Vizualizace nové čtvrti Bubny-Zátory. Foto IPR
Titulky jako „Bubny budou zelenější. Známe finální podobu budoucí pražské čtvrti“ zaplnily média. Zdá se totiž, že město má v ruce všechny trumfy, aby mohla na více než stohektarovém rozvojovém území Holešovice-Bubny, které zhruba stejnou rozlohu jako Staré Město, vzniknout čtvrť dle potřeb a výzev 21. století. Zatím je sice území pod stavební uzávěrou, a aby mohla být zrušena, musí vedení města zadat a schválit koncepční urbanistickou studii. Situace se ale zdá dobrá. V územním plánu jsou zakresleny plochy budoucích parků a stanoveny koeficienty pro přívětivou zástavbu. Podstatná část strategických pozemků byla dokonce nabídnuta městu k odkoupení. Město by tak mohlo rozvojem nové čtvrti reagovat na demografické trendy, jako je stárnutí populace, i na klimatickou změnu a především řešit krizi bydlení způsobenou jeho finanční nedostupností. Výsledek celého schvalovacího procesu však působí dojmem úplně opačným. Jak je to možné?
Londýnské City na Praze 7
Vraťme se na začátek, tedy ne na úplný začátek, stoletou historii urbanistických vizí a plánů můžeme v tuto chvíli nechat stranou. Zajímá nás mladší historie. První porevoluční a dosud platný pražský územní plán, po všech peripetiích schválený až v roce 1999, oblast mezi Letnou a Holešovicemi pro její složitost zmrazil jako velké transformační území stavební uzávěrou. Pokusy Bubny takto „odblokovat“ proběhly od roku 1999 několikrát – především za slavné éry primátora Pavla Béma, kdy se změny územního plánu včetně těch kontroverzních schvalovaly doslova po balících. Bubny se však nějak nedařilo dotáhnout do konce.
Ideologická koncepce Institutu plánování a rozvoje vychází z víry ve flexibilitu pravidel, deregulaci a neviditelnou ruku trhu, která vše zařídí.
Až v roce 2012 (to už za primátora Bohuslava Svobody a nezkušeného mladého náměstka, který se právě přistěhoval z Olomouce) proběhlo výběrové řízení na zpracovatele studie. Zadání ale připravoval Útvar rozvoje města, plný úředníků z bémovské éry. O rok a půl později tak (konečně) leží na stole urbanistická studie – nutný podklad pro změnu územního plánu. Návrh CMC architects plný pestře tvarovaných mrakodrapů (především v severní části území) a víceúrovňových tras pro auta a chodce však spíše než vizi příjemné obytné čtvrti na dosah Pražské památkové rezervaci ztělesňuje thatcherovskou ideu londýnského City, atakujícího ikonické pražské pohledy, holešovický meandr i trojské údolí.
Tehdy však nastal nečekaný zlom. Tím překvapivě nebyla právě nastartovaná radikální transformace Útvaru rozvoje města na progresivní Institut plánování a rozvoje (IPR), který namísto protřelých úředníků Bémovy éry zaplnili nadšení mladí absolventi, ale komunální volby na podzim roku 2014. Drtivé vítězství sdružení Praha 7 sobě poslalo úplatky proslavenou Ječménkovu radnici do propadliště dějin. Nová politická strana, do té doby občanské sdružení Letná sobě!, vznikla jako iniciativa místních občanů, které spojoval zájem o čtvrť atakovanou podezřelými smlouvami a developerskými záměry. Odpor nové sedmičkové koalice k předimenzovanému projektu rozsáhlého území Bubnů vyústil v požadavek na novou studii, jež by vzešla z urbanistické soutěže.
Soutěžit se vyplatí!
