Bouřka v Zálivu neskončila

Nejdříve to vypadalo, že se všechno točí kolem ropy a neskonale drzého chlapíka residujícího pevnou rukou v Baghdádu. Pak si někdo vzpomněl, že iráckého diktátora doběhla jedna americká diplomatka, aby ho pošťouchla do akce. Tak jako tak, chuť na válku rychle dostaly obě strany.

Američanka April Glaspieová (dnes 78) se roku 1988 stala první ženou na posici velvyslankyně v arabské zemi. Dva roky čekala v Baghdádu na příležitost setkat se s vládcem Iráku, presidentem Saddámem Husajnem. Vůdce iráckých baasistů, odnože arabské formy národního socialismu silně protimonarchisticky orientované, vládl tvrdým režimem v zemi mnoha náboženských a etnických skupin.

Pak však měl náhlé nutkání konsultovat s americkou vládou a muž pokládající se za dědice despotů všech meziříčních říší potřeboval hovořit s velvyslankyní. Američané se svými evropskými spojenci, a to včetně Německa, totiž dlouho Iráčany ve válce s ultraprotizápadními teheránskými theokraty podporovali armádním materiálem. S jistou nadsázkou se dalo říci, že u Baghdádu se bojovalo za Evropu, takový šel už tehdy z ajatolláhů strach.

Zadlužen, kam se podíváš
Kromě toho dostával Husajn, nebyl to jen socialista, ale též sunnita, velké peníze od arabských sunnitských monarchií, které se obávaly (a obávají) radikalisace svých šíitských poddaných. V roce 1990 dlužil Irák například Kuvajtu zhruba osmdesát miliard dolarů (pod těžkým embargem do roku 2003 to bylo dohromady miliard sto dvacet).

Válka s Íránem o sporná území kolem Zálivu (Iráčané nechtěli uznat alžírskou arbitráž z roku 1975) zemi s jedněmi z největších zásob ropy zcela vyčerpala. K tomu všemu zrovna Kuvajťané a Spojené emiráty, tehdy teprve rodící se zálivová mocnost, nehodlaly snížit těžbu ropy a tím pádem nechtěly zvýšit její cenu.

Irácký rozpočet počítal s 25 dolary za barel, cena kolísala roku 1990 mezi dvanácti a šestnácti dolary. Režim nebyl schopen dostát svým závazkům, ani nemohl pokročit s obnovou země. Během války s Íránem, tak to vykládal baghdádský sultán, začali Kuvajťané těžit ropu v příhraničních oblastech, jejichž vymezení čekalo ještě na konečnou arbitráž. Žádal tedy po kuvajtském šajchovi Džábirovi z rodu Sabáhů (zemřel 2006) miliardové odškodnění za něco, co označoval za agresi.

Ten se k ničemu neměl a nic nedal na nářky Husajnovy o zradě, že jeho lid krvácel ve válce s Íránci za celoarabské zájmy a teď že ho nechali monarchové na holičkách. A ovšemže, také chtěli zpět své peníze.

Podle korejského scénáře
To všechno v červenci 1990 převyprávěl v doprovodu ministra zahraničí Táriqa Azíze (zemřel 2015), svého oddaného křesťana ve vládě, Američance Glaspieové. Velvyslankyně, která v arabském světě pracovala již od šedesátých let, však setrvala u role vrby a nic, tak ostatně zněly instrukce z Washingtonu od ministra zahraničí Jamese Bakera (dnes 90), diktátorovi neslibovala.

Ujistila ho, že po celá desetiletí nemají Spojené státy v konfliktech mezi arabskými zeměmi typu irácko-kuvajtského žádná stanoviska a že kuvajtskou otázku nepokládají za něco, co by mělo vztah ke Spojeným státům. Na tom se nezměnilo v podstatě nic dodnes a je to ostatně obecně platná diplomatická zásada o nevměšování. Glaspieová doufala, že spory vyřeší Arabská liga a zprostředkování egyptského presidenta Husního Mubáraka (zemřel loni). S tím se rozešli a otázku, proč shromažďuje u kuvajstkých hranic tolik vojáků, Iráčan Američance nezodpověděl. Týden na to vpadla irácká armáda do Kuvajtu.

