si jít zacvičit? A odpovědí mi bude radikální: "NE!! Sice nemáme co žrát, dlužíme i za hajzlpapír u Vietnamců na rohu, ale nařízení jsou nařízení…"  Hmm, nevím, no… Ale možná to tak bude. V tom případě bych rád, aby mě někdo zkontroloval, zda jsem nevyhodil prachy za šťourání v nose zbytečně. Nic vás nezklame víc, než když si koupíte svůj první lístek na tramvaj a revizor nikde. Takže doufám, že četníci upustí od nahánění zločinců a začnou se věnovat pořádné práci. Třeba by se opět mohli poučit z minulosti, pokud by se nedostávalo uniformovaného personálu. Dřív k tomu sloužili uvědomělí soudruzi s páskou PS VB (pomocná stráž veřejné bezpečnosti). Andy má s touhle strukturou přeci jen zkušenosti, navíc je teď ten manažer přes Covid, tak by to mohla bejt hračka. Takže doufám, že mi jednoho dne zaťuká při legpressu na rameno nějaký Pepík s páskou PS PČR, že chce vidět test, jinak alou domů.  Akorát si ho nesmím poplést s tím pozitivním na svrab, neštovice a filcky. I když..., to by vlastně nikomu nevadilo…

No nic lidi, už se na vás těším ve fitku. Tak do té doby buďme aspoň trochu pozitivní. Nebo negativní? Prase, aby se v tom vyznalo…