Foto Amazon
Oscara za nejlepší film v roce 2019 obdrželo komediální drama Zelená kniha (Green Book), nazvané podle příručky pro Afroameričany, jak se mají chovat na cestách. Líbivý, sentimentální příběh mezirasového přátelství vrátil do hry přežitý koncept bílého zachránce a nabídnul divákům happy end vyvolávající zdání, že rasismus byl vyřešen… Když přibližně v půlce režijního debutu Reginy King One Night in Miami padne věta „Don’t need no Green Book telling you where you can and can’t go“, jde současně o ostré odmítnutí normativních příkazů bílé majority i narážku na oscarový film plný rasových stereotypů. Jakkoli je toto vymezení se vůči předloňskému diváckému hitu, které patří k několika málo kousavým momentům jinak opatrného snímku, na místě, celek vyznívá ambivalentně. One Night in Miami má totiž k Zelené knize blíž, než se na první pohled zdá.
Body zlomu
Namísto toho, aby adaptace stejnojmenné divadelní hry Kempa Powerse vyprávěla o zkušenosti Afroameričanů, nechává o ní postavy dvě hodiny diskutovat. Podobný přístup nedávno zvolili tvůrci hudebního dramatu Ma Rainey – matka blues, jiné adaptace oceňované divadelní hry. Konverzační charakter, umožňující pokrýt širokou paletu témat, je ovšem pochopitelný, vyprávíte-li o historii, která byla dlouhodobě přehlížena a zamlčována. K probrání se nabízí takové množství témat, že se černošští filmaři, kteří v posledních letech dostávají příležitost točit vlastní prestižní dramata, nechtějí omezovat na jeden okruh otázek či příběh jediné postavy. One Night in Miami splétá dohromady osudy hned čtyř afroamerických legend.
Tradiční zápletku nahrazuje pásmo názorových střetů, jejichž konkrétní obsah je sice smyšlený, ale založený na pečlivém studiu politických postojů a životních příběhů jednotlivých aktérů.
Po klopotné, nepříliš vtahující expozici se v jednom miamském hotelovém pokoji scházejí čerstvý šampion těžké váhy Cassius Clay, politický aktivista a duchovní vůdce Malcolm X, hráč amerického fotbalu Jim Brown a soulový zpěvák Sam Cooke. Píše se únor roku 1964 a čtveřice přátel chce společně oslavit Clayovo vítězství nad Sonnym Listonem. Film nám při každé příležitosti dává najevo, že se všichni účastníci skromné oslavy nacházejí ve zlomových bodech svých životů. Dvaadvacetiletý Clay brzy oznámí svou konverzi k islámu. Malcolm naopak hodlá opustit Islámský národ a založit vlastní organizaci. Brown stojí před rozhodnutím, zda pokračovat ve sportovní kariéře, nebo zběhnout k filmu. Cooke si v průběhu večera uvědomuje, že bude-li dál zpívat jen písničky vyhovující bílým posluchačům, o rasovou rovnoprávnost se významněji nezaslouží.
Podbízet se bělochům
Závislost Afroameričanů na tom, zda jejich uměleckou tvorbu či hodnoty přijme bílý mainstream, představuje jedno z řady nosných témat, ke kterým se diskuze probíhající převážně v hotelovém pokoji a jeho blízkém okolí párkrát stočí. Cooke považuje jistou míru podbízivosti za nutné zlo, které mu pomůže získat větší kapitál, ekonomickou samostatnost a nakonec i společenský vliv. Malcolm X, podle něhož historie mnohokrát prokázala, že bílý muž je ďábel, podobné kompromisy odmítá. Je přesvědčen, že by prominentní osobnosti veřejného života jako Cooke, Clay nebo Brown měly cílit na černošskou komunitu a bojovat za její práva. Spolupráce s bělochy je v jeho očích kolaborací, ne cestou k osvobození.
Paralelně se společenskou zodpovědností černošských celebrit se filmem vine motiv sebeprezentace. Cooke po nepovedeném vystoupení v newyorském klubu Copacabana zpytavě hledí do zrcadla a dumá nad svou kariérou. Malcolma X vidíme nejdříve na televizní obrazovce, kterou sleduje jeho manželka Betty. Brown sní o kariéře populárního hollywoodského herce a Clay se před zápasem v rámci propagace nechává fotit na dně hotelového bazénu… Všichni čtyři hledají rovnováhu mezi svou kulturní a náboženskou identitou a mediálním obrazem, vyžadujícím přizpůsobení se některé z nemnoha škatulek vyhrazených v té době pro Afroameričany. Také spory, které mezi nimi propuknou, vyplývají vedle různých ideových pozic i z odlišných představ o tom, koho by měli ve společnosti reprezentovat. V očích bílé většiny jsou každopádně především příslušníky určité rasy.
Rekapitulace možných stanovisek
Běloši ve filmu představují zdroj nepříjemností a obav. Brown se v úvodní scéně vrací do rodného města na americkém jihu, kde je coby celosvětově obdivovaný sportovec nejdřív vřele přivítán starým přítelem, aby si od něho o pár minut později vyslechnul: „Do našeho domu negry nepouštíme.“ Jeho sláva, peníze i vliv jsou málo platné ve společnosti, kde o hodnotě člověka rozhoduje barva pleti. V Malcolmovi během hotelového setkání sílí podezření, že je sledují bílí muži postávající na parkovišti. Když se společně s Clayem modlí k Alláhovi, prostřihy na balkón jejich pokoje nápadně připomínají fotografie pořízené bezprostředně po atentátu na Martina Luthera Kinga. Přestože děj zůstává z větší části uzavřen v jednom interiéru, zásluhou těchto nepříjemných interakcí a znepokojivých náznaků neztrácíme ze zřetele hrozbu ponížení a násilí číhající venku. Mluví-li Malcolm v jednu chvíli o předtuše smrti, dobře chápeme, na čem se jeho pocit zakládá.