Když později velvyslankyně vysvětlovala svůj postup v Kongresu Spojených států, řekla na svou obranu, že netušila, že by byl Saddám Husajn takový blb a že by pokládal její slova za garanci americké neutrality v tahanicích s kuvajtskými Sabáhy, dokonce za zelenou k válce s nimi. Z toho byla totiž v té době obviňována, třebaže text jejích depeší byl zveřejněn v New York Times (v lednu před deseti roky bylo její podání potvrzeno vyzrazením diplomatických depeší ve Wikileaks).

Příběh Glaspieové upomíná na podobnou událost z roku 1950, která rovněž vedla k válce. Tehdy v lednu americký ministr zahraničí Dean Acheson (zemřel 1971) před novináři načrtl „obranný perimetr“ Spojených států v Pacifiku a nějak zapomněl na jih Koreje a na Tchaj-wan. Kim Ir-senovi, vůdci korejských komunistů, a podle některých spekulací též Stalinovi, vrtalo hlavou, proč Američan nezmínil Koreu. Složil si to tak, že právě dostal svolení k invasi na jih poloostrova. V červnu 1950 vypukla korejská válka a vlastně trvá dodnes. Zda-li Acheson měl tehdy příležitost označit Kima za pitomce, se v tomto případě nedozvíme.

Ozvěny studené války
Zatímco v Meziříčí zrála nálada na vojenské tažení, nesla se doba na úplně jiné vlně. Tedy alespoň z hlediska evropského. Gorbačovův Sovětský svaz byl nadranc a své satelity na východě Evropy nechal jejich osudu. Díly sojůzu, po němž se po letech opět tolik vzdychá, vyhlašovaly „suverenitu“, v Dederonii se začalo platit markou jedinou. Výměna dvou východních za jednu západní (pro cizince tři ku jedné) animovala mimo jiné první české podnikatele ve finančnictví.

První svobodné parlamentní volby v Československu v červnu 1990 přinesly logické vítězství Občanského fora a po nich dlouhé léto prázdnin revolucionářů, zatímco komunisté se na okresech vzpamatovávali a úspěšně sešikovávali do nových posic.

Přední východ šel cestou podobnou. Po čtvrt století občanské války se vrátil s rokem 1990 mír do Libanonu, po osmileté krvavé válce iráckých národních socialistů s íránskými ajatolláhy zavládl roku 1988 i na jihu Mesopotamie mír. V žádném případě však ne usmíření.

Studená válka západního světa s komunismem právě končila. Na Předním východě to znamenalo, že vše, co řídily znepřátelené velmoci, dostávalo na nějaký čas jinou mechaniku: svou specificky domácí. Řadě válek zájmy mocných bránily, jiné podporovaly. Ve světě existují desítky nevyřešených sporů územních: mapa Afriky s Evropany namalovanými hranicemi je v podstatě pestrá galerie hrozících válek. Podobně Přední východ, jehož většinu hranic vymezily angličtí a francouzští politici po první světové válce po likvidaci osmanské říše.

Invase
Sem patří i staré tahanice Iráku s Kuvajtem. Původně za Turků kraj spadal pod správu baserského vilájetu a vládce kuvajtské pevnosti a regionálně proslulých loděnic z klanu Sabáhů/„Jitro“ užíval jisté autonomie. Třebaže od roku 1899 měl protektorátní smlouvu s Brity, stále uznával svrchovanost cařihradského sultána. Už před sto lety se v rámci protibritského hnutí mezi Kuvajťany objevil požadavek na připojení k tehdy autonomní irácké monarchii.

Novodobý Irák sice uznal kuvajtskou nezávislost (1961), ale domáhal se vymezení hranic, a to ve svůj prospěch: obrovská republika má pobřežní linii dlouhou pouze zhruba šedesát kilometrů.

