Byla to největší potupa kariéry basketbalové ikony Michaela Jordana, kterou nikdy ze své sloní paměti nevymazal. Coby patnáctiletý středoškolák se ve Wilmingtonu v Severní Karolíně nedostal do A-týmu školy. Jaký hlupák mohl škrtnout budoucího nejlepšího basketbalistu všech dob? Trenér Clifton Herring, pachatel téhle urážky Jordanova majestátu, se do konce života tohoto cejchu nezbavil. I když asi udělal to nejlepší, co mohl.
Když se v listopadu roku 1978 objevily ručně psané papíry na dveřích tělocvičny střední školy Laney High, každý z padesáti kluků, kteří bojovali o místo ve školním týmu, přicházel se zatajeným dechem.
Pro vytáhlého kouče Cliftona Herringa bylo tentokrát rozhodnutí obzvlášť těžké. Měl rád každého z těch kluků. Věnoval jim svůj čas sedm dní v týdnu, pokud si chtěli zastřílet v tělocvičně v šest ráno či dostali chuť na koláč od jeho manželky. Jeho dům byl jejich domem, zelený Ford Maverick i jejich autem a trenérovu malou dcerku měli všichni i za svou sestru.
Clifton Herring byl vysoký a štíhlý, z oříškově hnědých očí vyzařoval klid. Dostal přezdívku Pop, tedy taťka. V šestadvaceti letech patřil k nejmladším středoškolským trenérům v Severní Karolíně. Navzdory své přezdívce představoval pro pohublé ale nadšené učně basketbalu spíš staršího bráchu než otcovskou figuru. A jak uměl střílet. Jednoho dne v tréninku trefil 78 šestek za sebou…
Pláč mladíka
Když onoho listopadu roku 1978 probíhalo tradiční rozřazování studentů do sportovních týmů, nebylo vůbec zřejmé, že se v tělocvičně nachází hráč předurčený stát se největším z největších. Byl pořád jen Mikem Jordanem, jedním z padesátky soutěžících o místo v patnáctičlenném áčku či stejně početném juniorském týmu určeném zpravidla prvákům a druhákům.
Nebylo pochyb, že Jordan umí výborně driblovat a vodit míč, ale jeho střelba měla k dokonalosti daleko a obrana patřila do průměru. Patnáctiletý Jordan měřil 177 centimetrů, o dvacet čísel méně než coby dospělá superstar NBA. Od ostatních se odlišoval především neskutečným nasazením, při cvičeních byl vždy první připravený, snažil se jak nikdo jiný a rád si přidával.
Několik trenérů, kteří se výběru účastnili, čekalo těžké rozhodování. Deset z patnácti míst v áčku už bylo dopředu obsazeno basketbalisty ze čtvrtého ročníku, kteří byli fyzicky vyspělejší a znali Herringův systém.
Tým se v předchozí sezoně dostal do play off, do nového ročníku se mu však nevracel žádný ze studentů, který by měřil přes 190 centimetrů. Výška byla problémem. Proto když trenéři vyvěsili archy papíru na dveře tělocvičny, která byla později pojmenována po Michaelu Jordanovi, „Jeho veličenstvo“ tam sebe samo nenašlo.
V těch dobách bylo výjimečné, aby se hráč z druhého ročníku probojoval do áčka. Toho roku udělal kouč Herring jedinou výjimku. Potřeboval vysokého basketbalistu, a tak zvolil dvoumetrového Leroye Smithe, jednoho z nejlepších Jordanových kamarádů. I to byl důvod, proč malý Mike utíkal celý zničený od dveří tělocvičny domů a ve svém pokoji vyplakal řeku. „Bylo to tak trapné,“ vzpomínal později.
V dalších dekádách se stal z Jordana mistr světa ve sbírání emocionálních ran. Jako kouzelník dokázal proměnit všechny křivdy v palivo, jež ho tak fanaticky hnalo dopředu. Celý život neopomněl zdůrazňovat, jak ho na střední škole vyškrtli z týmu.
