Recenze: Střípky s Denzelem Washingtonem jsou skvělý film, pokud přistoupíme na hru, že to není detektivka

Střípky Johna Lee Hancocka (oscarové Zrození šampióna, ale také megapropadák Pevnost Alamo), který si k filmu současně napsal scénář, nás seznamují s postarším zástupcem šerifa Joem Deaconem (Denzel Washington), který slouží v Kern County v Kalifornii, kde se schovává před svou minulostí. Když je vyslán do Los Angeles na rutinní práci sběru důkazů (tedy do města, kde se nachází jeho pověstný kostlivec ve skříni), neplánovaně se spojí s mladým vyšetřovatelem Jimem Baxterem (Rami Malek), aby společně dopadli vraha dívek, který terorizuje celé město.

Na jaře roku 1957 si producent Lazar Wechsler u švýcarského dramatika Friedricha Dürrenmatta objednal filmovou povídku na téma sexuální zločiny na dětech. Vzešel z ní text, který naplnil syžet klasického detektivního díla - tedy vyšetřovatel je nakonec za své úsilí "odměněn" dopadením vraha. Dürrenmatt však nebyl s výsledkem spokojený. Pro román Slib proto posílil téma touhy po spravedlnosti, která vede k posedlosti a přepracoval konec, v němž vrah vinou náhody (autonehoda) umírá dříve, než může být dopaden při činu. Román se tak, podobně jako filmová verze z roku 2001 (Přísaha, režie Sean Penn) s Jackem Nicholsonem, zaměřil na často přehlížený dopad těžkých případů na vyšetřovatele, který v případě zmíněného díla vede až k šílenství hlavní postavy. Jde o netypický, ale o to působivější způsob, jak poměrně tradiční žánrové schéma otočit vpravdě nečekaným způsobem.

Střípky jsou v rámci svého pojetí duchovním nástupcem Dürrenmattovy knihy. Není to tak, že by přímo kopírovaly její schéma, ostatně hlavní podezřelý Albert v podání Jareda Leta do příběhu vstupuje velmi brzy. Nabízí ale podobně nevděčný vrchol pro diváka, jehož zkušenost vede do míst, kdy je zlo na svém konci srozumitelně potrestáno. Pravda, takto by se dal definovat i konec v úvodu zmíněné Sedmičky. Ta ovšem nabízí divákům jasně čitelnou formu ne/spravedlnosti. U Střípků je finále komplikovanější.

Hancock se totiž primárně zaměřuje na postavy a jak je případ formuje a ovlivňuje. Samotné vyšetřování je vedlejší. Pouze rámuje situaci, v níž se hrdinové ocitají a pokouší se na ni, z různých osobních i profesních důvodů, adekvátně reagovat. Není významné pro rozhřešení a z toho důvodu zde ani není postupné odkrývání stop vedoucích k cíli. Hancockova hra je o pocitech, intuici, lidskosti a slabostech, které mohou vést k fatálním rozhodnutím.

Je pochopitelné, že řada diváků bude mít s podobným přístupem problém. Nejde ale o zpronevěření se principům detektivních snímků jako takových jako v případě Anděla smrti (shodou okolností také s Washingtonem), v němž zlo zvítězí nad dobrem i přesto, že hrdina udělá vše správně. Střípky zkrátka jen, navzdory tomu, jak studio snímek propaguje (a činí tak proto, aby mělo v rámci reklamy snáze definovatelný produkt, čemuž lze rozumět), nejsou detektivka. Hancock své rozhodnutí popsal následovně: "Vždy jsem měl rád kriminálky a psychologické thrillery, ale mnoho filmů z tohoto žánru mě nenaplňovalo. Vždy jsem cítil, že existuje část publika, která upřednostňuje velmi konkrétní konec a na tom není nic špatného. Ale chtěl jsem zkusit udělat něco jiného, protože to mě zajímalo a doufám, že si snad lidé uvědomí, že nesledují další z oněch typických kriminálních dramat.“

Hancock tak naprosto vědomě pokládá hlavu na špalek a sám sobě je nakonec paradoxně katem, protože silné ústřední myšlence podráží nohy problematická exekuce, kdy se jedna z postav až příliš vzdálí pravidlům nastaveného fikčního světa. Laicky řečeno - svá rozhodnutí činí pouze proto, aby Hancockovi-scenáristovi vyšel záměr, nikoli že by k tomu byla organicky dovedená. A je to škoda, protože zbytek oné psychologické hry funguje takřka bezchybně. Snad jen samotné zakončení se zatočí do až příliš optimistického směru, kdy by zvolená akce rozhodně snesla silnější reakci.

Navzdory jistým rozpakům patří Střípky k nejpozoruhodnějším snímkům poslední doby. Hancock svůj záměr odhaluje pomalu, ale jde vytrvale konkrétním směrem, herecky mu to hodně drží tradičně přesný Washington a Leto coby protihráč je přímo fantastický (svým "splynutím s rolí" připomíná, že je jedním z největších talentů současného Hollywoodu). Snad jen Malek zůstává lehce upozaděný a nenachází potřebné nuance, aby svou postavu nějak oddělil od toho, co běžně hraje. Ale do trojlístku zapadne, a to je hlavní. Výsledkem je i přes své chyby podnětné psychologické drama s poměrně netradiční atmosférou a řadou silných momentů. A hlavně to NENÍ detektivka. S tím je zkrátka potřeba počítat, jinak se člověk obtížně vyhne zklamání.

P.S. Velmi zajímavá je hudba Thomase Newmana, který tradiční tenzi filmů podobného ražení střídá se svým obvyklým "feeling good" doprovodem.

Hodnocení: 70%