Historie, cena ropy, zneuznání, strach z vlastních lidí nucených žít v nouzi. Všechno důvody k válce. Husajn, tak praví jedno svědectví z arabské strany, Glaspieovou nepochopil špatně, naopak. Ale brzdit nechtěl. 2. srpna 1990 vtrhla do Kuvajtu stotisícová irácká armáda. Údaje o ní nebyly nikdy přesné a vyčíslení jejích ztrát v podstatě nebylo možné; všechno jsou pouze odhady. Šajch Džábir (zemřel 2006) s rodinou utekl do Saúdské Arábie a po slabém odporu byla jeho země do druhého dne obsazena. Při obraně země padlo na sedm set Kuvajťanů.

„Pokrokoví revoluční mladí důstojníci“ poskytli Husajnovi „zvací dopis“ a vyhlásili v Kuvajtu republiku. Existovala čtyři dny, než okupanté zemi rozdělili: část připojili k provincii Basra, z druhé části vyrobili devatenáctou iráckou provincii.

Předsedou vlády se stal poručík Alá’ Husajn Alí, který po porážce zmizel a po letech se objevil s rodinou v Norsku: doma byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Roku 2000 se v naději na milost vrátil, ale soud ho poslal do vězení na doživotí. Jeho osm kumpánů z revoluční kolaborantské vlády bylo kupodivu omilostněno a dočkali se dokonce svých vojenských pensí.

Pouštní štít
President Bush v průběhu září sestavoval mezinárodní podporu pro americký protiútok. Ve Spojených národech narážely v radě bezpečnosti protirácké resoluce na odpor pouze ze strany diplomacie kubánské a jemenské, otevřeně se na stranu Husajnovu postavili Arafátovi Palestinci.

V rámci operace Pouštní štít dislokovali do ledna 1991 Američané na území arabských států kolem Zálivu přes půl milionu vojáků, se spojenci na 650 tisíc.

Co bylo pro západní svět obranným štítem před útočníkem, stalo se pro domácí útočným kopím. V Saúdské Arábii, kde se na několika základnách Američané soustřeďovali, povstala proti nim silná civilní oposice. Kritisovala krále Fahda (zemřel 2005), že do svaté země islámu pozval nevěřící, kteří znesvěcují půdu nehoráznými způsoby. Včetně toho, že se Arabům na očích procházejí ženy v maskáčích, nezahalené a ozbrojené, dokonce velící mužům. Tehdy poprvé se vynořila otázka, jak moc jsou vlastně Saúdové doma bezpeční.

Odpor konservativců shromážděných kolem salafistického hnutí Sahwa/Probuzení byl však ryze akademický, nenásilný. Ve stejný čas radikálové, kteří vzešli z prostředí Muslimského bratrstva, mysleli už na válku se Západem. Vůdce kajdistů Usáma bin Ládin (zastřelen v operaci Geronimo v Pákistánu v květnu 2011) označil Saúdy za zrádce, proklel je a ačkoli jeho klan byl a je s královským blízce spjat, musel ze země utéci.

Prolhaná sestřička
Získat podporu v Americe pro válku na Předním východu nebylo až tak jednoduché. Pomohla lest. Před kongresem vypovídala jistá patnáctiletá Kuvajťanka Najira, kterou představili Američanům jako pomocnou zdravotní sestru. Tvrdila, že viděla irácké vojáky, jak kradou inkubátory, vyhodili z nich kojence a nechali ležet na zemi, kde zemřeli. President Bush událost několikrát zmínil, hlasování v obou komorách kongresu dopadlo pro válku.

Později se provalilo, že kuvajtská vláda zaplatila jedné z poradenských a píárových firem fungujících ve Washingtonu, aby divadlo pro veřejnost zinscenovala (a prý také vymyslela). Ona dívka, o jejíž jméno se nikdo už nezajímal, byla dcera kuvajtského velvyslance ve Státech, člena panovnického klanu Sabáhů. Zda o podvodu Bush věděl, se nedozvíme a ani neznáme osud Najiry, postavy z kuvajtské války tolik významné.

