Nemocnice Kamenice

Nestačí mi ale pouhé sestřičky, nechci doktora z hor, ba ani studovat anatomii života s lékaři finské medicíny. Nebude to lehké. Okouzlujícímu „Má něha“ z nemocnice na kraji města už zbělel vlas a chirurg Pierce z MASH, Adam Arkin z Chicago Hope i Douglas Ross z pohotovosti jsou už také  v lékařském důchodu.

Moje sestra a já jsme strávily s růžovou zahradou nekonečně mnoho společných chvil. Čtvrteční večer byl náš a rodina to respektovala, díky za to všem. Jedna pro druhou jsme střídavě chystaly kulinářské překvapení od české klasiky přes středomořskou kuchyni až po indický dhál. V pracovně či osobně vytíženějších dnech ale došlo i na párek s chlebem, přijela i pizza. U seriálu se pak vypilo mnoho espressa, bylinkového čaje a červeného od oblíbených českých a moravských vinařů. Zamilovaly jsme si Petra Rychlého v roli doktora Mázla, jako baviče jsme ho předtím „nemusely“, Bělu, Gitu, Alenku, Lucii, Bobinu i Babetu. Díly běžely jeden za druhým a roky ubíhaly. Se seriálem v zádech jsme zažily rozvod, studovaly jsme dálkově VŠ i U3V, staly jsme se babičkami.

Duch seriálu i úroveň dílů se proměňovaly. Od edukativních začátků, kdy divák byl prostřednictvím léčených nemocí poučen v oboru gynekologie, chirurgie, pediatrie i chorob interních, přes období laciného pseudohumoru „tleskej, diváku, po každé hlášce“, až po životní dramata a krimi. V některých obdobích byl pro nás seriál spíš kulisou, to když scénárista klesl až na dno, pod hranici dobrého vkusu. Občas jsme nadávaly a slibovaly, že se sledováním končíme. Také charaktery postav se měnily. Nelítostný podnikatel se stal dobrákem, dobrák skoro vrahem, rváč vzorným otcem, feťák se polepšil, sukničkář se změnil v podvodníka, zloděje a lháře, kladný hrdina skončil jako pijan a bezdomovec, aby po dvaceti devíti dílech vstal jako fénix a zachraňoval lidské životy i duše kolegů. Někdy to bylo „přitažené za vlasy“. Ale není to tak i v životě?

Ordinace byla naším talismanem, berličkou, placebem. Když nás čekalo nějaké náročné jednání, zkouška, nepříjemné vyšetření, zákrok u zubaře, operace a jiné neradostné chvíle, měly jsme takové zaklínadlo: až se večer sejdeme a uslyšíme Tvůj svět je můj…, už bude po všem, bude splněno, hotovo. Stačilo si to říci, a hned bylo lépe.

Budeš nám chybět, mýdlová opero! Díky všem autorům i hercům za mnohaleté růžové období. Život, ten za ta léta vždycky růžový nebyl. Užily jsme si ten čas, kdy jsme na chvíli nemyslely na kupu denních starostí a všechny bolesti a „řešily“ jsme jen problémy seriálových postav.

Ordinace měla až dosud jednu velkou výhodu. Předcovidové „bezčasí“, ve kterém pacienti stůňou jenom „starými dobrými“ známými chorobami. I když seriál prý ještě nějaký čas poběží, našim  společným chvílím s růžovými brýlemi odzvonilo. Ve stavu nouze bychom spolu zhlédly znělku a o první reklamě už by návštěva musela běžet domů, aby to do devíti stihla. A tak kouzlo skončilo dřív než seriál.

Na naši věrnost mnozí pohlížejí s despektem: Já už na to nekoukám. Vy se ještě díváte?

Možná už nás mnoho není, kdo od začátku… (Znám ale paní, která nevynechala ani jeden díl Ulice, a tu dávají každý den!)

Kdo se také veřejně přizná k mnohými odsuzovanému žánru, zvanému nekonečný seriál?