Kniha vyšla na podzim 2020, nicméně nevypráví o Nabarveném ptáčeti, nýbrž o Tobruku. Ten sice šel do kin už v roce 2008, ale pořád je vlastně aktuální a výjimečný, jelikož z českých tvůrců se od té doby v takhle rozsáhlé míře do natáčení kvalitního snímku (tj. tento se úplně nepočítá) na poušti žádný nepustil. A o Nabarveném ptáčeti asi není nutné deník psát, jelikož existuje dokument 11 barev ptáčete. Původním záměrem nakladatele bylo udělat s Václavem Marhoulem velký rozhovor a ten pak vydat v knižní podobě. Samotnému filmaři se do toho nechtělo, tak nabídnul ke zveřejnění svůj tobrucký deník.

Jedna věc nedává smysl. Jak je to možné? Jak je možné, že při řešení scenáristických a režijních a producentských záležitostí ještě našel čas na to, aby skoro každý den, resp. při natáčení úplně každý den, psal zážitky do deníku, který byl navíc pro toto čtyřsetstránkové vydání poměrně výrazně zkrácen? Nutno podotknout, že během přípravných prací se Václavu Marhoulovi narodil čtvrtý potomek, takže se chtěl v co největší míře věnovat taky rodině. Ostatně píše, že tenkrát všechno zaznamenával hlavně proto, aby si jednou jeho děti mohly přečíst, do čeho se s takovým obdivuhodným odhodláním pustil.

 










 

Začíná se už v březnu 2006. Od té doby bude zmíněna řada jmen – jak z hereckého, tak z vojenského prostředí. A k tomu dojde i na několik filmů, jaké zhlédnul buď přímo ze studijních důvodů (např. Oáza), nebo proto, že se zkrátka zrovna naskytla příležitost (např. Účastníci zájezdu). K tomu bude přidáno několik postřehů hodných zamyšlení. Deník tvrdohlavého režiséra je vůbec zcela upřímná, otevřená zpověď, ve které jsou ponechány i lehce kontroverzní záležitosti. O to větší uznání zasluhuje, protože nic nezamlčuje a nic si nevymýšlí.

Hodně pozoruhodné jsou pasáže ze světoznámých filmových festivalů (Berlinale, Cannes, Karlovy Vary), kde se snaží získat dobré distribuční partnery. Až fascinující je psaní o „prohrabávání se“ přijatými emaily, na které odpovídá – na rozdíl od většiny jiných – prakticky okamžitě, což můžu sám potvrdit. Vyřídit bylo nutné korespondenci od velkých firem, ale třeba i od tehdejší ministryně obrany Vlasty Parkanové. Zároveň dělá práci za pomocného režiséra, který v případě Tobruku kolikrát ani na place neodváděl odpovídající výkon. Všechno vykonává pečlivě a pořádně, což je při práci filmového producenta jedině ku prospěchu a na výsledku (ať už šlo o Tobruk, Mazaného Filipa nebo Nabarvené ptáče) je to potom znát. Tak snad to taky vyjde u počinu z období McCarthysmu, který ovšem bude Václav Marhoul „pouze“ režírovat.

Přes zdánlivě nekonečné úpravy scénáře, snahu získat pro film finanční podporu, africké obhlídky, setkání s herci (úmyslně byli obsazeni méně známí) se dostáváme až k proslulému vojenskému výcviku ve Vyškově, který museli všichni absolvovat a který zabalil pouze jeden, jenž byl tudíž přeobsazen. A podle toho, co se dozvíme v sekvenci o samotném natáčení, fakticky o hodně přišel! Akorát tohle povídání o výcviku v knize občas nedává smysl, takže ledacos nasvědčuje tomu, že se na něm nejvíce podepsalo ono zkracování původní verze deníku. Přesto některé řádky i tady velmi zaujmou.

 










 

Samostatnou kapitolu tvoří zapisování událostí z jednotlivých natáčecích dnů. Tuniská Tebaga i Sabria zažily mnohé. Vilmu Cibulkovou jakožto bohyni jednoho z herců, Vojtu Kotka coby runnera. Vzniklo místečko s dámským přirozením v nadživotní velikosti zvané Masturbation spot. Do skály byl vyrytý památeční nápis. Herci i štáb se docela brzy semknuli, tedy pokud zrovna nešlo o peníze. A i ve dnech, kdy ostatní odpočívali, museli Václav Marhoul s kameramanem Vladimírem Smutným usilovně rozzáběrovávat. A nakonec se nepřekvapivě stejně ukázalo, že tohle natáčení bylo výjimečným zážitkem nejen pro režiséra. Vedra, průjmy, nešikovně vybraní někteří komparzisté, svérázný přístup tuniského štábu ... Nicméně z popisu jednotlivých dnů není pochyb, že to stejně stálo za to!

