Po první a druhé části přinášíme pokračování textu.
RR


Islamismus a strach 3: Krize islámu, nový fašismus a strach
Jean-Gaspard Páleníček

 

Slova Emmanuela Macrona o tom, že je islám v krizi, ve smyslu jeho deformace některými jednotlivci, kteří v jeho jménu zabíjejí, mění ho v ideologii smrti a v projekt separace jedné komunity ze zbytku světa, vzbudila v části muslimského světa pozdvižení. Je však otázka, co je „pravý“ islám a zdali ho salafíja a džihadisté „deformují“. „Nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva!“ (Korán 6:151). V knize Antialkorán cituje namátkou Ouředník čtyřicet sedm úryvků z Koránu, hadísů a z Mohamedova životopisu nezastřeně volající po násilí, netoleranci vůči ostatním vyznáním, po misogynii, falokracii či antisemitismu. Stejně tak by bylo možné z textů tvořící základ islámského práva vybrat i nesvárlivé, slitovné citáty. Lze však jednoznačně tvrdit, že se fundamentalističtí muslimové ve svém čtení islámu mýlí? Že je islám ontologicky nekrvelačný? Mezi pacifistickými a fanatickými muslimy je rozdíl spíš v míře a interpretaci. Stejně tak lze nalézt násilí ve všech svatých knihách, v Tóře, Starém i Novém zákoně, i v dějinách všech náboženství: stačí vzpomenout židovského dobití Kanaánu, válek mezi katolíky a protestanty, upálení Michaela Servetuse jako kacíře protestanty, mučení a stětí rytíře Françoise-Jeana de la Barre katolíky coby rouhače… Perikopa o Ježíšovi, který z chrámu vyhání – židovské – kupce ranami bičem se ještě relativně nedávno jistě musela třeba Hitlerovi zamlouvat.

V interpretaci podobných scén a výroků však západní společnosti doznaly vývoje: lze-li vykládat příkazy islámu proti zabíjení tak, že se vztahují toliko k ummě, tedy ke komunitě muslimů, ne však k bezvěrcům či apostatům, „Nezabiješ“ je dnes jednoznačně vnímáno jako přikázání absolutní a univerzální. Principy dnešních západních společností počínaje Deklarací práv člověka vycházejí z judeokřesťanské tradice: svobodná vůle (Genesis a zakázané jablko) se promítla do hesla „svoboda“, ekleziastické společenství („Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou“, Ga 3:28) do hesla „rovnost“, láska k bližnímu („Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“, Mat 22:39) do hesla „bratrství“. Imanentní morální a politické ctnosti zděděné z osvícenství navazují na duchovní a transcendentální ctnosti křesťanství. Řecko-římské myšlení prostupuje judeokřesťanské myšlení, a to prostupuje samotný laicismus, který představuje emancipaci vůči vlastní tradici. Nelze se hlásit například výhradně jen k Francouzské revoluci a tomu, co jí následovalo, ani jen k tomu, co Francouzské revoluci předcházelo. Naše civilizace sestává z celé této tradice a toto vědomí zavazuje vyvarovat se a litovat toho, co je v naší tradici zlého, a navazovat na to, co v ní je dobrého.

Teze Echa24, že osvícený islám není realizovatelný, je však neudržitelná, už z historického hlediska, s ohledem například na středověké školy murji’y, mu’tazily, na učení Ibn Rušda (Averroese), i z hlediska současnějších progresivních proudů v islámu, spojených mimo jiné s neustále se zvyšující alfabetizací arabsko-muslimských populací. Představa, že muslimové jsou paušálně nepřizpůsobiví a každá reforma zákonů směřující k větší míře jejich včlenění do společnosti je odsouzena ke krachu, je v souladu s ultrapravicovými a paternalistickými tendencemi koloniálních nostalgiků. Je to přesně ten druh postojů, které anti-islamofobní aktivisté kritizují ve smyslu arogantní povýšenosti Západu vůči arabským zemím. Na druhou stranu je otázka, zdali zároveň není cosi paternalistického i v tom, když ve jménu ohleduplnosti vůči muslimům aktivisté proti rasismu i zastánci politické korektnosti zaměňují kritiku islámu za apriorně nenávistné útoky na věřící. Když na kritiku islamistického nátlaku směrem k západním politickým institucím a civilním organizacím reagují tvrzením, že islám je z podstaty mírumilovný a že ho nelze spojovat s fanatiky, kteří jej deformují. Neupírají tím nepřímo muslimům schopnost vlastního kritického myšlení a možnost, ba nutnost, aby k modernizaci islámu přistoupili v první řadě sami a zevnitř?

