RECENZE: Podivuhodný život mezi literami. Člověk se nesmí bát změn, říká v knize Istlerová

Knižních rozhovorů vychází celá řada, ale málokterý slouží svému subjektu tak jako Clara. Nenápadná knížka v béžové plátěné vazbě vyprávějící životní příběh typografky, ilustrátorky a grafičky Clary Istlerové (*1944). Ta stojí nejen za úpravou mnoha knih, časopisů, filmových plakátů nebo výstavních katalogů, ale také jako pedagožka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze ovlivnila řadu studentů a kolegů. A právě mezi studentkami Umprum se našla i autorka Clary, grafička Anežka Minaříková, která začala Istlerovou navštěvovat a zpovídat nejdříve pro svou bakalářskou práci, aby později tento příběh přetavila v samostatnou knížku.

„Kniha Clara je příběhem typografky, matky, dcery a především ženy, jíž se jako jedné z mála povedlo být úspěšnou v oboru typografie, který je dodnes doménou především mužů,“ vysvětluje Minaříková v úvodu knihy svou motivaci a pokračuje: „Je to příběh, na jehož pozadí se odehrávají velké dějinné události jako bombardování Prahy na konci druhé světové války, Pražské jaro, události roku 1968 nebo sametová revoluce.“

Istlerová se narodila v polovině čtyřicátých let do rodiny surrealistického malíře a grafika Josefa Istlera, který pracoval doma v jejich karlínském bytě. Odmala tak vyrůstala obklopená obrazy a grafikami, v jedenácti letech dostala svůj první fotoaparát a od dvanácti let brousila otci litografické desky a pomáhala v ateliéru. „Otec byl samouk, věděl, že co se sama nenaučím, nebudu umět. Na školy se díval trošku skrz prsty,“ vzpomíná po letech Istlerová. Přesto následně vystudovala Umprum v Praze a poté, na začátku sedmdesátých let, postgraduální studium na britské London School of Art and Design. Po ní přišly ještě stáže ve Francii, Nizozemsku a USA.

Zimní návrat do Československa

Rok 1968 ji zastihl na vysoké škole, kde studovala u malíře Františka Muziky. „Muzika byl sice velká osobnost, ale hodně uzavřená a výuku ve svém ateliéru příliš svázal s klasickým pojetím typografie i ilustrace v duchu Švýcara Jana Tschicholda. Ateliér vedl rigidně a řekla bych jen jedním směrem. Věnoval se své malbě a málo s námi o věcech diskutoval,“ líčí v knize typografka.

Mnohem větší školou pro ni byla studijní cesta do Francie, kterou vyhrála jako školní cenu, a následný pobyt v Anglii a ve Skotsku, kde se dozvěděla o událostech 21. srpna 1968. Její rodiče hned druhý den okupace 22. srpna sbalili v Praze nejdůležitější věci, psa a odjeli ke známým do švýcarského Curychu. Tam za nimi v září z Londýna přiletěla také Istlerová. Chtěli vyčkat, jak se věci vyvinou. Bydleli v zapůjčeném domku nedaleko Chexbres, v typické švýcarské krajině mezi Ženevským jezerem a horami. Istlerové matka pak odletěla do USA na výstavu svých kreseb, ale otec s dcerou se na Vánoce vydali zpátky do Československa.

„Byla zima, všude sníh. Naše auto bylo jediné, které jelo směrem do Čech,“ vzpomíná na dobu před padesáti lety grafička. „Když jsme projížděli přes hranici, celníci jen nevěřícně kroutili hlavami. Měli jsme po strop narvané auto. Táta si vezl domů barvy a plátna, protože tam prodejem několika obrazů vydělal trochu peněz. Na hranici nás nikdo nekontroloval, nikdo se nás na nic neptal, jenom na nás udiveně koukali.“ Jak později Istlerová líčí, její otec byl ve Švýcarsku nešťastný. Chyběly mu tam hospody, ženské, Švýcaři na něj byli navíc moc uměření, všechno bylo vypočítané a předvídatelné.

Následné roky trávila Istlerová v Praze a dělala to, co uměla nejlépe – knižní design. Známá je její první souvislá práce pro edici České básně Československého spisovatele, jimž vtiskla kaligrafickým pojetím individuální výraz. Jednalo se například o sbírky básní Iljy Barta, Evy Bernardinové nebo Petra Skarlanta. Důležitá byla také filozofická edice Reflexe nakladatelství Vyšehrad. Ta vycházela během osmdesátých let a na československém trhu působila svým obsahem a černobílou puristickou podobou lehce jako zjevení. „Pascal, Eckhart a evropská mystika, Erasmus Rotterdamský, Boëthius, Bohuslav Balbín... vypraveno nadto s velkou tvůrčí citlivostí a inteligencí,“ píše v doslovu historik umění Jan Rous.

Istlerovou během jejího profesního a soukromého života ovlivňovali také muži, kteří žili po jejím boku. Ať už šlo o knihaře Antonína Vopálenského, skláře Jiřího Šuhájka, fotografa Jana Malého nebo publicistu Karla Hvížďalu. S Malým Clara Istlerová připravila několika monografií z dějin architektury, například Od moderny k funcionalismu Rostislava Šváchy. 

Fotograf ji také nadchl pro černobílou škálu a jemné valéry šedé. „Černobílý je její William Blake v Klubu přátel poezie, Napíšu básně kytkám na listy (1981), na škále mezi černou a bílou se však pohybuje i většina jejích úprav katalogů, i když vybavených barevnými obálkami, jako byly třeba Devětsil (1986), Skupina Ra (1988), Aventinská mansarda (1990) nebo Česká móda 1918–1939 (1996),“ vypočítává Rous. Po listopadu 1989 dala Istlerová tvář například časopisu Přítomnost, do jehož sazby zakomponovala výtvarné komentáře a glosy sochaře Karla Nepraše.

Tandem s Karlem Hvížďalou

S Karlem Hvížďalou se seznámila v roce 1998 a později se stal nejen jejím životním, ale také profesním partnerem. Vytvořili spolu například Výslech revolucionářů ’89 (2000), Stopy Adrieny Šimotové (2005), Tachles, Lustig (2011), Motomorfózy a Dálkový výslech Václava Havla (2011), Knížecí rozhovory (2015) nebo prozatím poslední titul Jiří Suchý & tingltangl (2019).

Kromě toho stála Istlerová v polovině sedmdesátých u vzniku profesní skupiny Typo &, v osmdesátých letech se pak účastnila demonstrací a stávek, v roce 1989 objížděla továrny, diskutovala s dělníky a přesvědčovala je, že změna má smysl.

„Já svou práci nereflektuji, nemám potřebu se příliš ohlížet. Důležitý je pocit, který má člověk sám ze sebe a ze své rodiny,“ dodává Istlerová, držitelka několika ocenění. „Starý člověk vidí věci jinak. Už není do všeho tak ponořený a bere život s nadhledem. Ale je to asi i proto, že vždycky každou kapitolu, kterou prožijete, uzavřete, a pak vstoupíte do další. Určitě se člověk nesmí bát změn a nových rozhodnutí.“