Vyprávění v knize však pokračuje dál do postprodukční fáze. Dozvíme se, že kdyby sci-fi Cesta od Cormaca (nikoli Josepha!) McCarthyho nezfilmoval John Hillcoat, možná by adaptaci stvořil Václav Marhoul. Dojde na spolupráci se skladatelem Richardem Horowitzem, jenž má na kontě mimo jiné sportovní drama Olivera Stonea s názvem Vítězové a poražení. I v této souvislosti se objevuje termín, jaký se v deníku opakuje snad až příliš často, přičemž tahle kloktáž = chlastání. Rozhodně zajímavější je čtení o tom, že někteří kolegové stále Václavu Marhoulovi (jehož příjmení má v arabštině velký význam) nedokážou odpustit jeho počínání ve funkci ředitele na Barrandově. Nicméně i „obyčejní lidé“ jsou někdy na internetu zlí a závistiví. Rovněž někteří sponzoři raději vycouvají, než aby se pouštěli do díla s „kontroverzním tématem.“ A občas ničemu nepomáhá ani přístup České televize (viz boj o upoutávky).

Tenhle Deník tvrdohlavého režiséra nechává nahlédnout do filmařské kuchyně. Takže jsem přesvědčený o tom, že čtenáři a čtenářky budou šťastní, až si přečtou, že v srpnu 2008 je Tobruk po všech peripetiích, strastích, ale i radostích kompletně hotový. Teď zbývá promítnout ho hercům v Českém Krumlově, kde Václav Marhoul píše všechny scénáře. Tahle projekce měla vcelku podivnou dohru. A potom půjde do kin, kde po zhlédnutí následují různorodé diskuze s diváky. Film byl rovněž promítnut českým vojákům v Afghánistánu, ale nedozvíme se, co na něj říkali.

 










 

V závěru nechybějí velmi dobře vybrané fotky, u kterých zamrzí, že jich není třeba o padesát víc! A na úplné finále byly schovány tři rozhovory. Proč tři, toť otázka. A proč se o ně postarala zrovna Pavlína Saudková, manželka světoznámého Jana Saudka, jehož příběhem se volně inspiruje Fotograf? Toť teprve otázka! Tím spíše, že se na filmovém place často nepohybuje. Některé její dotazy jsou hodně zvláštní či opakované. Jiné se vskutku povedly (nejen ten o popáleném Janu Palachovi). A koho že to vyzpovídala? Kameramana Vladimíra Smutného, který přispěje několika zajímavými informacemi. Dále sochaře Jaroslava Rónu, což je velký kamarád Václava Marhoula. Také ví ledacos zajímavého. A to samé, snad ještě v o něco větší míře, platí o třetí osobnosti, čili o produkční Kateřině Špůrové.

Deník tvrdohlavého režiséra by skutečně mohl mít podtitul Strastiplná cesta za natočení českého filmu v Africe. Není to vyloženě podmínka, ale určitě nebude od věci se na Tobruk před čtením podívat. Při výrobě celovečeráku musí spolupracovat mnoho lidí, ale vždycky to jde lépe, když režisér dokáže svým přístupem strhnout ostatní. Václav Marhoul bude mezi českými tvůrci nepochybně jedním z největších srdcařů. Do svých projektů vkládá neskutečné množství času a energie, takže po dokončení musí být zákonitě vyčerpaný. Na druhou stranu ho ale musí těšit, že zvládnul realizovat, co si předsevzal. Za to zasluhuje úctu, obdiv a veliké uznání. Zatím pokaždé stvořil výjimečný film. A věřme, že to bude platit i po tom plánovaném z období „honu na čarodějnice“ v podání senátora Josepha McCarthyho. Troufám si tvrdit, že nabídnout k režii počin s takovým tématem někomu, kdo zažil totalitní režim, se prostě nemůže nevyplatit.

KNIHA DENÍK TVRDOHLAVÉHO REŽISÉRA JE PATRNĚ NEJVÝHODNĚJI K DISPOZICI V E-SHOPU DOBRÉ KNIHY

FOTO: FDb.cz, ceskatelevize.cz