Institut plánování a rozvoje měl však v té době plno práce s institucionalizací sebe samého a hledáním ducha Metropolitního plánu, jenž má být neotřesitelným ideologickým konceptem nové instituce. Ta totiž systém regulativů územního plánování považuje za rigidní a novým dogmatem stanovuje flexibitu. Zadání pro území Holešovice-Bubny tak vzniká až v roce 2016, kdy Schwarzenbergova koně Tomáše Hudečka, který stál u zrodu IPR, už dávno v primátorském křesle vystřídala Adriana Krnáčová z hnutí Ano. Na zadání ale spolupracuje jak magistrátní odbor rozvoje, tak IPR, a dokonce i městská část. Vypadá to tedy, že by rozvoj brownfieldu Bubny mohl být vlajkovou lodí nové a radikálně jiné kapitoly pražského územního rozvoje.
IPR si v následujícím roce nechává zpracovat na území odborné posudky. Pro neznalého to působí dojmem, že se bude jednat o podklad pro urbanistickou soutěž. Zasvěcený však věděl, že zadání nejde přes Kancelář soutěží, ale přes Sekci plánování města a že se jedná o výběrové řízení na zpracovatele studie. Snad chtěli v IPR přímým zadáním dohnat časovou ztrátu, která vznikla jejich předchozí neaktivitou.
„Odborným posudkem“ s názvem Koncepce urbánního rozvoje Holešovic byly pověřeny renomované architektonické ateliéry: pražský ateliér D3A, brněnský Pelčák a partner a berlínský ateliér Müller und Reimann Architekten, jehož společníkem je český emigrant Ivan Reimann. A aby to bylo „spravedlivé“, byli přizváni také autoři původního návrhu CMC architects. Naštěstí si byly náhodou (?) „posudky“ ateliérů Petra Pelčáka a Ivana Reimanna tak podobné, že ateliéry neměly problém pracovat na třímilionové, respektive ve výsledném součtu vlastně více než pětimilionové veřejné zakázce společně, a to ani v šibeničním termínu devadesáti dnů. Holt, jak upozorňuje IPR ve své publikaci, soutěžit se vyplatí.
Mrakodrapy znovu útočí
V létě roku 2019 tak byla studie představena veřejnosti. Byla zorganizována (na pražské poměry nadstandardní) participace s občany a za Prahu 7 byly následně podány skvěle vypracované připomínky, které popisovaly všechny reálné neduhy a hrozby územní studie. K překvapení místních se totiž v urbanistické studii kromě řady jiných problémů, způsobených především přehuštěností zástavby, opět v severní části území v blízkosti trojského údolí objevily výškové budovy.
Následoval rok, kdy byly připomínky dotčených orgánů (především ministerstev), městské části i veřejnosti vypořádávány. O sporných bodech měla být vedena jednání. Za celý rok však proběhla jednání pouze s ministerstvy kultury a dopravy, Správou železnic a Dopravním podnikem hl. m. Prahy. Hlavní výsledek byl, že ministerstvo kultury, které ve svých původních připomínkách požadovalo snížit plánovanou výstavbu v celém území na šest, maximálně osm podlaží, se po jednáních překvapivě spokojilo se snížením výšky v severní části z 21 na 18 podlaží, aniž by tuto skutečnost dokázalo ve svém novém vyjádření odůvodnit.
O průběhu projednávání a vypořádávání připomínek ale nebyla veřejnost vůbec informována, a dokonce ani s Prahou 7 neproběhlo za celý rok žádné oficiální jednání (městská část aktivně se ho ani aktivně nedožadovala). Zodpovědný náměstek Petr Hlaváček k tomu uvádí, že studie byla projednána nad rámec zákona, zapomíná ovšem dodat, že stavební zákon na studii v podstatě žádné požadavky nemá, „nad rámec zákona“ tak může znamenat úplně cokoli.
Město krátkých vzdáleností?
Aby se sejmutí stavební uzávěry nezdržovalo, studii ještě před vypracováním finální verze schválil magistrátní výbor územního rozvoje (včetně místostarostky Prahy 7 Lenky Burgerové) a následně také celopražské zastupitelstvo. Třebaže na výboru jeho předseda Petr Zeman upozornil, že je schvalován bianco šek, vše bylo jednohlasně přijato.
