Operní pěvec Jan Šťáva: Diváci, chybíte nám!

Koronavirus přinesl komplikace do života všem. Mnoho lidí nemůže vykonávat své povolání. Zpěváci jsou zákazem zpěvu postiženi ve své podstatě bytí. A všichni hledají cesty, jak z krize ven. Jak si vede operní pěvec Jan Šťáva?

Co dělá sólista brněnské opery, když je zákaz zpěvu?
Jsem zaměstnancem divadla, které naštěstí přijalo filosofii, že i když se večer nemůže hrát, můžeme pracovat na přípravě nových inscenací. Takže zkoušíme, korepetujeme, studujeme – prostě snažíme se být připraveni na moment, kdy se divadla opět otevřou a diváci se k nám vrátí. Současný provoz samozřejmě probíhá za dodržování veškerých hygienických pravidel, tedy “3 R” – roušky, ruce, rozestupy a pravidelné testování. A nejsme na tom naštěstí tak zle, aby muselo nastoupit čtvrté “R” – Rohypnol. Zatím zvládáme pracovat v pohodové atmosféře.

Nezávidím kolegům na volné noze, kteří jsou v mnohem svízelnější situaci, nejen z finančního hlediska. Výrazným benefitem angažmá je, krom pravidelného platu, možnost se kontinuálně udržovat v pěvecké kondici během zkoušek a člověk neztrácí kontakt s „běžným“ provozem. Ačkoli absence představení je pochopitelně znát.

Zpíváte v rouškách?
Pokud máme všichni na pracovišti negativní test, většinou zkoušíme bez roušek. Stejně tak sbor, orchestr i technika. Nicméně respirátory nosíme v zákulisí, na chodbách, vlastně všude, kde se potkáváme. Snažíme se zkrátka všemi způsoby předejít šíření nákazy, abychom mohli alespoň v rámci možností pracovat. V respirátoru se bohužel moc zpívat nedá, i když mi nesmírně sluší.

Co nového připravujete?
Jsme v plné přípravě plánované opery Evžen Oněgin. Což je krásný, klasický repertoárový titul a myslím, že v nastudování Roberta Kružíka a Martina Glasera získáme svěží a dobře připravenou inscenaci. Zpívám knížete Gremina, což je malá, ale nesmírně vděčná role s krásnou árií o „Lásce, která klíčí v každém věku“. Premiéra měla být začátkem února. Ze známých důvodů je odložena, avšak diváci se mohou těšit na stream, který proběhne koncem března.

Jako basista jste odsouzen už od mladého věku hrát role starých postav – nemrzí vás to?
Ani ne. Těch „dědků“, jak se jim s nadsázkou říká, je sice celá řada, ale málokdy narazíte na úplně stejný typ. Pořád je potřeba hledat nové cesty k uchopení konkrétního “dědka”. Některé prvky mají všechny starší role samozřejmě společné a beru jako velkou výzvu dostat do nich životní zkušenosti, klid, nadhled a plastičnost jak ve zpěvu, tak v herectví. Jestli se mi to v mých 32 letech daří, nechť posoudí diváci. Naštěstí ne vždy je potřeba hrát výrazně starší figuru. Občas můžu hrát i střední věk a tu a tam dokonce i mladíky. Obecně mi vyhovují komické role a tzv. záporáci, více si pak užívám pobyt na jevišti. Nicméně je potřeba se umět postavit správně i k vážným rolím. Než se přerušil provoz, měl jsem na role docela štěstí a mohl si zahrát figury, které jsou živé a skutečně mě baví. Kecala, Leporella, Figara a zejména Ochse v Růžovém kavalírovi.

Ochse ale nehrajete jako “starocha”, dáváte mu i jiný rozměr…
Podle libreta Huga von Hofmannsthala je to podle našich měřítek ještě docela mladý člověk. Mělo by mu být cca 35 let! Interpretační tradice svěřuje tuto roli převážně starším zpěvákům. Ale vlastně moc nechápu, proč se na jevišti očekává postava vilného staříka. Myslím si, že Ochs může herecky fungovat i jako mladý, poněkud zhýralý šlechtic. Dobře, poněkud hodně zhýralý. Tato role má spoustu poloh a zajímavé jsou všechny. Na jednu stranu je to odporný, slizký a vyloženě nesympatický nafoukanec, který pohrdá každým, kdo je společensky pod ním, na druhou stranu má však nesporné charisma, smysl pro humor, nadhled a chuť užívat si život za každou cenu. Tohle střídání poloh mě na vytváření role baví nejvíc.

Pěvecká basová poloha je dost řídký úkaz, jak jste k tomuto daru přišel?
Vyrůstal jsem v hudební rodině, oba moji rodiče zpívali v brněnské opeře. Od mala mne ke zpěvu vedla máma. Nebyl jsem nikdy v žádném dětském sboru, do Kantilény mě v rámci školních náborů nevzali a dobře udělali – pro obě strany. Asi mi vždy víc vyhovovalo sólové zpívání. Člověk má zodpovědnost sám za sebe a nemusí být nervózní, že to zkazí ostatním. Na druhou stranu mé působení v ansámblu Scholastici Musici během gymnázia mi dalo strašně moc. Naučil jsem se poslouchat ostatní hlasy a celkově začal hudbu vnímat z jiné perspektivy. Přál jsem si, abych odmutoval do nižšího hlasu. Všichni tvrdili, že když je otec bas a máma alt, že bych měl být tenor. Mutace zhruba ve 13 letech byla docela rychlá, jednou ráno jsem po probuzení promluvil a hrozně jsem se lekl. Vyšel ze mě zvuk transformátoru. Po základním ohledání jsem zjistil, že angínou to není a zkusil si závěr Diplomata z Polské krve. A to „Déčko“ tam bylo. A zůstalo. Naštěstí. Pak už stačilo „jen“ přidat středy a výšky. Taková maličkost, na které pracuji dodnes a budu pracovat nejspíše celý profesní život.