Odlišné pohledy na roli člověka reprezentujícího při každém veřejném vystoupení celou kulturu vedou ke zvýšení napětí také uvnitř pokoje. Od úspěchů a vizí debata odbočuje k nedostatkům, selháním a výčitkám. Uvolněnou atmosféru počátečního kamarádského pošťuchování střídají nevybíravé osobní útoky. Tradiční zápletku nahrazuje pásmo názorových střetů, jejichž konkrétní obsah je sice smyšlený, ale založený na pečlivém studiu politických postojů a životních příběhů jednotlivých aktérů. Nejde proto ani tak o vývoj směřující k nějakému dějovému zvratu, ale o lepší porozumění argumentům jednotlivých postav.
Progres díky velkým mužům
Regina King s kameramanem Tamim Reikerem využívají každého čtverečního metru stísněného interiéru, aby slovním výměnám dodali větší dynamiku, než jakou umožňovalo divadelní jeviště. Kamera, držící se zpočátku blízko herců a kopírující jejich bezstarostný pohyb místnostmi, se ve druhé polovině stává distancovanější. Kolem postav spíše pomalu krouží, případně zůstane stát, aby mohly doznít některé zvlášť zraňující výroky. Díky větší vzdálenosti od herců také zřetelněji vnímáme prostor, který je nyní dělí. Záběrování však k sobě nikdy nestrhává pozornost na úkor dialogů, které určují rytmus střihu.
Vyprávění oživuje také časté obměňování námětů hovorů. Mnohé problémy, které by vydaly na samostatný film, jsou jen mimoděk zmíněné, což může zamrzet, ale zároveň takto nevzniká dojem filmu založeného na jedné dokola omílané tezi. Zásluhou tematické pestrosti je snazší uvěřit, že setkání čtyř slavných mužů mohlo mít podobnou náplň, jakou vymyslel Powers, který je zároveň autorem scénáře. Přestože ale věty nepůsobí didakticky a projev herců, z nichž každý dostane příležitost vyniknout, má daleko k divadelní deklamaci, znamenitě vystupňované konverzace nám zbytečně často připomínají, kdo tito muži byli a proč bychom je měli obdivovat. Ač film tematizuje zkreslující mediální reprezentaci, do polemiky s veřejným obrazem čtyř portrétovaných osobností se nepouští. Jsou vykresleni jako rétoricky zdatní velikáni se zanedbatelnými charakterovými vadami, kteří změnili dějiny.
One Night in Miami se celkově drží konvenčního výkladu dějin jako série zlomových událostí, o něž se svými vznešenými myšlenkami a činy zasloužili velcí muži. Emotivní epilog sugeruje, že Sam Cooke na základě polemiky se svým politicky radikálnějším společníkem napsal song A Change Is Gonna Come, pozdější hymnu protestních hnutí. Malcolm přítelovo pěvecké vystoupení sleduje v televizi s výrazem prozrazujícím uspokojení z úspěšně splněné mise – jeho myšlenky něco ovlivnily. Nadějeplná tečka sice film umožňuje elegantně uzavřít, ale z jisté perspektivy představuje podobný ústupek požadavku lehko stravitelného narativu s úhledným a útěšným finále, jakým je zázračná proměna rasistického vyhazovače v závěru Zelené knihy.
Nezradit sám sebe
Přehlídka nadprůměrného talentu režisérky a čtyř znamenitých herců (Kingsley Ben-Adir, Eli Goree, Aldis Hodge, Leslie Odom Jr.), je zároveň stejně jako Zelená kniha filmem s neskrývanými oscarovými ambicemi. Od systému, který šedesát let od konce segregace stále oceňuje umění zanechávající pachuť rasismu, se sice One Night in Miami navenek distancuje, ale zároveň usiluje stát se jeho součástí. Stejně jako mnoho oceňovaných filmů před ním je debut Reginy King vypravěčsky a stylisticky konvenčním dramatem podle skutečných událostí, které poněkud okatě tematizuje zásadní společenské problémy a poskytuje luxusní prostor hercům.
Samotný film se tak stává součástí debaty, kterou vedou jeho protagonisté: měli by se černošští umělci snažit infiltrovat establishment, aby bílého člověka porazili v jeho vlastní hře, nebo stát za svými principy, spolupráci odmítat a následovat jiné hodnoty, než jsou moc a peníze? Filmografie Spikea Leeho, Stevea McQueena nebo Barryho Jenkinse naznačuje, že je možné obojí – oslovovat poměrně široké spektrum diváků a současně se nepodbízet a točit politicky vyhraněná, provokativní díla. One Night in Miami se oproti tomu drží osvědčených schémat a zavedených struktur tak pevně, že většina vzletných slov o změně a nutnosti být sám sebou, která herci tak procítěně pronášejí, nakonec vyznívá jako póza.
Autor je filmový publicista.