Soubor také hledá nové možnosti prezentace: posledním pokusem byl zhruba čtyřicetiminutový filmový klip, který vznikl na základě inscenace gomora ekocida podle knihy Roberta Savianiho.
Lidovky: Jaká je bilance Chemického divadla? Stihli jste vůbec v této sezoně normálně hrát?
Chemické divadlo v roce 2020 uvedlo zhruba polovinu původně plánovaného programu. Přesněji řečeno, za rok 2020 jsme místo plánovaných zhruba třiceti repríz stihli naživo uvést dvanáct představení a jednorázových akcí, k čemuž přibyly tři premiéry online. K tomu bych mohl připočítat třeba fiktivní benefiční událost NIC2020 a sbírku na serveru Darujme.cz.
Lidovky: Nemůžete hrát, čili vypadly vám příjmy, ale „krám“ odmítáte zavřít, což znamená, že se vám náklady ještě zvýšily. Jak se z toho lze vymotat?
Celá situace je nová a přináší všem nečekané výzvy, práci navíc, únavu, rozčarování i naději a vědomí sounáležitosti divadel a diváků. V našem případě došlo k výpadku příjmů za zrušené reprízy a také za zájezdy, které se – včetně plánovaného zájezdu do Berlína – vůbec neuskutečnily. Současně s výpadkem příjmů dochází sice také k poklesu nákladů – například herci a technici nedostávají honorář za představení, která neodehrají –, paradoxně nám však vznikají nové náklady v oblasti produkce, zajištění bezpečného zkoušení, máme víc práce s papírováním a podobně.
Často jde o položky, s nimiž původní grantové tabulky nepočítaly a které také nemáme kde vykázat – koho by před rokem napadlo, že kvůli zajištění bezpečnosti zkoušení a natáčení budeme shánět antigenní testy? Abych nekomplikoval naše účetnictví, rozhodl jsem se podobné výdaje krýt z vlastní kapsy. A pak jsme se rozhodli, že když nemůžeme hrát, podáme o sobě zprávu. Ve spolupráci s filmovou režisérkou Kateřinou Dudovou jsme vytvořili autorský záznam/sestřih inscenace gomora ekocida – to je projekt navíc, který jsme všichni sponzorovali stovkami hodin neplacené práce.
Lidovky: Jste také příjemci grantů od ministerstva i Prahy. Žádali jste o podporu v covidovém programu?
Granty se na našem financování podílejí významnou měrou, přestože máme i příjmy ze vstupného, sponzory a další zdroje financování. Bez nich by naše existence nebyla vůbec možná. O podporu v covidovém programu jsme si přesto jako divadlo nežádali – báli jsme se totiž, že by další grantové peníze mohly ohrozit kolonku spoluúčasti, kde po nás například pražský magistrát chce minimálně dvacetiprocentní podíl vlastního financování. Což je věc, se kterou bychom v covidovém stavu mohli mít problém.
Lidovky: Divadla se těšila, že začnou hrát od března, což už zase padlo. Jak odhadujete budoucnost?
Teď už věřím, že přežijeme, před měsícem jsem si tak jistý nebyl. Vidím kolem sebe velkou vlnu solidarity, do sbírky na Darujme.cz nám přispěla řada drobných dárců, mezi nimiž je i řada osobností místní kulturní scény. Cítím velikou vděčnost i závazek – chci, aby energie i peníze, které do nás byly i takto investovány, nepřišly nazmar.
Vzhledem k tomu, jak to u nás zatím vypadá s očkováním, je ale jasné, že ani tento rok nebude radostný. Praha dá na kulturu méně peněz, i nás se toto snížení výdajů dotkne, navíc je těžké odhadovat, jak budou lidé chodit do divadla. Přesto se připravujeme na to, abychom mohli divadlo otevřít ve velkém stylu. Mám skvělý nový produkční tým. Updatujeme web a sociální sítě, vymýšlíme strategie a vize, sním a píšu.
Lidovky: Inscenaci gomora ekocida jste natočili v podstatě jako svébytný filmový záznam. Proč jste si vybrali právě ji?