Zdvihla se bouře
Okupace Kuvajtu byl důsledek první novodobé války mezi arabskými státy. Okrajově se do ní zapletli v regionu Turci, Íránci a Židé, do protiofensivy nazvanou Američany Pouštní bouře se zapojilo 29 států světa včetně dvou set vojáků z Československa; byla to první a poslední válka, kterou ze svého rozhodnutí v cizině vedlo.

Pro Američany to byla po dvou vyloděních v Libanonu (1958 a 1982) první velká válečná operace v oblasti a pro celý svět první „mediální“ válka, třebaže v omezené autenticitě a mnohdy se zahrnutím lží „na oklamání nepřítele“.

Protiirácká bouře se zdvihla 17. ledna 1991 seriálem masivního bombardování a ostřelování iráckých posic. V mnoha tisících leteckých a raketových útoků byly likvidována letiště, posice protivzdušné obrany a armádní seskupení techniky. Baghdád byl bombardován sedm neděl. Američané přiznali ztráty třiceti letounů, irácké letectvo bylo zničeno v podstatě již na zemi. Zbývajících 140 pilotů se svými stroji uletělo do Íránu.

Iráčanům se za celou dobu podařil pouze jeden protiútok na saúdské území, když nakrátko na konci ledna obsadili hraniční obec Ras al-Chafdží. 24. února zahájili Američané se spojenci pozemní ofensivu. Po dvou dnech Iráčané zemi vyklidili a na ústupu zapalovali ropná zřídla, dokonce do moře vypustili terminály s deseti miliony barely. Některá ze 730 zřídel hořela několik měsíců a shořelo prý tehdy 1,5 miliardy barelů ropy. Během ústupu byly irácké konvoje pod soustavným leteckým bombardováním. Irácká obrana se zhroutila a americké tanky měly cestu na Baghdád volnou.

President Bush vyhlásil už 27. února příměří. Bylo rozprášeno na třicet iráckých divisí, zničeno na tři tisíce tanků, obdobné množství pancéřových vozidel a děl. Zahynulo 60 až 75 tisíc Iráčanů v uniformě (některé odhady jdou do dvou set tisíc), civilistů mezi pěti až 35 tisíci. Šedesát tisíc Iráčanů bylo zajato.

Spojenců padlo v boji tři sta, z toho polovina Američanů. Po skončení bojů muselo opustit Kuvajt 450 tisíc Palestinců, „poděkování“ za Arafátovo soudružské gesto vůči Husajnovi.

Účet
Škod v Kuvajtu napáchali Iráčané za 52 miliardy USD (se započtením inflace dnes nejméně dvakrát tolik), škody na životním prostředí byly vyčísleny na osmdesát miliard. Kompensační komise Spojených národů v Ženevě zaregistrovala do konce roku 1997 žádosti o odškodnění za mrtvé, škody a ztráty osob ve výši 368 miliard dolarů. Od léta 2003 do fondu náhrad putuje pět procent z iráckých příjmů z exportu ropy a plynu.

Saddám Husajn a jeho režim přežili. Na začátku března vypuklo v Basře povstání šíitů iniciované z Íránu. Americkou podporu nezískalo a Husajn revoltu v několika týdnech brutálně potlačil. V následujících měsících bylo na padesát tisíc šíitů z jižního Iráku popraveno.

Na severu země se podařilo Kurdům obnovit autonomii a přibrzdit arabisaci svého regionu. Že president Bush starší nepustil armádu dále na sever, bylo rozhodnutí moudré. Iráčtí socialisté, převážně sunnité, byli jediní v regionu schopní čelit sílící šíitské velmoci Íránu.

