Jde o jakési neoficiální otužilecké centrum v Liberci. Ranní teploty atakují šest stupňů pod nulou, krajina spí pod příkrovem sněhu. Je zima, že by ani psa nevyhnal, ale skupinka asi patnácti spoře oděných lidí už stepuje u bazénu. Vypadají, že sem přicestovali strojem času z nejteplejšího léta. 

Momentálně nezaměstnaná absolventka kurzů osobního rozvoje, vedoucí z Lidlu, drožkař z Jablonce, vysokoškolský učitel, zateplovač rodinných domů, policista, studentka bohemistiky, fotograf, holka z callcentra.... Kulichy jsou to jediné, co na nich evokuje zimu.

Krusta ledu musí pryč

Hladinu koupaliště pokrývá krusta ledu. Muž vzezření Jánošíka do něj sekerou dělá kruhový otvor. Do vody pak šplouchne plovoucí teploměr, který prozrazuje, že voda nemá ani jeden stupeň. Je to klíčový údaj: podle něj otužilci vypočtou, jak dlouho je bezpečné ve vodě zůstat. Kdosi si dává ranní cigárko na roztažení plic. Svršky letí dolů a první lidé se noří do ledového chřtánu.

„Dneska to je báječný,“ pochvaluje si Jiří Bartoloměj Sturz, člen operního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, když rozhrne rukama ledové kry a zajede s klidem doktora Štrosmajera až po hlavu do vody. Kupodivu neřve fistulí, jak by člověk očekával. „Řada lidí říká, že by je to muselo zabít, ale když to zkusí, jsou většinou překvapeni, že je to mnohem víc v pohodě, než si mysleli,“ zdůrazňuje Sturz. Otužovat se chodí i se svou těhotnou manželkou a dvouletou dcerou.

Mezitím se na břehu do provozní teploty rozcvičuje skupinka mladých děvčat. Je mezi nimi Andrea Kozáková z Jablonce nad Nisou. „Otužuju se teprve dva týdny. Chodím na jabloneckou přehradu, ale sem mě přivedla parta lidí, kterou jsem před pár dny poznala při výstupu na Ještěd v kraťasech,“ svěřuje se dívka, než zmizí ve vodě. 

Kam se na otužilce hrabe želvuška

Po ní následují i ostatní. A já rázem zapomínám poučku, že mrazu nejodolnějším živočichem je miniaturní želvuška. „Ale měl byste to taky vyzkoušet, když o tom budete psát,“ snaží se mě přítomní přimět ke vstupu do vody. 

Ujišťuji je, že ne vše, o čem píšu, musím nutně vyzkoušet. Psal jsem i o vrazích a netoužím nikoho připravit o život. Tím spíš ne sebe. Nejstudenější voda, do které jsem vlezl, měla pět stupňů a bylo to v Polsku u Baltského moře. Ječel jsem jako raněný rypouš, až jsem vyplašil racky až na Rujáně. Nápisy v polštině „Uwaga! Foka gryže,“ mě spíš rozesmívaly, než jsem zjistil, že jde o varování před útokem tuleňů. 

To na „Lesáku“ sice nehrozí, ale znáte to – co kdyby... Navíc, je dobře známou pravdou, že jakmile do ledové vody vleze chlap, stává se z něj žena. To nemůžu riskovat!

Guru Wim Hof

Asi už jste slyšeli o Nizozemci jménem Wim Hof, který vymyslel různé dýchací metody, vedoucí k lepší snášenlivosti ledové vody. Tento evangelizátor otužování je pro řadu zdejších lidí nedostižným vzorem, jehož obdivují a následují. Je pro ně něco jako guru.

„Zrovna čtu jeho knihu. Je to o síle mysli a vůle, kdy se učíte znovu pracovat se svým tělem. Velmi inspirativní. Wim Hof umí své tělo zahřát jen silou mysli, jako byste zapnul kamna,“ svěřuje se mi liberecký policista Roman Jakimič krátce poté, co se vynořil z ledového vodního sevření Lesního koupaliště. 

