Zmizely pozitivní zmínky legionářů z učebnic, nahradili je Rudoarmějci, říká historik o 50. letech
Českoslovenští legionáři za první světové války, v době, kdy ještě stát Čechů a Slováků neexistoval, opanovali obrovskou část Sibiře, aby se pak před sto lety vrátili do vlasti a ovlivnili politické a společenské klima první republiky. „V meziválečném, válečném a poválečném období se objevují mimo armády i ve státní službě, například na ministerstvu zahraničích věcí,“ popisuje další osudy legionářů v Leonardu Plus historik Dalibor Vácha.
Už mezi roky 1945 až 1948 byli legionáři často přesouvaní do méně důležitých pozic. „A po únoru 1948 jsou vyhazováni z práce, část z nich také byla trestně stíhána,“ připomíná historik.
Legionáři byli příslušníky československé armády v době, kdy jejich stát ještě neexistoval
Změny ve veřejném prostoru ale nejsou rychlé. „Ještě v roce 1947 Klement Gottwald přispívá krátkým článkem k výročí bitvy u Zborova, ale už staví na rovinu tuto bitvu s bitvou u Bachmače, což je jediná, kde spolu téměř bok po boku bojovali legionáři a Rudoarmějci proti Němcům.“
„Po druhé světové válce se pomalu odsouvá do pozadí fakt, že tito Čechoslováci bojovali proti bolševickému Rusku, a po roce 1948 jsou rozpouštěny zájmové organizace československých legionářů,“ říká Vácha.
Perzekuce i za oblečení uniformy
Padesátá léta 20. století pak přinesla kromě zatýkání nejen legionářů snahu o zahlazení stop po jejich činnosti. „Takže mizí legionářské knihy z knihoven, mizí také pozitivní zmínky z učebnic dějepisu a do popředí se dostávají mnohem méně početní českoslovenští Rudoarmějci za doby Ruské občanské války,“ shrnuje historik.
Obrněný vlak Orlík byl postrachem Transsibiřské magistrály. Jeho strojvůdce má soukromé muzeum
Číst článek
Na procesu odstraňování legionářského odkazu z veřejného života v poválečném Československu se podíleli i někteří legionáři. „Například vojín Vodička, který se hned po návratu z Ruska do vlasti stal komunistou a později byl tím legionářem, který dopomohl k likvidaci Československé obce legionářské.“
I Zdeněk Fierlinger, který je dodnes považován za hrobaře české sociální demokracie, za 1. světové války - v roce 1914 - jako elitní rozvědčík vstoupil do legií a jako pozdější předseda sociální demokracie se zcela přiklonil na stranu komunistů.
„A ač původně legionář, tak působil v mocenských strukturách nového komunistického Československa až do roku 1971. Ale to byla spíše výjimka. Největší skupina legionářů desítky let po nástupu komunismu prožila ne úplně vesele,“ připomíná Vácha.
Legionáři byli režimem perzekvováni, pokud „vystrčili růžky“, vysvětluje historik. „Což znamenalo i si jen 28. října obléci uniformu. Nesměli tedy na sebe upozornit a někdy ani i to nestačilo, protože pro Státní bezpečnost a represivní složky byla položka legionář v životopise přítěží.“
„Nemáme žádné vědecké studie, ale zřejmě legionářství mohlo narušovat i životy jejich potomků,“ shrnuje poúnorový obrat v pohledu na československé legie historik Dalibor Vácha.
