Evropské státy s výjimkou Francie a Británie, a několika málo dalších, používají nějaký způsob poměrného systému přidělení mandátů, i když s různými modifikacemi. Často mandáty přerozdělují podle takzvané D’Hondtovy metody. Ta je lehce disproporční ve prospěch velkých stran, které pak potřebují v praxi na jeden mandát méně hlasů než strany malé. Rozhodnutí českého Ústavního soudu o zrušení části volebního zákona, která měla diskriminovat malé strany, se týká právě této nerovnosti.
1 Slovensko: poměrný systém
Celé území Slovenska je považováno za jeden volební obvod. Strany při volbách do Národní rady musí překročit hranici 5 procent. Mandáty jsou rozdělovány poměrně.
2 Rakousko: poměrný systém
Rakouský volební systém je rozdělen do tří úrovní. Kromě národní úrovně existuje ještě devět regionálních a 43 provinčních volebních odvodů. Volič volí jednu stranu, může se ale rozhodnout dát hlas i kandidátovi z regionálního a provinčního volebního obvodu. Křesla se rozdělují poměrně s ohledem na velikost populace, Rakousko nicméně používá jinou metodu pro rozdělení mandátů na národní úrovni, než na regionální a provinční úrovni. Strany musí překročit čtyřprocentní práh.
3 Polsko: poměrný systém
Křesla v polském Sejmu jsou rozdělována podle D’Hondtovy metody. Strany musí překročit pětiprocentní práh, v případě koalice je práh osmiprocentní.
4 Německo: smíšený volební systém
Německo kombinuje ve volbách do Spolkového sněmu systém poměrného zastoupení se systémem prvního v cíli. Němečtí voliči odevzdávají dva hlasy, první dávají konkrétnímu kandidátovi, druhý straně. Kandidáti, kteří v jednotlivých 299 volebních okrscích získají díky prvnímu hlasu největší podporu, obdrží automaticky přímý mandát. Druhý voličský hlas pro stranické kandidátky ale rozhoduje poměrným systémem o tom, kolik strana získá mandátů z celkového počtu 598 a také o poslancích, kteří případně doplní ty zvolené v jednomandátových obvodech.
Profesor Vít Hloušek, vedoucí Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy Univerzity, upozorňuje, že navzdory prvkům relativní většiny je německý volební systém v praxi primárně poměrný. „Pro složení Bundestagu, tedy kolik budou mít strany poslanců, jsou nejdůležitější stranické kandidátky“.
V Bundestagu se hromadí poslanci. Němci se přou, jak změnit volební systém |
Systém by podle něho mohl být po rozhodnutí Ústavního soudu v něčem inspirací i pro Česko. „Na začátku by se počítalo rozdělení křesel celostátně, v našem případě 200 poslaneckých křesel, mezi ty politické strany, které překročily pět procent. Tak je to i v Německu, podle toho se určí, kolik křesel má mít CDU, SPD a další strany, které překročí uzavírací klauzuli 5 procent. A pak se do tohoto abstraktního počtu křesel dosazují konkrétní tváře poslanců. Máte polovinu lidí, které znáte hned, protože vyhráli v jednomandátových volebních obvodech, zbývající dobíráte ze stranických kandidátek.“
Pokud strana díky přímým mandátům získá více křesel, než kolik by jí na základě druhého hlasu náleželo, vznikají převislé mandáty. Aby ostatní strany nebyly znevýhodněny, dostanou tolik vyrovnávacích mandátů, kolik jich je potřeba k dosažení rovnováhy podle poměru vzešlého druhým hlasem.
Takto postavený systém vede k bobtnání parlamentu. Standardní velikost Bundestagu činí 598 poslanců, o posledních parlamentních volbách ale vlivem převislých a vyrovnávajících mandátů jich zasedlo o 111 více, čímž se zvyšují i náklady. Politické strany se shodují na reformě, nikoliv však na její konkrétní podobě.
5 Británie: systém relativní většiny
Británie se od zbytku Evropy liší jiným typem volebního systému, pro který se využívá označení „vítěz bere všechno“. Voliči volí do Dolní sněmovny přímo kandidáty v jednomandátových obvodech, kterých je v Británii 650. Kandidát nepotřebuje získat absolutní většinu, aby získal křeslo. Stačí, když bude mít o jeden hlas víc než jeho protivník.
„Britský systém výrazně zvýhodňuje větší strany nebo malé strany jako Skotská národní strana, které kandidují v omezeném okruhu počtu volebním obvodů, kde jsou prostě silné. V Británii se občas stává, že na počet křesel vyhraje strana, která v celkovém součtu získala méně hlasů než ta druhá. A to právě proto, že se systém rozpadá na jednomandátové obvody, ve kterých se konají lokální zápasy,“ podotýká Hloušek.