Inscenace gomora ekocida je naším asi nejnáročnějším projektem. Hrajeme ji v Invalidovně a usiluje o stylizovanou výpověď o camoře. Obecněji ale hrajeme o roli mafií v dnešním globalizovaném světě a o vztahu mafií a kapitalismu. Scénografie, kterou tvoří především pět toalet TOI-TOI, jež používáme jako originálně dekorované mansiony, je rozmístěna v prostoru stometrové barokní chodby, diváci chodí a divadlo se děje kolem nich…
Lidovky: Je to tedy záznam inscenace?
Rozhodně ne v podobě, v jaké se záznamy normálně dělají. Místo hodiny a půl představení, které více pracuje s textem a kontinuitou dění, mohou diváci vidět zhruba čtyřicetiminutový divoký klip, jakousi přehlídku atrakcí a výběr uzlových bodů inscenace. Je to natočené v podstatě jako film, na několik kamer, osmikanálový zvuk atd. Na place i ve střižně jsme pak sváděli boje o nalezení rovnováhy mezi našimi médii… ale nakonec to myslím stálo za to. Jsem moc rád, že ten projekt vznikl. Zároveň se ještě chceme vrátit do střižny a dostříhat to do podoby, kterou by si celý projekt i veškeré vynaložené úsilí zasloužily.
Lidovky: Jak vidíte streamování a natáčení divadla? Myslíte si, že se tato forma může nějak rozvíjet, nebo jde jen o náhražku?
K záznamům obecně jsem skeptický. Nemám je rád, málokdy se na ně vydržím koukat, a to i v případě skvělých inscenací. Myslím si, že právě moje zkušenost s gomorou ekocidou by mohla ukazovat nějakou cestu… Je to ovšem strašně těžké, a pokud bychom si měli nějak za práci zaplatit, také extrémně nákladné. Je pak otázka, jestli nejít ještě dál – směrem k experimentální filmové tvorbě.
Lidovky: Nicméně streamování je možnost, jak o sobě dát vědět. Naposledy jste streamovali premiéru projektu kameny úrazu. To byl také mezitvar jako gomora?
Projekt kameny úrazu s podtitulem po práci, torza, pomalá smrt jsme nakonec uvedli těsně před koncem roku a jen ve zkrácené verzi, jako jakési inscenované čtení. Natočili jsme to jen na jednu kameru a komponovali jsme to celé tak, abychom se mohli soustředit na hereckou práci s textem a minimalistické, náznakové herectví. Chceme plnou verzi dozkoušet a uvést do května, nyní ji ani nebylo možné nazkoušet, plány se neustále měnily, navíc část herců a dalších spolupracovníků onemocněla koronavirem.
Lidovky: Píšete, že se v ní věnujete průmyslové revoluci z hlediska pracovních úrazů. Co si pod tím máme představit?
Měl by to být opět projekt poměrně opulentní – textově, hudebně i scénograficky. Půjde o stylizovanou jevištní výpověď, báseň-esej, která by se měla zabývat lidskou fascinací a vášní pro poklady země a průmyslový pokrok, ale i jejími, dnes čím dál zřetelnějšími, stinnými stránkami. Nechceme vyprávět jeden příběh, ale ukázat širší obraz, podat jej z perspektivy zapomenutých, zavržených obětí, skal, rostlin a zvířat.
V době klimatické i společenské krize se je třeba ptát po jejích kořenech. Je třeba hledat jiné úhly pohledu na kapitalismus, na myšlenku ekonomického růstu či materiálního pokroku. Je vidět, že něco podstatného nám uniká… a při pohledu do minulosti se to ukazuje, ať již si přečteme fragmenty Honzy Kačeny, Landsmannovy Pestré vrstvy, Hrabalovy a Zábranovy texty, Zolův Germinal, Marxův Kapitál, či Bezručovy básně. Všechno je to ohromně zajímavé a mám pocit, že to může být materiál na deset dobrých představení… Jen trvá, než to všechno vykvasí.