Otužuje se prý tři měsíce a bere to jako relax. „Sloužím teď v rámci covidu na oddělení, kde obvoláváme a trasujeme lidi. Jsem z toho často vyřízený. Chodím sem na ‚Lesák‘ odreagovat se, pomáhá to,“ vysvětluje. Spolu s ním je tu jeho matka Simona. Ta si pochvaluje, že otužováním se hubne a zmizí prý i celulitida. Věřit jí můžu, protože žádnou nemá.

Extáze jako po kvalitním sexu

Už zakladatel přírodního léčitelství Vinzenz Priessnitz si povšiml toho, jak lidé, zvířata i rostliny ožijí, pokud je polijete vodou. Šok, který tělo zažije při ledové lázni, totiž vyloučí do krevního řečiště endorfiny, neboli hormony štěstí. Endorfin je látka ze stejné rodiny hormonů, které nám kolují v žilách po kvalitním sexu nebo poté, co jsme snědli na posezení čokoládový dort.

Otužilci pro endorfinovou extázi ale na rozdíl od ostatních nemusí budit manželku ani brakovat ledničku, postačí jim dát si třeba ledovou sprchu. A únava je rázem pryč. Dostaví se štěstí.

„Do vody si lezu pro celkové zklidnění, nalezení vnitřní rovnováhy. Hlavně po ránu, po těch náročných nocích, když mám pocit, že mi praskne hlava a děti zakousnu,“ svěřuje se mi mladá maminka Jana Malá. Ta s otužováním začala z nudy během své první mateřské „dovolené“. 

Nepřestala pak ani během dalšího těhotenství. A celé čtyři roky při otužování i kojí. „Okolí si ze začátku dost ťukalo na hlavu, u nás na vsi se povídalo, že jsem nějaká divná, že se u té vody prý nějak modlím a pak divně tancuju. Teď se ale pomalu začínají ozývat další a další známí, kteří chtějí začít také,“ směje se Jana Malá.

Otužování posiluje imunitu těla

Štěstí je krásná věc, zpívá Richard Müller. Ale nezapomínejme na zdraví. To si prý lze otužováním vylepšit. Zajímá mě, jaké účinky má na liberecké otužilce ledová voda. „Mimořádně blahodárné pro krevní oběh, obecně pro cévy, dlouhodobě pomáhá rovnat problémy s krevním tlakem, otužování mimořádně posiluje imunitu těla,“ vypočítává Jiří Bartoloměj Sturz.

Wandu Valihrachovou k otužování přivedly depky z home officů, jak mi sama říká. Tou dobou už sledovala aktivity Wima Hofa a zkoušela se otužovat ve sprše. „Minulý rok jsem měla asi třikrát angínu a třikrát zánět močových cest..., tuto zimu popravdě nic, ani náznak bolesti v krku, s čímž jsem měla dříve problém každou zimu,“ vyjmenovává přínosy otužování mladá žena.

Vysokoškolský učitel Marcel Škarohlíd začal lézt do studené vody, protože viděl, že jeho otužující se manželka zvládá nemoci lépe. „S otužováním jsem začal být zdravější také já i naše děti, které se přidaly. Největší efekt na zdraví byl vidět u našeho prostředního syna, který měl každoročně v lednu a únoru ošklivý ekzém na tváři. Už první sezonu otužování se výrazně zmenšil a s druhou sezonou zmizel nadobro,“ popisuje Škarohlíd.

Lepší vzdor chladu i horku

Střídavě v Liberci a Praze žijící fotograf Jiří Zuzánek mi vypráví, že k otužování ho přivedl strach z toho, že mu bude v zimě zima, když experimentoval s raw stravou. 

„Hlavní věc, která se mi líbí, je, že teď lépe vzdoruji chladu i horku. Přece jen žijeme v pásmu, kde se teploty dokážou měnit z jednoho extrému do druhého během roku a je lepší termoregulace. Někde hloubš stejně věřím, že všichni víme, že jsme se jen odklonili někam, kde jsme zparchantěli,“ zamýšlí se. Na rčení „Přítel lékař mi vždy praví: otužuj se, umřeš zdravý,“ asi něco bude!

