Milí přátelé a příznivci našeho slavného cestovatele M. Z., blíží se jeho 102. narozeniny. Všichni, kdo jej znají, dobře vědí, že to byl nejen vynikající cestovatel, ale především kus chlapa, kdy čest, přímost, pracovitost a skromnost patřila mezi jeho řadu skvělých a přirozených vlastností.

Uchovávám ve své mysli sice jen pár drobných, zato signifikantních a navíc úsměvných setkání, dokládajících jeho pečlivost, důslednost, pořádkumilovnost a až dokonalou paměť.

V roce 1989 jsem se v brazilském Salvadoru opět po čase sešel s João Jorgem, synem slavného brazilského spisovatele Jorge Amadea. Vzal mně do Fundação Casa de Jorge Amado (Nadace presentujícího život spisovatele) v historickém centru města, bývalého hlavního města Brazílie, na náměstí Largo do Pelourinho, dýchajícího koloniálním barokem. Chtěl mi ukázat nejen stovky vydání jeho děl z celého světa a fotografií z jeho setkání se slavnými malíři, umělci, politiky, zpěváky, herci, ale hlavně jednu fotografii z jeho exilového pobytu v Československu v letech 1950 až 1952. Naše Ministerstvo kultury tehdy nabídlo Amadovi pobyt na zámku Dobříš, který patřil Československému spisovateli. Amado zde bydlel se svoji ženou Zéliou Gattai, asi tříletým synem João Jorgem a také u nás narozenou dcerou Palomou. Setkával se na zámku i s celou řadou našich tehdejších novinářů a spisovatelů a právě na jedné fotografii je vidět ve společnosti s Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem. Popisek k fotografii byl pouze obecný, hovořící o setkání s dvěma československými spisovateli koncem roku 1950.

Doporučil jsem mu popisek doplnit o jména našich dvou cestovatelů a spisovatelů, a když jsem asi v roce 2014 o tom vyprávěl Mirkovi, okamžitě zareagoval a se svou fenomenální pamětí odpověděl: “Kdepak, Mnislave, to nebylo koncem roku 1950, ale 25. června 1952!“ (Nyní o tomto datu jen fabuluji, neboť si jeho přesnou odpověď samozřejmě nepamatuji.) Tehdy mi jen poklesla brada. A slíbil jsem mu, že až pojedu někdy do Salvadoru, tak mladému Amadovi doporučím datum opravit.

O pár let později jsem se s Mirkem opět sešel u něj doma. Došlo k legrační situaci. Přivezl jsem druhé a asi nejznámější vydání jeho tří dílů Afrika snů a skutečností z roku 1953, aby mi je podepsal. Jaké však bylo mé i jeho překvapení, když mi Mirek po otevření prvního dílu řekl: „Vždyť už jsou podepsané i od Jirky!“
Jasně, můj otec, tehdy 15. 12. 1953, si přišel pro jejich podpisy s davy nadšených obdivovatelů.
„Tehdy stála fronta od Slovanského domu, kde jsme knihy podepisovali, až za roh do Panské ulice. A ve čtyřstupech!“ dodal Mirek. „Podepisovali jsme od rána do večera a pětkrát doplňovali inkoust do per,“ vzpomínal nostalgicky. A tak mi knihy podepsal znova po 62 letech, jenže už jen sám, bez Jirky.

Milý M. Z., jsem poctěn tím, že tě znám a každé naše setkání nosím v sobě jako vzpomínku na kouzelné, uklidňující okamžiky s nádhernou a čistou osobou, které přeji sílu, zdraví a pohodu a stále stejný laskavý úsměv. Tvůj přítel M. Z.