RECENZE: David Šenk, Prázdný svět

Článek od: Filip Roháč - 09.02.2021

Prázdný svět je ráj pro introverty. Lidstvo téměř vyhubila smrtící pandemie, města se rozpadají a jediný, kdo z dezolátní situace jakž takž prosperuje, je Matka Příroda. Avšak nenechte se zmýlit – i na planetě, kde je dost místa pro všechny a člověk je poprvé za tisíce let zase svobodný, se najde důvod rozpoutat válku o území.

Kniha Prázdný svět povídkáře Davida Šenka je atypická hned na několika úrovních. První, co nás příslovečně cvrnkne do nosu, je žánr, zprvu poněkud nejasný, posléze možná ještě nejasnější. Alternativní historie? Jenže o skutečné dějiny se dílko otře jen zběžně a raději se pustí do vytváření ryze vlastních, které s předchozími zase tolik nesouvisejí. Možná „postapokalyptický román“? Na postapo se ovšem společnosti Prázdného světa z všudypřítomných katastrof až příliš dobře oklepou. A o románu vůbec nelze mluvit.
Jde o knihu tvořenou osmi střípky, které na sebe úzce tematicky, o to ale méně příběhově navazují. Hlavní postavou zde není nikdo, snad krom prostředí kapitolu za kapitolou se měnící Eurasie. Jednotlivé „útržky“ děje samy o sobě nic neznamenají. Nemají začátku ani konce, spíše než povídky jsou to jen momenty zachycené v čase. Každý z nich nabízí řadu otázek a zároveň odpovídá na některé dříve položené. Nekřičí, pouze šeptají. Čtenář si musí dát setsakramentský pozor, aby něco nepřehlédl. Pokud se mu to podaří, je odměněn mozaikou ubíhajících desetiletí v pokrouceném světě, docela plastickou, tajemně však nedokončenou.
Forma vyprávění se blíží Bradburyho Marťanské kronice, místo Marťanů ovšem dostáváme masu zmanipulovaných Rusů a komunistickou Domovinu. Oproti americkému spisovateli ale našemu krajanovi schází hrátky se stylem. Sloh ani skladba vět nejsou příliš zajímavé. První pokusy odlišit kapitoly jednu od druhé různou mentalitou vypravěčů Šenk poměrně rychle vzdává. Jeho jazyk může budit dojem, že se chce přiblížit socialistickému realismu – jenže na ten zase není dostatečně věcný ani zdlouhavý. Jedinými výkyvy zůstávají ruskočeské názvy vynálezů a několik dalších pokývnutí směrem k jazyku přelomu 19. a 20. století.
Řetěz událostí se otevírá jen několik měsíců po vypuknutí Velké války. Prahu, v níž vše začíná, poznamenává několik zásadních změn. Jednou je ničivá epidemie, jež postupně pohlcuje frontu, západní Evropu i Rakousko-Uhersko. Druhou je znovuzjevení Ježíše Krista na zemi, matoucí hlavně z toho důvodu, že nový spasitel má na svědomí dvě vraždy.
Než se stihneme rozkoukat, ocitáme se o dekádu později v osiřelém Rusku. Zde se vládci toho mála, co z obyvatel Sibiře zbylo, snaží navzájem si podřezat krky. Jejich poddaní jsou ochotni poslouchat je do roztrhání těla a my se teprve postupně dozvídáme, co je k tomu vede. Zvláštní shodou náhod se nakonec opět ocitáme na českém území, v marxisticko-leninistické Domovině o sto padesát let později, abychom sledovali osud jejích hrdinů, její vzestup i její pád.
Jak už jsem řekl, postavy nejsou tolik důležité jako prostředí samotné. Většinu jmen ihned po dočtení zapomenete. Obraz Prázdného světa ve vás bude pulzovat ještě dlouho. Kniha není příběhem několika protagonistů, nýbrž jen opakovanou návštěvou paralelního vesmíru. Nikoli dějinami, protože nám více skrývá, než odhaluje. Není to k újmě, s tajemností a prázdnými místy si naopak Šenk hraje zdařile, zanechává to však otázky: Nečtu náhodou pouhý prequel k něčemu většímu? Má vůbec smysl vytvořit tak komplexní a zajímavý svět a opustit ho po několika nahlédnutích? Kdy vyjde další díl téhle „série“? Chystá se nějaká série, že jo?
S Davidem Šenkem souhlasím: Leninův režim by nejspíš fungoval o poznání lépe, kdyby v něm žilo jen několik stovek lidí místo stovek milionů. Soudruzi by snad skutečně byli osvobozeni od peněz, imperialismu i politických vražd a mohli si užívat sladké stalinády, osobních samochodů a neustávajícího pokroku. Upřímně řečeno, bude se mi po Domovině stýskat. Škoda jen, že její obyvatelé jsou tak nezapamatovatelní…