Faktem zůstává, že na chlad jsme si jako lidé odvykli. Domy jsme obalili polystyrenem a pořídili si moderní okna, která nepropustí ani joule tepla pryč. Teplá voda je dnes v domácnosti samozřejmostí, byty přetápíme běžně na 22 °C, venku chodíme nabaleni a dokonce i v autech máme vyhřívání zadnic. Přitom ještě naše babičky topení v ložnicích vůbec nezapínaly, spávalo se klidně při patnácti stupních. Otužovat se znamená znovu přivykat tělu na chlad. „Nenosím už v zimě rukavice, není mi zima na ruce,“ líčí efekt otužování Jaroslava Nováková z Liberce.

Koupel v závěji sněhu

Mezitím se osazenstvo koupaliště mění, přicházejí další lidé a ti již otužení se zahřívají horkým čajem z termosek. Někdo si dává běžecké kolečko jen v trenýrkách kolem bazénové vany. „Běž, Forreste, běž,“ povzbuzují ho kamarádi. 

Zasloužilý otužilec Zdeněk Jersák, chladu asi nejlépe vzdorující jedinec, si ještě dává koupel v závěji sněhu a s usměvavou rozpačitostí snáší i to, když ho jeden z kamarádů začne ještě zahazovat sněhem. „Je to výborný,“ chrochtá si blahem, když jeho tělo mizí pod bílou peřinou. 

Jinak je ale nedělní ráno u Lesního koupaliště překvapivě tiché a klidné. „Jistou nadstavbou otužilců je umět se v té vodě vyklidnit, netelit se tam způsobem ‚ještě chvíli, ty vole, ty vole, to je síla‘, ale v bezmála vnitřním ztišení tam chvíli pobýt a pomeditovat,“ vysvětluje mi Jiří Bartoloměj Sturz. 

Panika na Mumlavě

Jako divadelník a člověk zvyklý mluvit před publikem se mi stává velmi upřímným průvodcem po světě otužování. Přiznává dokonce, že s otužováním má spojený jeden doslova hororový zážitek. Před lety se zkusil vykoupat v prosinci v Mumlavských vodopádech, ale přes obří sněhové bariéry se už nedokázal dostat na břeh. Vždy se to s ním utrhlo zpátky. Nakonec skončil v jednom z mumlavských „hrnců“, které říčka vymlela. 

„Neměl jsem daleko k panice, ale okolo bylo plno přihlížejících turistů, před kterými jsem chtěl udržet zdání otužileckého frajera, tedy jsem provedl krátkou etudu na téma, jak se tam rochním úplně schválně jako ve wellness a hodil pár hollywoodských ksichtů do foťáků,“ vzpomíná. 

Za cenu zdání, že je ve vodě zcela dobrovolně a notně odřených bradavek, se nakonec dostal až na břeh. „Kdybych nebyl v tu chvíli v mrazivé vodě, asi bych řekl, že mi bylo pořádně horko,“ směje se Sturz.

Nahlodán argumenty o přínosu otužování zkouším ještě na závěr vymámit z přítomných, jak s otužováním začít. „Všude se v médiích uvádí, že nejlepší s venkovním otužováním je začít s příchodem podzimu či postupně přes otužování sprchou. Na rovinu – většina z nás včetně mne začala v zimních měsících a přežili jsme to,“ dává mi rady Marcel Škarohlíd. 

Jako člen Sportovního plaveckého klubu Slavia Liberec ví, o čem mluví. „Pokud se začne v zimě otužovat zdravý člověk pod dozorem zkušených a počáteční dávky jsou v řádu sekund, tak by se nemělo nic stát. Důležitý je ten postup potom. Tedy už se zbytečně někde venku nemáchat a být do večera už v teple,“ dodává.