Co se stane, když se z předněvýchodní stavebnice vyjme kostka s nápisem Irák, svět poznal po roce 2003. V březnu t. r. George Bush mladší s až fanatickou vírou v dobro svého podnikání spustil likvidaci baasistického režimu, a to bez předem připravené náhrady.

Prapodivné postavy washingtonské politiky jako ministr obrany Donald Rumsfeld (88) a vicepresident Dick Cheney (79) si zahráli na dějinotvůrce, na spasitele oblažující obyvatele Meziříčí květy parlamentní demokracie. Nejdříve se rozkradla musea, pak archeologická naleziště, pak partajní majetek a to ostatní. V chaosu náboženské války převládli šíité, v zemi bez svolení Teheránu je dnes sotva co možné.

Podobně infiltrovali ajatolláhové syrskou občanskou válku, podílejí se na válce jemenské, své slovo mají v Libyi. Libanonský Hizballáh, íránský spojenec, pracuje na velikosti šíitské podoby islámu v zemích Latinské Ameriky a Afriky, odkud všude tekou do válek peníze.

Moc teheránských vládců, svým způsobem dokonce podporovaná eurounijní politikou, se stala jedním z momentů pro několik arabských států normalisovat loni vztahy s Izraelem. Nic však nenasvědčuje tomu, že by se Irák v dohlednu postavil na nohy a hrál starou roli stabilisujícího faktoru v regionu. Ani forma teheránského bubáka nedává naděje, že by se něco mělo změnit. Současné napětí v Zálivu není daleko od předválečné situace před třemi desetiletími a tentokrát je protagonistou Írán.
Josef Landergott

Exkurs o pojmech a datech:
Irácko-íránské válce 1980 – 1988, v níž zahynulo odhadem milion lidí, se někdy říkává první zálivová a následující válce se Saddámem Husajnem roku 1991 druhá válka v Zálivu. Proto bývá americká okupace Iráku roku 2003 nálepkována též jako třetí válka v Zálivu. V anglosaském světě se uchytilo počítání zálivových konfliktů až od přímé americké účasti.

Obecné označení Záliv se vyhýbá arabsko-íránskému sporu o geografické pojmosloví. Evropané mu říkají Perský záliv, Arabové v posledních desetiletích Arabský. Alibistická nekorektnost straní tedy arabskému pohledu, když historický stojí na straně perské/íránské. Dávný název akkadský označoval kraje kolem zálivu jako Přímoří, Pomoří/mát tiamtim, pro řecký svět měly všechny vody omývající Arábii jméno Rudého moře/Erythrá thalassa. To ale zašlo a zůstalo jen jako označení moře mezi Arábií a Afrikou.

Kronika války
1990
2.srpna Irák obsadil Kuvajt
6.srpna první embargo OSN proti Iráku
8.srpna začátek operace Pouštní štít/Desert Shield
25.srpna anexe Kuvajtu jako provincie/muháfaza
28.listopadu ultimatum OSN k 15. lednu, aby se Husajn stáhl z Kuvajtu

1991
15.ledna vypršelo ultimatum OSN, v Zálivu proti sobě c. 600 tisíc spojenců a c. 550 tisíc Iráčanů
17.ledna, čtvrtek, operace Poštní bouře/Desert Storm, letecké akce; irácké ostřelování raketami Izraele a Saúdské Arábie
24.února pozemní ofensiva spojenců; americké tanky zastaví až před Baghdádem
25.února začátek iráckého ústupu z Kuvajtu
28.února Irák přijal americké příměří z předešlého dne
3.března povstání šíitů, spojenci nezasáhli
duben OSN nařídilo zničit irácké balistické střely a zbraně hromadného ničení, zřízena bezletová zóna nad severem, v srpnu nad jihem země
červen v Americe pořádány vítězné přehlídky

Předcházející článek

První reakce akcionářů a analytiků na pokus Petra Kellnera uchvátit Monetu jsou ostře negativní

Následující článek

Jaroslav Strnad s Reném Materou na jihu postoupili