Někdy se i v soudní síni dějou věci, že by jeden nevěřil. Nejinak tomu bylo kdysi, v roce 1931. To se tehdy před soud dostal docela fešácký mladík. Bylo mu teprve 28 let, ale už se před soudem zpovídal třicetkrát. Petr Křivánek sice dvakrát z toho i kradl, ale jinak byl pouze mistrem hazardní hry. Byl totiž doslova specialistou na skořápky a schovávanou kuličku.
Jednoho dne, když jel se dvěma svými pobočníky a nějakou zapracovanou pomocnicí z Turnova k Mladé Boleslavi, naskytla se mu velice šťastná náhoda. V jeho profesi se jí přezdívá „řádně opeřená kavka“ a domnívám se, že ten termín platí i dnes.
V Bakově totiž do vlaku přistoupil František Keitl z Jablonce, který měl u sebe 40.000 Kč. Křivánek, jako kdyby měl na ty peníze extra dobrý čich, hned rozložil na klíně kabát a vytáhl své tři mističky, které mu nahrazovaly skořápky. Začal se společníky hrát. Ti dva a ona poučená žena dělali volavky, i když zdánlivě prohrávali vyšší obnosy.
Stále sázeli sto, pět set i dva tisíce korun, že uhádnou, kde kulička je. Byli dost nešikovní, ale pan Keil měl pocit, že on velmi často správně ví, kde kulička je. Potom se začali hráči lepšit a Křivánek jim už vyplácel velké výhry. Tvářil se přitom jako milionář, jakože ho to moc netrápí, že jde o hru a peněz má dost. On i jeho kumpáni začali pana Keila pobízet ke hře. Za krátkou dobu prý může vyhrát veliký majetek.
Pan Keil si dal říci a než během deset minut dojeli k další stanici, prohrál už několik tisíc. A to se mu přestalo zamlouvat. Učinil na Křivánka trestní oznámení, obvinil jej z falešné hry, při které prý jen 40 korun prohrál a navrch také ze zločinu krádeže, při níž mu bylo pět tisíc odcizeno. Proč tohle tvrdil? Inu, jistě se bál, co by na hazard řekli u něj doma, takhle to vypadalo skoro nevinně.
Pan Keil při procesu potvrzoval děj žalobní a tvrdil, že dobře věděl, pod kterou miskou ta kulička po ukončení svého reje se nachází. Křivánek se ale tak snadno nedal. Vytáhl přímo v soudní síni skořápky a zahájil s nimi a kuličkou známý rej. Každou hrou dokazoval, jak to asi bylo a také celý přítomný soud se hádání účastnil! Milý žalobce Keil však nikdy neuhodl, kde kulička je. Byl nad tím celý zkoprnělý a prohlásil, že to jsou všechno čáry.
Při závěrečném přelíčení Křivánek zase skořápky vytáhl a nikdo, kromě pana prokurátora, který ovšem pouze jedinkrát správnou skořápku uhádl, nevěděl, pod kterou misku se kulička nakonec dostala. Největší smůlu měl při tom jednání bodrý pan rada zemského soudu Kolanda.
Průvodčí vlaku potom jako svědek potvrdil, že si mu pan Keil stěžoval, že byl o 6 000 korun obehrán, nikoliv okraden. Hra prý trvala jen několik minut. On sám hře nepřihlížel, ničeho dalšího neví.
Obžalovaný se stále hájil, že nic neukradl, ovšem hru se skořápkami doznal. Dodal poté, že se už hrou se skořápkami nezabývá. Soud ho tedy pro podvodnou hru odsoudil k pokutě 1000 korun, a pokud by je nezaplatil, hrozilo mu vězení na 14 dní. To ovšem bylo vazbou již odpykáno a tak mladý Křivánek od soudu vyletěl celý šťastný, že to tak dobře dopadlo. A pan Keil z Jablonce již dobře ví, že nad skořápkářem jen tak snadno nevyzraje.
*
Zcela odlišné se projednávaly věci v soudní síni pražské. To vám jednomu zkušenému Josefu Somerovi, zvanému Granglík, běželo několik trestních stíhání a také několik různých trestů najednou. Pytlačil, kradl dříví po lesích a také se choval velmi násilně. Jenže tento 42letý Somer z Podmokel u Zbiroha neměl pocit, že by si už měl dát pozor. Naopak, nad něj přece nikdo není!
Sebevědomě tedy vrazil do soudní síně ve Zbirohu. Bez klepání, rovnou uprostřed nějakého jednání a dost hrubě žádal okresního soudce o sepsání jakési žaloby. Soudce jej pochopitelně ze síně vykázal. Poučil jej přitom, že žaloby se sepisují u tohoto soudu pouze ve středu. Somer tedy odešel, ale po chvíli se vrátil a rovnou spustil velmi zhurta. Že on tu žalobu sepsanou musí mít a neodejde, že se vystrnadit nedá a kdesi cosi. Byl stále drzejší, vykřikoval, takže soudci nezbylo, než požádat soudního zřízence Votrubu, aby buřiče vyvedl.
Somer byl opět v ráži, že se vyvésti nedá. Vytrhl se Votrubovi tak prudce a tak sebou mrskl, až pohnul nábytkem. Stůl, za kterým sedávají advokáti, se posunul i se židlí. Somer se obrátil k dozorci, postavil se proti němu s nataženými pažemi jako gladiátor, vyzývající k zápasu. A že prý nepůjde vůbec. Vytahoval se a nikoho nebál. Votruba musel použít služební obušek, kterým jej zasáhl i do obličeje a přece jenom Somera ze síně pomalu vystrkal. Ten se stále vzpouzel, dobrovolně nešel.
A ona žaloba? Ta sepsána byla, ovšem nikoliv stejná, po jaké Sommer toužil. Byla to žaloba, znějící na zločin veřejného násilí a Somer putoval k jejímu projednání k soudu až do Prahy. Zde se velmi vymlouval na opilost, uváděl, že měl bolavé rameno a že sebou při onom vyvádění trhal jen proto, že ho za ně citelně bral soudní zřízenec. Zde ho však již soud dobře znal a na výmluvy nic nedal. Výtržník byl odsouzen na 3 měsíce těžkého žaláře nepodmíněně.