A pořád byla učitelkou maminka?
Pořád JE učitelkou maminka. Lépe řečeno hlavním kontrolorem, jestli je vše v pořádku. Zná můj hlas nejlépe ze všech, slyší velmi dobře a vždy dám na její názor. Samozřejmě využívám i jiných možností, které se mi nabízejí. Naprosto nedocenitelnou pomocí je Mark Pinzow, který připravuje zpěváky jak v Praze, tak v Brně. Díky němu jsem postavil všechny své zásadní role. Člověk s obrovskými zkušenostmi z mnoha světových operních domů a velkým smyslem pro detail. Každý zpěvák samozřejmě potřebuje kontrolu zvenčí, při zpěvu se sám slyší poněkud jinak a někdy to může být zavádějící. A navíc, basistův vývoj je skutečně dlouhodobý a kontrola nezbytná. V tomto věku jsem pořád ještě vlastně basové „embryo“ i přes tu zhruba stovku nastudovaných rolí. Zpěvák se učí celý život, jak říká můj velký vzor a ikona české opery pan Richard Novák.

Co vás ještě v Národním divadle v Brně čeká?
Doufám, že ještě mnoho let příjemné a inspirativní práce. V Brně jsem doma. Pokud jde o tuto sezonu, dalším připravovaným titulem bude Verdiho Nabucco. Při této příležitosti mě čeká studijně velekněz Zachariáš. Zrovna u této role bych nerad něco uspěchal, ale nové nastudování dává dobrou příležitost se touto velkou výzvou začít zabývat. Na konci sezony to pak bude Bohéma, moje třetí nastudování této krásné opery, kde zpívám Collina. Středně velká a moc hezká role, v režii Magdy Švecové, diriguje Jakub Klecker, velice se těším. A na zahájení příští sezóny, doufám, že už za normálního provozu, nás čeká náročný, ale úžasný Peter Grimes Benjamina Brittena v režii Davida Radoka a pod taktovkou Marka Ivanoviće.

Na normální provoz čekáme zoufale všichni, sice zkoušíme, jsme na jevišti, zpíváme s orchestrem, ale to hlavní chybí – diváci! To je ten zásadní prvek v divadle, ta zpětná vazba, ten oboustranný přenos energie, ta atmosféra. Diváci nám nesmírně chybí, bez nich naše práce, byť sebelepší, nemá smysl. Držím nám všem palce, aby tato těžká doba byla brzy za námi.

Vaším místem působení ale není jen rodné Brno, znají vás diváci i jiných operních domů. Prozradíte, kde jste už působil?
Ze zahraničních štací bych zmínil zejména Francii, tam jsem vždy jezdil velmi rád. Ať už to byla Paříž, Montpellier, Nancy, Toulon či Nantes. V rámci českých divadel to byla Olomouc, Liberec, Plzeň, České Budějovice a mimořádný význam pro mě má Ostrava. V Divadle Antonína Dvořáka jsem zpíval za těch asi 10 let hodně krásných inscenací, debutoval jsem tam Kecalem ve svých 21 letech. Možná už proto, že jsem tu šanci dostal, mám právě k tomuto divadlu zvláštní vztah. Rád tam jezdím a při každém zkoušení panuje skvělá a přátelská atmosféra. Navíc většinou je mým alternantem Martin Gurbaľ, což je vždycky obrovská pohoda. Za všechny další produkce zmíním alespoň Bohému, Armidu, Cardillaca, Hamleta a naposledy Juliette, což bylo skvělé představení s duem SKUTR.

A co Národní divadlo v Praze ?
To je samozřejmě ještě jiná kapitola i proto, že Praha je již několik let nejčastějším místem mého hostování. Pražské Národní divadlo je pojem, jeviště Zlaté kapličky do jisté míry zavazuje při vědomí, jaká plejáda skvělých herců a zpěváků na něm stála a stojí. Praze vděčím za mnohé. Lidsky i pracovně. Už to, že jako poměrně mladý zpěvák jsem měl a pořád mám možnost zpívat téměř ve všech Mozartových operách na jevišti Stavovského divadla, pro mě hodně znamená. Mozarta není nikdy dost, navíc je to nenahraditelná hlasová hygiena. Stojíte na jevišti vedle lidí, kteří to opravdu umí zpívat, pracují s vámi dirigenti a korepetitoři s velkými zkušenostmi s touto hudbou. Ideální. V historické budově jsem už také měl tu čest hrát několik inscenací. Například Lásku ke třem pomerančům, Dalibora, Juliette, Čarokraj našeho brněnského šéfdirigenta Marka Ivanoviće a bratrů Formanů a další. Jedním z mých snů je zazpívat si v Národním divadle Kecala.

Jaký je život pěvce, aby si udržel zdraví a hlas? Máte nějaké rituály?
O žádných svých rituálech přímo nevím. Šálu si beru jen v zimě a syrová vajíčka před vypitím nejdřív hodím na pánev k cibuli a slanině. Jdu cestou přirozené odolnosti a tu se snažím udržovat sportovními aktivitami, ač jsou v této době bohužel také velmi omezené. Trend otužování mě zatím nechytil, pokud nepočítám studené pivo. To se snažím celoročně neodbývat. Prostě normální, plus-mínus zdravý styl života plný pohybu.

Stihl jste už založit rodinu, máte zázemí?
Ano a jsem za to vděčný.

Já děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů!