Divadla zůstávají divákům stále uzavřená, a svůj program tak mohou divadelní soubory prezentovat pouze online. Zatímco některá divadla nadále uveřejňují archivní inscenace, jiná se pustila do originálních formátů. Mezi ně patří například již ukončené vysílání Televize NAŽIVO nebo podcasty, v nichž je aktivní celá řada divadel (Národní divadlo, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo v Dlouhé, Městská divadla pražská, Městské divadlo Brno, Národní divadlo moravskoslezské, …). Ve streamech se však již neobjevují jen nazkoušené inscenace nebo speciální pořady, které se po otevření divadel nebudou opakovat. Letošní novinkou jsou online premiéry inscenací, jež za normálních okolností budete moct zhlédnout i na jevišti divadla v rámci stávajícího repertoáru.
V lednu 2021 představila své nové inscenace hned čtyři pražská divadla. Za normálních okolností bych je všechny navštívila a napsala recenzi. Za těchto okolností jsem je všechny zhlédla a rozhodla se sepsat jen shrnující text. Na plnohodnotnou recenzi divadelního představení vnímaného skrze monitor počítače či televizní obrazovku se necítím a popravdě mi to ani nepřipadá fér. Kamera vám totiž nabízí jeden konkrétní záběr, čímž trpí celkový dojem. A hlavně součástí zážitku je i nenahraditelná a do obýváku nepřenositelná atmosféra.
Vršovické divadlo MANA – Smutná neděle
Maďarský kabaretiér židovského původu Rezsö Seress (1889-1968, vlastním jménem Rudi Spitzer) se ve 30. letech 20. století proslavil jako autor písní, které znalo nejen celé Maďarsko, ale i lidé v zahraničí. Jeho nejznámější hit Smutná neděle měla v repertoáru řada jazzových zpěváků a šansoniérů, jako byl Bing Crosby, Josephina Baker či Luis Armstrong. Seressovu zářnou kariéru přerušila druhá světová válka, kterou i přes přijetí křesťanství strávil v koncentračním táboře. Ten sice přežil, ale nastupující totalitní režim pro něj žádnou spásu nepředstavoval. Právě naopak…
Životem maďarského skladatele se nechal inspirovat dramatik Peter Müller, který nechá Rudiho povstat z mrtvých a vypovědět nám svůj příběh. Místy humorný a místy hořký, jako ostatně život sám. Posmrtného zúčtování Rezsö Seresse se ve Vršovickém divadle Mana ujal Zbigniew Kalina pod režijním dohledem Ondřeje Zajíce. Spolu vytvořili v podstatě one man show, jež reflektuje tragické i humorné chvíle skladatelova života. Kalinovi sekundují Kateřina Bohatová, Petr Klimeš a Petr Ožana coby doprovod na klavír. Rudi vypráví o svých počátcích u cirkusu, o seznámení se s Helenou, svou pozdější ženou, i o písni Smutná neděle, jež se stala údajnou „hymnou“ sebevrahů. Druhá polovina představení je o poznání tragičtější – návrat z koncentračního tábora, rozluka s Helenou, nástup komunismu a naprostý zákaz Seressových písní. I přes Seressův pohnutý osud se však Kalinovi podaří udržet kabaretní ráz představení až do samého konce. Určitou zásluhu na tom má živá reprodukce Seressových písní v průběhu představení, jež odlehčí vážnější chvilky.
Jednoduchá scénografie, která se omezila na klavír, několik židlí a nasvícený rám od zrcadla, celkem nahrává kamerovému záznamu. Stejně tak fakt, že se po většinu času bylo možné zaměřovat jen na Kalinu, a tak divák neměl doma pocit, že mu uniká děj mimo záběr nebo další detaily ve scénografii. V čem však představení naráželo na mantinely přenosu, byl právě kabaretní ráz představení. Ten vždy lépe vyzní naživo.