Nebyla to tak docela pravda. Dostal se do juniorského výběru, kde se rychle stal superstar. „Byl tak dobrý, že se jejich zápasy staly populárními,“ napsal David Halberstam v Jordanově biografii „Playing for Keeps“. „Celé školní áčko začalo na své zápasy chodit dřív, aby viděli hrát Jordana. Leroy Smith vzpomíná, že jestliže už před tou událostí byl Jordan divoce soutěživý, po ní se u něj tato vlastnost rozvinula ještě víc. Nechtěl dopustit, aby se něco podobného ještě někdy opakovalo.“
Pseudonym? Jméno kamaráda
Leroy Smith se v té sezoně na hřiště příliš nedostal. Další dva roky, když už byl v týmu i Jordan, se ale vypracoval dost na to, aby získal nabídky od univerzit. Basketbalem se pak živil v Anglii, Francii, Německu či Argentině. Jordan měl i jiné kamarády, žádný z nich se mu ale do paměti nevypálil tak hluboko jako Smith. Když potřeboval energii při tvrdém tréninku, zavřel oči a viděl jméno Leroye Smithe napsané na seznamu hráčů áčka místo něj. Když už se pohyboval coby superhvězda NBA po hotelích, používal občas falešné jméno. A Leroy Smith byl jeho oblíbený pseudonym.
Zatímco Jordan byl v příštích letech jako kometa, osud trenéra Herringa je černý jako krtek. „Kritizují mě, že jsem škrtnul Michaela Jordana, což není pravda. Mike byl jen umístěný do juniorského varsity týmu, neodstřihl jsem ho od basketu,“ řekl v roce 2012 pro Sports Illustrated.
Mnozí naopak soudí, že Herring udělal to nejlepší, co mohl, když patnáctiletého Jordana poslal do béčka, kde byl středem pozornosti a vyhrál se, zatímco v áčku by nejspíš leštil lavičku. Když se rok poté do varisty týmu dostal, už byl připravený ho vést.
Pár let poté, co MJ ze střední odešel, byl z basketbalového života škrtnutý i Pop Herring. V létě roku 1983 ho poprvé slyšeli, jak polohlasem mluví sám k sobě, lidé ho prý špehují, procházejí mu poštu. Stále hůř vycházel s kamarády. Herringovi bylo právě 31 let a rodinná nemoc se začala probouzet. Postupně se mu rozpadl celý život.
Odešly od něj manželka Sara s šestiletou dcerkou. Stále víc se doma hádal, nic mu nebylo po chuti. A především si odmítal přiznat, že je nemocný. Paranoidní schizofrenie, to byl jeho úděl. V dalších letech, kdy Michael Jordan vyhrál olympijské zlato a vystoupal na vrchol NBA, se z kouče Herringa stal nemocný, osamocený, nezaměstnaný a postupem času i nezaměstnatelný člověk.
Slavný svěřenec a jeho trenér spolu postupně ztratili kontakt. Až do listopadu 1994, kdy Jordan Popa pozval do Chicaga na svou oslavu. Bulls mu zaplatili letenku i hezký hotel, Jordan ho přijal na luxusní párty s krevetovými koktejly a dal mu drahé památeční hodinky. Poděkoval mu za vše, co pro něj udělal. Ale také do koučových zad zabodl další dýku.
„Nevedl mě jediný trenér, kterému bych nenaslouchal a neučil se od něj. Respektuji je za to, že mi věnovali svůj čas a naučili mě basketbal. A myslím tím skutečně všechny, i Cliftona Herringa, muže, který mě škrtnul,“ prohlásil před vyprodanou halou United Center a miliony televizních diváků Jordan.
Fanoušci zmlkli, ozvalo se i bučení. „Ale lidé už nevědí, že další rok mě každý den vyzvedával v šest ráno, odvezl mě do tělocvičny, kde se mi věnoval. Děkuji vám, kouči Herringu,“ dodal Jordan. Fanoušci pochopili a hala začala tleskat. Jordan už mohl mlčet, přesto znovu ukázal svůj bezohledný zabijácký instinkt. „Věděl totiž, že udělal chybu. A chtěl ji napravit!“
Bylo to naposledy, co kouč viděl naživo Jordana či s ním mluvil. Herringův život se kvůli nemoci později naprosto zhroutil. Než v prosinci roku 2019 zemřel, třel bídu s nouzí. Do posledních chvil tvrdil, že jeho diagnóza paranoidní schizofrenie je lží. Jako medicínu si předepisoval především alkohol a cigarety, byl problémovým sousedem, měl oplétačky s policí.
Příběh o škrtnutí Jordana si začal žít vlastním životem a Herringovi ublížil. Alespoň tak na věc vzpomíná někdejší asistent Ron Coley. „Všechny ty narážky mu nepřišly vtipné. Vždyť Pop udělal pro Jordana to nejlepší, co mohl.“
Michael Jordan? Nejlepší ze všech, i když se choval jako pitomec. Co dokument (ne)ukázal?
Video se připravuje ...