Turecký spisovatel a publicista Mustafa Akyol, jinak kritický vůči francouzskému laicismu, před nímž preferuje anglosaskou podobu sekularismu, v článku z 20. listopadu pro Foreign policy s Macronovým názorem o krizi islámu plně souhlasí. „Je možné věřit v božské jádro islámu, jako mu věřím já,“ píše, „a být přitom kritický k mnohým vrstvám lidské interpretace […], ze které vzešla velká část islámského fiqhu, tedy jeho práva, které obsahuje některé tvrdé odsudky v protikladu s tím, co moderní svět nazývá lidskými právy a občanskými svobodami – představami, že by lidé měli být svobodní ve své volbě věřit či nevěřit v to které náboženství a svobodní v jeho evangelizaci i kritice.“ Naprostá většina muslimů, ať už vyznávajících striktní šáfiovskou nebo málikovskou právní školu či mírnější hanífovský mazhab, by se podle Akyola shodla, že rouhání proti Prorokovi – „tzv. sabb al-rasul, podle terminologie středověkých právníků“ – by mělo být trestáno smrtí, či alespoň vězením a bitím, byť žádný z těchto verdiktů nemá jako většina jim podobným svůj základ v Koránu a byly vyvozeny z násilných činů, které se udály během Prorokových konfrontací s polyteisty jeho doby. „Méně se klade důraz na to,“ pokračuje, „že středověcí právníci vycházeli z norem svého času, kdy koncept svobody slova jednoduše neexistoval.“ I Akyol poukazuje na to, že v islámu k podobné proměně, jakou prošlo křesťanství, se ještě plně nedospělo: „zde tkví jádro krize, o které mluví nejen Macron, ale i kritičtí muslimové. Středověké islámské právo je stále tu a některé jeho násilné a donucovací verdikty zůstávají nevyvrácené většinou současných teologů. Většina muslimů se o tyto verdikty nezajímá, ještě méně touží po jejich implementaci, někteří však ano. A doveden do extrému, jejich fanatismus vede k mstivému násilí a k terorismu. Na obecnější rovině to vede k zákonům proti rouhání, které jsou zavedené v četných majoritárně muslimských státech […].“

1. listopadu syrský novinář Siban Hota žijící v Belgii na nezávislém libanonském portálu Daraj napsal, že Erdoğanovy výhružky slouží také k zastrašení a kontrole muslimských exulantů: účelem je, aby se tasených nožů a mečů báli i poté, co od bezpráví svých zemí uprchli několik tisíc kilometrů daleko, a aby tomuto strachu přizpůsobovali své postoje. Na stejném portálu libanonská novinářka Diana Moukalledová dodává, že slogan „Vše jen ne Prorok“ je zákeřnou kamufláží, jejímž cílem je zachovat „svatost“ vůdců a vládců a krmit jejich popularitu. Poukazuje na nehoráznost Erdoğanovy obrany atentátů jako „obrany důstojnosti muslimů“, když sám zároveň dennodenně pošlapává práva a důstojnost vlastních i cizích občanů. „Jak máme věřit těm, kteří útočí na satirické kresby, když jsou sami podvodnými, tyranskými a zkorumpovanými vůdci, kteří by měli být souzeni? Co jiného ovšem zbývá podobným tyranům, aby se udrželi u moci a získali náklonnost prostoduchých, než užití moci svatosti a populismu jako zbraní proti těm, kteří přicházejí s novými nápady nebo publikují satirické kresby? Posvátno zde slouží jen jako zastřešující termín, jež je zužován nebo rozšiřován dle potřeby a nezastavuje se u karikatur.“ Převádění diskuse směrem k – jinak oprávněnému a důležitému – tématu rasismu a náboženské diskriminace ve Francii a na Západě je pokusem utéct od skutečnosti muslimských společností a toho, že na rozdíl od Francie a Západu většina z nich není vůči náboženským otázkám neutrální. Přistupovat k Macronovým reakcím na poslední atentáty z hlediska – jinak odsouzeníhodných – dějin francouzské kolonizace je v daném kontextu „jen lacinou kamufláží a odváděním pozornosti od zodpovědnosti muslimských vůdců za vyprodukování této vražedné kultury.“ Libanonská novinářka se dále pohoršuje nad tím, že káhirská univerzita al-Azhar, nejvýznamnější instituce reprezentující sunnitský islám, podobně jako další muslimští vůdci sice odsoudila teroristické akce Islámského státu, ale neoznačila ho jako rouhačský a jednoznačně ho neodkázala mimo islám. V kontextu žaloby, kterou 28. října Muslimská rada starších al-Azhar podala na Charlie Hebdo, a jejího prohlášení ve smyslu nutnosti kriminalizovat výsměch islámu Mukalledová, zdůrazňuje, že kresby a myšlení nelze klást na roveň vraždění nevinných. Nezdar Arabského jara, který vedl k exodu milionů Arabů a muslimů hledajících v Evropě bezpečí, stabilitu a, jednoduše řečeno, život, připisuje v první řadě samotným vůdcům středního Východu. „Problém není v Charlie Hebdo, ale v kultuře, která odpovídá na veškeré jinakosti vraždou, která zakrývá své ženy, umlčuje svobodu zákazy, sekularismus tresty a myslitele opovržením, vězením, exilem a smrtí.“ S tím, že jde o kulturu institucionalizovanou, přítomnou ve školních programech a státních úřadech, v rozhodnutích vůdců, duchovních a intelektuálů, kteří je následují, o kulturu, která vražedníky a teroristy po celém světě rekrutuje pod záštitou politického islámu a autoritou despotických vládců. K čemuž lze dodat, že o míře zodpovědnosti západních zemí na žalostném vývoji Arabského jara je jistě také třeba hovořit, ale je nesporné, že Muslimské bratrstvo, salafisté a obecně islamističtí následovníci Hasana al-Bannáho, obdivovatele Hitlera a Mussoliniho, vskutku představují ve svém agresívním antidemokratismu jednu z nejzjevnějších forem fašismu naší doby.