SMUTNÁ NEDĚLE
Autor: Peter Müller
Dramaturgie: Věra Mašková
Režie: Ondřej Zajíc
Scéna a kostýmy: Michal Syrový
Hrají: Zbigniew Kalina, Petr Klimeš, Kateřina Bohatová, Petr Ožana
www.vrsovickedivadlo.cz
Divadlo v Dlouhé – Mrk
Divadlo v Dlouhé v rámci své dramaturgické linie Krátká Dlouhá uvedlo hru Mrk (v originále Wing) současné americké dramatičky Jane Silvermanové. Za hlavního hrdinu by se dal označit kocour Mrk (Tereza Krippnerová), který zamává s životy všech ostatních aktérů a naučí je naslouchat svým pudům. Šlo by však o příliš zjednodušený pohled. Ústředním tématem je rozkol mezi osobními touhami a nastavením společnosti. Věci, po kterých sami prahneme, se ne vždy slučují s obecně přijímaným společenským názorem. Jenže právě díky (kvůli?) Mrkovi se ostatní odváží překročit tyto hranice, vymanit se ze svého nastavení a naslouchat svým pudům a nejniternějším přáním. Autorka nicméně nenabízí zcela jednoznačné rozuzlení. To, co uspokojí jedince, nemusí být nutně dobré pro společnost jako celek. Proto ani závěr představení nevyznívá jednoznačně pozitivně, nebo negativně.
Pevně daný řád, který na začátku představení panuje, se postupně rozvolňuje v chaos. Sofie (Eva Hacurová) ztrátou svého kocoura ztratí veškeré zábrany a její osobnost se promění. Náhle tu máme teroristu Rolanda. Gregor (Pavel Neškudla) ztrácí půdu pod nohama a doktor Frans (Jan Sklenář) je ochoten kvůli Mrkovi zavrhnout všechna svá přesvědčení. Jen Mrk v nastalém chaosu zůstává typickou kočkou – zcela nad věcí a zcela nepodřízen jakémukoli řádu. Pro něj je to však zcela normální a nikoli nová situace. Na rozdíl od ostatních, kteří se s tím nyní musí vypořádat. Přestože je představení zejména v závěru ne plně uchopitelné a pochopitelné, je Mrk zábavnou podívanou. Ondřeji Rychlému v pozici režiséra se povedlo vytvořit vtipnou a emotivní inscenaci. Divadlu v Dlouhé se také nejlépe podařilo svou premiéru uzpůsobit „filmovému“ režimu, a tak se divák necítí být tolik ochuzen o jednotlivé detaily. Zmínku zaslouží také hudba Ondřeje Brouska a zpěv Evy Hacurové a Terezy Krippnerové. Naživo by to určitě bylo na husí kůži.
MRK
Překlad: Klára Vajnerová
Režie: Ondřej Rychlý
Scéna: Lukáš Pečenka
Kostýmy: Lucie Anna Zatloukalová
Hudba: Ondřej Brousek
Hrají: Eva Hacurová, Tereza Krippnerová, Pavel Neškudla, Jan Sklenář
www.divadlovdlouhe.cz
Švandovo divadlo – Zabíjejte popírače klimatických změn
Také Švandovo divadlo vsadilo na současného autora, konkrétně na australského dramatika Davida Finnigana. Jeho satirickou komedii ze světa současné politiky navíc uvedla smíchovská scéna jako první neanglicky mluvící divadlo, které zároveň iniciovalo i první cizojazyčný překlad této hry.
Přes jednostranně znějící název nabízí inscenace obě strany mince. Během představení sledujeme debatu mezi politickou špičkou a ekoaktivisty, kteří se z přemíry zoufalství a nedostatku pozornosti vůči klimatickým změnám snadno proměňují v ekoteroristy. Zmíněnou debatu si tak nepředstavujte kultivovanou. Skupina ekoteroristek obsadí parlament a všechny přítomné zajme jako rukojmí. Podmínky jsou jasné – buď vláda okamžitě změní svůj přístup k ochraně životního prostředí, nebo všichni zemřou. A jako první je na řadě sama ministryně životního prostředí Gwen Malkinová. Jenže kde je? Malkinové se podařilo z hlavního sálu uniknout a zahajuje protiútok. Debata tak spočívá především ve štěkání zbraní ve stylu akčních filmů. Souboj se však neprobíhá jen na místě, ale také skrze média. Zatímco aktivisté se snaží oslovit masy tradičním zdrojem informací (televizí), Malkinová (Natálie Řehořová) se svou mediální poradkyní Bekkenovou (Nataša Bednářová) útočí skrze sociální sítě. Navzdory tomu, že Bekkenová není úplně nejzběhlejší social media manager, kterého by si ministryně mohla přát. A přestože zpočátku mají pouhých 23 followerů, veřejné mínění se začíná zcela nečekaně přiklánět na jejich stranu. Právě dvojice Řehořová-Bednářová představení dodávají dynamiku i humor.
