Hrozí Danielu Stachovi, že bude také pozvracen?

Nobelova cena za literaturu udělená v roce 1984 Jaroslavu Seifertovi byla tehdejší mocí vnímána jako rybí kost zapíchnutá v krku. Tou kostí byl Jaroslav Seifert sám o sobě už mnoho let před tím. Ale v souvislosti s nominací na Nobelovu cenu se v jícnu státní moci básník poněkud zanítil. V uražené ješitnosti si však tehdejší moc potřebovala ulevit a pomstít se za ponížení, jakého se jí dostalo. Ponížení za ponížení. Za to, že byl světu připomenut umělec v její vytrvalé nemilosti. Taková moc velmi špatně snáší, když jsou jí připomenuta slabá místa.  Ať už je nazveme kostmi v krku, trny v patě nebo jakkoli jinak, společným jmenovatelem je svoboda v řiti. Proto taková připomenutí budí nejen nevoli, ale i nenávist a vůli po pomstě. Státní moc se tehdy pomstila paní Jiřině Šiklové za to, že za železnou oponu zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis pamětí Všecky krásy světa. Byla za to za to dokonce soudně stíhána. Tehdejší moc si na Jiřině Šiklové zchladila žáhu. Umělce velikosti Jaroslava Seiferta nebylo možné pozvracet. Nebylo možné se buransky a po mužicku ocenění Nobelovou cenou za literaturu vysmát.  Rudé právo tedy odbylo udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi krátkou zprávou.

Jak by asi Jaroslav Seifert nebo Karel Čapek vnímali a jak by hodnotili například následující kulturu projevu, a výrazové prostředky člena Rady ČT?

http://www.facebook.com/100000165938206/videos/4296778100337679/

Totéž zde: https://twitter.com/zdeneksarapatka/status/1357428023843299334

Nechci se schovávat za mnou předpokládané hodnocení těmi, kteří už nežijí. Ale věřím, že by žalovali podobně, jako žaluji já. Žaluji, že jsme jako společnost dovolili návrat StBáckých způsobů.  A to včetně zastrašování a vyhrožování ze strany současné politické šmíry a jejích servilních poskoků.

Museli bychom si nacpat špunty do uší a dlaněmi si zakrýt obě oči, abychom neslyšeli a neviděli, jak nám rozkvetla hrubozrnná sprostota, s níž jsou, podobně jako kdysi, uráženi a ponižováni i lidé, jejichž práce byla oceněna například Cenou Ferdinanda Peroutky. A museli bychom být tupí, abychom nevnímali, že pro takové způsoby a podněcování k nenávisti vytvořil předpolí i náš pan president svými útoky proti novinářské obci, jež myšlenkově doplnil kauzou Peroutka (důvod postoje Josefa Klímy). A museli bychom být ještě tupější, kdybychom si nevšimli, v jaké morální krizi se ocitla naše zákonodárná moc. Mezi čtyřmi žurnalisty, které si předseda  Rady ČT Pavel Matocha dovolil nazvat kvazinovináři, je i Marek Wolner,  oceněný v roce 2015 Cenou Ferdinadna Peroutky.  Člen Parlamentu ČR pan Radim Fiala proti panu Matochovi nic nemá …… Pak se ale nabízí otázka, zda nejsou spíše kvality mnohých zákonodárců jen kvazikvalitami.

Cenu Ferdinanda Peroutky získala už v roce 2001 i paní Sabina Slonková (i její kolega Jiří Kubík). Ta v roce 2005 obdržela také Cenu Karla Havlíčka Borovského. O to více překvapuje odpověď pana premiéra na informace, které relativně nedávno hýbaly mediálním prostorem. Měl by nás stát varovat před mafiánskými servery? Dozajista! To patří mezi jeho povinnosti. Pokud premiér něco takového vysloví, měl by to vysvětlit. A to i v případě, že by nás všechny vnímal jako zaměstnance své firmy. Ale možná nás chtěl jen postrašit namísto odpovědi, což je svým způsobem také odpověď. A rozhodně výmluvná. Vypadá to tak. Protože dotaz nebyl na osobní vztah pana premiéra  k serveru Neovlivní:

https://twitter.com/i/status/1357595439017713664

Ale abych nezapomněl odpovědět na otázku v titulku. Cituji: Komisi, která o udělení rozhoduje, Stach zaujal především dlouhodobou činností v oblasti popularizace vědy a v posledních měsících také mimořádnou prací při seriózním informování o koronavirové pandemii a bojem proti dezinformacím.

Dále dramaturgyně dramaturgyně pořadu Země v nouzi:

 Daniel má neuvěřitelný přehled o výsledcích vědecké práce, umí je skvěle a přehledně předat divákům. Byl tak nejen moderátorem, ale i důležitým tvůrcem celého pořadu.

Pokud se Daniel Stach bude věnovat tomu, čím si právem získal oblibu široké veřejnosti, věřím, že mu nic nehrozí. Pokud by ho však za současné konstelace sil zlákala investigativní žurnalistika, pak ho před buranstvím pažravé a neotesané moci (v jejím hladu po ještě větší moci) nemůže  ochránit ani Cena Ferdinanda Peroutky.

Jaroslav Seifert, z básně POCTA VLADIMÍRU HOLANOVI

V té zpropadené voliéře Čech.

rozhazoval své básně s pohrdáním

jako kusy krvavého masa.

Ale ptáci se báli.

Smrt chtěla od něho pokoru,

pokoru však neznal

a do poslední chvíle

bojoval zuřivě.

Anděl, který mu pozvedával ruce,

když umdléval,

seděl na kraji jeho postele

a plakal.

(JAROSLAV SEIFERT: BÝTI BÁSNÍKEM;

Československý spisovatel Praha 1984; vydání druhé)