Až následně, o několik měsíců později, byla veřejnosti představena finální verze studie. Nezmizel z ní ale žádný ze zásadních sporných bodů – provedené změny jsou většinou vyloženě kosmetické. Vše, k čemu směřovaly hlavní výhrady veřejnosti i městské části, zůstalo v podstatě stejné – přehuštěnost a výška zástavby, rozloha parku, který je svým liniovým umístěním v koridoru železnice z větší části nevhodný pro rekreaci, absence řešení problematiky dostupnosti bydlení a občanské vybavenosti (s výjimkou škol a školek) či adaptace na klimatickou změnu. Namísto toho, aby byla veřejnost seznámena s finální verzí studie a způsobem zapracování svých požadavků a vedla se konstruktivní diskuse o přetrvávajících sporných bodech, byl protokol s vypořádáním připomínek potichu vyvěšen na web magistrátu. IPR tak zahodil výsledky participace v rozporu z vlastním manuálem do koše.
Podněty veřejnosti na snížení kapacity zástavby se totiž jaksi nehodily – Institut plánování a rozvoje „trvá na zachování kapacity (hrubých podlažních ploch) a doporučuje prověřit navýšení kapacity v celém řešeném území, ale zejména v severní části“. Jako by se IPR zhlédl ve staré studii CMC architects ztělesňující ideu londýnského City. Oficiálně byl sice požadavek odůvodněn módním pojmem „město krátkých vzdáleností“. Zdá se však, že vedení IPR tomuto často skloňovanému pojmu snad ani nerozumí, koncept totiž není omezen jen na hustotu zástavby, ale znamená především město přívětivé pro pěší a cyklistickou dopravu, kde se bez použití automobilu pohodlně dostanete do práce, do školy, domů, do všech obchodů a služeb, do míst pro trávení volného času.
Celý proces tak dokonale prezentuje neschopnost pražských politiků vybřednout z odporu k regulacím, přestože současný trend míří opačným směrem – k městům přívětivým, spravedlivým pro všechny a připraveným na klimatickou změnu. Praha namísto zavádění vhodných regulací developerům stále nesmyslně nadbíhá.
Jak to v Praze chodí
Na případu území Bubnů můžeme vidět reálné dopady ideologické koncepce, kterou si na IPR už devět let hýčkají a na níž stojí připravovaný Metropolitní plán. Vychází z víry ve flexibilitu pravidel, deregulaci a neviditelnou ruku trhu, která vše zařídí – třeba i čtvrť pro 25 000 obyvatel a 29 000 pracujících. Občané do toho nemají co mluvit – jejich požadavky týkající se parků, sociálních či zdravotních služeb nebo finančně dostupného bydlení proti globálnímu kapitálu neobstojí. Ono totiž ve výsledku nejde ani tolik o smysluplný rozvoj celé čtvrti, ale především o sejmutí stavební uzávěry, která umožní jednotlivé developerské záměry. Na mnohamiliardové zisky už si brousí zuby Skanska (maskovaná názvem dceřiné společnosti Port7), EP Real Estate (RPC) třetího nejbohatšího Čecha, energetického magnáta a spoluvlastníka Sparty Daniela Křetínského i CPI Property Group (Bubny Development) druhého nejbohatšího Čecha, šťastlivce kupónové privatizace a obchodníka s chudobou Radovana Vítka.
Navzdory politickým slibům nebudou Bubny inkluzivní čtvrť, ale přehuštěný distrikt pro bohaté. Vedení městské části, která si zakládá na otevřenosti a vstřícném postoji k občanům, v druhém volebním období už asi pochopilo, jak to v pražské politice chodí. Jinak si nelze vysvětlit, proč Praha sobě tento projekt posvětila. Před sedmi lety přitom toto politické sdružení vzniklo právě z odporu vůči obřím developerským projektům vznikajícím navzdory potřebám města a jeho obyvatel.
Autorka je architektka, spolupracuje s neziskovou organizací Arnika.