Inscenační tým v čele s režiséry Kristýnou Jankovcovou a Adamem Svozilem se rozhodl využít během představení současné technologie jako live-cinema či klíčovací technologii a natáčení před greenscreenem. Během premiéry (respektive záznamu generální zkoušky) se to však ukázalo jako značně problematická část přenosu. Ve chvíli, kdy kamery zabíraly detail herce, přišel divák o celkový pohled na scénu, a tedy i na plátno, na němž projekce probíhala. Z toho důvodu pak některé scény zřejmě nevyzněly naplno.
ZABÍJEJTE POPÍRAČE KLIMATICKÝCH ZMĚN
Překlad: Ester Žantovská
Režie: Kristýna Jankovcová, Adam Svozil
Dramaturgie: David Košťák
Scéna: Jan Morávek
Kostýmy: Lenka Rozsnyóová
Hrají: Natálie Řehořová, Anna Stropnická, Marie Štípková, Lucia Čižinská, Nataša Bednářová
www.svandovodivadlo.cz
Národní divadlo – Rigoletto
Už si ani nepamatuji, kdy Národní divadlo uvedlo operu, jež by nerozdělila laickou i odbornou veřejnost na dva tábory. A kdy by nepřevažoval hlas publika hovořícího v neprospěch Národního divadla. I tentokrát se pouhý den po premiéře Verdiho Rigoletta, kterou přenášela Česká televize na svém kanálu ČT Art, objevilo značné množství komentářů odsuzujících moderní zpracování. Překvapivě až málo z nich explicitně zmiňovalo nafukovací pannu na jevišti zrekonstruované Státní opery.
Osobně musím přiznat, že ve srovnání s La Cenerentole z roku 2016 mi už žádná další opera uvedená v Národním divadle nepřišla tak strašná. Zřejmě proto nemám zásadní problém ani s Rigolettem, který jen ukázal zhýralost dvora mantovského vévody ve světle současného světa. Čemuž odpovídalo zpracování, scéna i kostýmy. Je však možné, že kdybych místo na gauči seděla ve večerních šatech v karmínově polstrované sedačce přímo v divadle, působil by na mě kontrast Verdiho hudby a moderního pojetí režisérky Barbory Horákové Joly více. Co se televizního přenosu týče, u opery je divák ochuzen o celkový dojem zdaleka nejvíce. Zabere-li se sbor a celkový pohled na jeviště, unikají divákovi detaily. Je-li naopak záběr na konkrétní postavu, chybí dění v pozadí. U takto velkoryse pojaté scénografie je pak zcela nemožné, aby kamera zabrala vše. Co ale Rigolettovi nelze vytknout, na čemž se kupodivu shodují i odpůrci vizuálního zpracování opery, je hudba a zpěv. Národní divadlo vsadilo na zvučná jména, hudebního nastudování se tak ujal italský dirigent Vincenzo Milletari, jenž uspěl v řadě mezinárodních dirigentských soutěžích. V titulní roli se při premiéře představil španělsko-americký barytonista Daniel Luis de Vicente a v roli mantovského vévody jeden z údajně nejslibnějších talentů mladé generace, čínský tenor Long Long. Hostující dvojici doplňovali sólisté opery Národního divadla Zdeněk Plech (bas, Sparafucile), Olga Jelínková (soprán, Gilda) a Jana Sýkorová (mezzosoprán, Maddalena).
RIGOLLETO
Hudební nastudování: Vincenzo Milletarì
Režie: Barbora Horáková Joly
Scéna: Sophia Schneider, Barbora Horáková Joly
Kostýmy: Annemarie Bulla
Sbormistr: Adolf Melichar
Světelný design: Jan Dörner
Videoprojekce: Sergio Verde
Choreografie: Jan Adam
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Dirigent: Vincenzo Millerarì / Richard Hein
Účinkují: Nikoloz Lagvilava / Daniel Luis de Vicente, Long Long / Kyungho Kim, Zdeněk Plech / Ivo Hrachovec, Olga Jelínková / Marie Fajtová, Jana Sýkorová / Kateřina Jalovcová, Miguelangelo Cavalcanti / Roman Vocel, Sylva Čmugrová / Stanislava Jirků, Csaba Kotlár / Lukáš Bařák, Jan M. Hájek / Amir Khan, Andrej Styrkul / Víc Palacký, Eliška Mourečková / Kristina Kubová, Petra Břicháčová / Lucia Bildová, Libor Novák / Dalibor Pavelka a další
www.narodni-divadlo.cz