6 Francie: dvoukolový většinový volební systém
Vedle Británie je Francie jediný evropský stát, který v legislativních volbách neužívá poměrný systém. Funguje tam dvoukolový většinový volební systém. Pro získání mandátu v prvním kole je potřeba absolutní většina hlasů, kandidát si též musí zajistit alespoň 25 % hlasů oprávněných voličů ve svém volebním obvodu. Pokud to nesplní, následuje druhé kolo, do kterého jsou připuštěni jen ti kandidáti, kteří získali ve svých volebních obvodech 12,5 procent hlasů. V druhém kole získává mandát kandidát s relativní většinou, nemusí tedy mít přes padesát procent hlasů, jako je tomu u prvního kola.
Macronovo hnutí ovládlo francouzské volby, voliči se šli raději koupat |
Podle Hlouška strany v dvoukolovém francouzském systému často kalkulují, hledají spojence a vytváří volební aliance, aby dosáhly požadované většiny. Typicky takto postupovaly tradiční strany francouzské levice, komunisté a socialisté. „Třeba (strany) nestavěly kandidáty v obvodech, kde bylo jisté vítězství jejich spojenců.“ Z toho důvodu, poukazuje Hloušek, má protiimigrační Národní sdružení (dříve Národní fronta) Marine Le Penové v Národním shromáždění mnohem menší zastoupení, než by podle počtu obdržených hlasů odpovídalo, protože žádná další strana ho nepodpoří.
7 Španělsko: poměrný systém
Španělské strany musí pro vstup do Kongresu poslanců překročit tříprocentní práh. Podle Hlouška nízká volební klauzule vychází z silného španělského regionalismu. „Ve Španělsku jsou strany typu Kanárská koalice, která zastupuje Kanárské ostrovy. Má poměrně malý počet poslanců, ale pro španělské zákonodárce bylo při vytváření volebního zákona důležité, aby se i takové strany do parlamentu dostaly.“
Při rozdělení hlasů se používá D’Hondtovy metody a díky nízkomandátovým obvodům jsou zvýhodněny velké strany.
8 Nizozemsko: poměrný systém
Nizozemsko tvoří ve volbách do dolní komory parlamentu jeden obvod, v němž se vybírá 150 poslanců. Volební klauzule činí prakticky 0,67 procent hlasů. V posledních volbách získalo zastoupení 13 stran. V zemi tradičně vládnou koalice. Volební systém zároveň prakticky činí zbytečným uskutečňování předvolebních koalic, protože každá strana má velkou šanci, že se sama do parlamentu dostane.
Politologové někdy hovoří o „poholandštění“ evropské volební krajiny. Termín označuje propad síly majoritních politických stran, vysokou roztříštěnost parlamentu a vzestup různých menších zájmových stran, například stran zaměřených na práva zvířat či zájmy starců.
Podle Hlouška takový scénář v Česku nehrozí. „Z jednoduchého důvodu. Uzavírací klauzule, podle níž je potřeba pro získání mandátů obdržet minimálně pět procent hlasů, se nemění,“ řekl portálu iDNES.cz. Varuje však, že nový volební zákon bude muset být proporčnější a proto lze jistou fragmentici parlamentu očekávat i v Česku.
9 Maďarsko: smíšený poměrný systém
Jediná naděje na úspěch. Opozice v Maďarsku chce porazit Orbána, spojí síly |
Maďarsko původně používalo složitý dvoukolový volební systém. Po reformě v roce 2012, která výrazně snížila počet poslanců, ale maďarské volby probíhají jednokolově. Na kandidátce volič zaškrtává preferovaného kandidáta v jednočlenném volebním obvodu, zároveň zaškrtává i preferovanou stranu z národního systému stran. Z 199 křesel v parlamentu jich 106 připadne kandidátům z jednočlenných volebních obvodů a zbylých 93 kandidátům z národních stranických seznamů. Mandáty jsou rozdělovány podle D’Hondtovy metody, strany musí překročit pětiprocentní práh.
Současný maďarský volební systém zvýhodňuje nejsilnější strany. Podle kritiků si jej uzpůsobila pro své potřeby vládní strana Fidesz premiéra Viktora Orbána, která stála za reformou. V důsledku překreslování volebních obvodů stačí kandidátům strany Fidesz menší počet hlasů, než jakého musí dosáhnout kandidáti v tradičně levicových obvodech.
10 Irsko: poměrný systém jednoho přenosného hlasu
Irsko má specifický systém hlasování. Volič nevolí strany, ale kandidáty. Všichni jsou vypsaní na jedné listině se stranickou příslušností uvedenou v závorce. Volič uděluje preference jednotlivým kandidátům. Může si vytvořit preferované pořadí kandidátů. Není stanoveno omezení, disponuje ale jen jedním hlasem. Pokud by první jmenovaný kandidát nezískal dostatečný počet hlasů, je hlas převeden na dalšího v pořadí. Podobně se přistupuje k hlasům, kterých má kandidát nadbytek. Rozděluje se 3-5 mandátů na jeden volební obvod.