V již zmiňovaném textu Siban Hota dále píše: „Strach ze ztráty kontroly nad sebou samým se dostavuje, když je člověk konfrontován s něčím, čemu nerozumí. V dřívějších dobách vše, co bylo nejednoznačné a nepochopitelné, co přesahovalo meze vysvětlitelnosti pomocí fenoménů, které byly nezpochybnitelné – strach z neznáma, novosti, mnohoznačnosti – dávalo vzniknout mýtům. Poprvé jsem tento druh strachu, který se dotýká vašeho nejhlubšího já a vaší paměti, potkal, když jsem byl v Bulharsku zatčen pro ilegální překročení hranic. Ten den mě na obzoru čekalo pouze neznámo. Po řadě let uprchlického života na starém kontinentě jsem dokázal tyto své pocity překonat, resp. si na ‚neznámo‘, kterému říkáme strach, zvyknout. Život se vrátil do kolejí návyků, byť strach nikdy doopravdy nekončí, číhá ve mně a čeká na sebemenší příležitost se probudit a znovu mě děsit. V posledních dnech jsem sledoval zrychlení událostí mezi Francií jako představitelem západního světa a Tureckem jako představitelem Muslimského bratrstva, s celou svou mediální mašinérií podporující jejich rouhačské řeči (čímž specificky myslím Al Jazeeru).“ Popisuje, jak se do pohledů, které na něho zpoza zdravotních roušek v Evropě hledí, znovu vrátila rozpačitost a nedůvěra vůči cizincům, stejně jako to zažil již v létě 2019, když se v Belgii dostala do parlamentu ultrapravicová strana Vlaams Belang. „Tehdy trvalo celý týden, než jsem znovu našel sílu normálně jít po ulici a znovu začít zdravit kolemjdoucí, kteří mé pozdravy neopětovali. Chybí mi úsměvy a pozdravy lidí na ulici.“ Hovoří o svých obavách jak z politického islamismu a jeho snah pomocí infiltrace místních komunit čím dál víc pronikat na Západ, tak z nacionalistických, krajně pravicových tendencí v Evropě. „Strach je pánem příčin a nástrojem kontroly lidských skupin, a obě strany se jistě budou snažit své stoupence mobilizovat dalším šířením strachu.“ Je na nás, abychom tomuto začarovanému kruhu vzájemného rozdmýchávání iracionálních emocí a strachu, ke kterému přispělo svým článkem i Echo24 – společně – zabraňovali. Jedině tak lze postupně vytvořit politické a společenské prostředí, ve kterém bude lépe možné čelit terorismu i přispívat ke zlepšování základních svobod v zemích teokratického islámu.

Demokracie má spoustu nedostatků – na rozdíl od autokracií, které nedostatky řeší pomocí policie a cenzury. Jedním z jejich základních kamenů je však kritické myšlení, a tudíž i schopnost otevřené sebekritiky a reformy. Za dané situace je třeba být pevný v obhajobě základů demokracie: to se netýká jen jasného odsouzení islamismu, ale i postoje České republiky k migrační vlně nebo prodeji zbraní zemím, jako je Turecko nebo Ázerbájdžán. Abychom byli i v očích druhých důslední, týká se to také směřování naší vlády: pohrdavého zneužívání EU ze strany českého premiéra či zdánlivě odlehlých problémů, jakým byl nákup a vítání čínských roušek v rámci řešení koronavirové epidemie nebo účast Ruska a Číny na Dukovanském tendru. Se západními muslimy je třeba jednat otevřeně, bez předpojatých podezření. Je třeba podporovat muslimské disidenty, kritické teology, intelektuály a umělce: v podpoře evropského osvíceneckého dědictví jsou s námi na stejné lodi. A je třeba se vyvarovat šíření či rozdmychování strachu, ať už iracionálního, či jakkoli politicky motivovaného.

Pokračování v příštím Bubínku Revolveru.