Vypuknutí arabského jara bude navždy spojené se jménem Muhammada Buazízího, který zažehl jiskru všech velkých změn. Nevědomky a nechtíc.

Tehdy šestadvacetiletý prodavač ovoce a zeleniny se 17. prosince 2010 upálil na protest proti tomu, že mu byla zabavena váha a zboží, které den předtím koupil na dluh. Roztrpčený muž se pokusil promluvit s výše postaveným úředníkem, ale když ten ho odmítl, Buazízí se před úřadem polil hořlavinou a zapálil.

Nikdy se nedozvěděl, co všechno tím zažehl. Během osmnáctidenního umírání ho ještě navštívil prezident bin Alí a slíbil mu nápravu křivdy – to už pod vlivem velkých protestů. Prezident ovšem pár dní poté utekl do Saúdské Arábie a nenapravil nic.

Drastický čin vyvolal řadu spekulací, co vlastně mladík žádal. Návrat svých věcí, lepší podmínky pro práci, pocit sebeúcty, anebo demokratizaci Tuniska? Bezprostředním spouštěčem bylo osobní ponížení, stejně tak se ví, že byl prchlivý, ale také že se s ním život nemazlil: brzy ztratil otce a od deseti let pomáhal živit matku a šest mladších sourozenců. Nemohl ani dokončit střední školu, jako prodavač se potýkal s korupcí místních úřadů, v zemi s třicetiprocentní nezaměstnaností nesehnal práci a měl jen malou naději na důstojný život. Navíc žil v Sídí Bú Zídu v tuniském vnitrozemí, na periferii periferní země. Rozhodně tedy nebyl prototypem vzdělaného anglicky hovořícího revolucionáře, o jaké se pak zajímaly televizní štáby.

Ti dobří a ti špatní

Jeho zdánlivým protějškem byl nenáviděný bin Alí. Tunisané s uspokojením četli zprávy o tom, jak prezident narychlo prchal v letadle napěchovaném zlatem, zatímco ho peskovala jeho manželka Lajla Trábulsíová, považovaná za panovačnou a hrabivou osobu.

Paradoxní je, že prezident i jeho choť vlastně pocházeli z podobného prostředí jako Buazízí, tedy z početných a velmi skromně žijících rodin. Bin Alí v exilu zemřel, Trábulsíová se podle neověřených zpráv pokusila o sebevraždu.

Úlohu hlavní antihrdinky však hrála policistka, která měla Buazízímu uštědřit políček, a tím ho ponížit natolik, že se rozhodl pro drastickou smrt. To, že mladík byl pokořen fyzickým útokem ženy, tvrdila i Buazízího matka. Sama policistka jménem Faida Hamdíová popřela, že by Buazízího udeřila, byl to údajně naopak on, kdo vědomě vyvolal šarvátku.

Hamdíová se ještě před pádem bin Alího dostala do vězení. Sama se považovala za obětního beránka starého a poté i nového režimu. Teprve po několika měsících se díky hladovce dostala před soud, který ji očistil. I Hamdíová v něčem připomíná Buazízího: pochází z chudé rodiny, je svobodná a bezdětná, její plat byl v přepočtu jen něco přes osm tisíc korun.

Když ji před pár lety novináři znovu vyhledali, konstatovala, že tuniská „jasmínová revoluce“ přinesla lidem hlavně rozvrat a zkázu. Situace se dnes obrátila, Hamdíové prý nikdo nic nevyčítá, ale Buazízímu naopak mnozí obyvatelé Sídí Bú Zídu nemohou přijít na jméno.

Vzad a vpřed

Příběh Faidy Hamdíové je výmluvný i jinak. Tunisko bylo od roku 1881 francouzským protektorátem a díky tomu je nejvíce poevropštěnou arabskou společností. Včetně emancipace žen, nejen Hamdíové – na univerzitě už v době Buazízího činu studovala i jedna z jeho sester.

Právě sekularizace a pozápadnění Tuniska pravděpodobně hrálo úlohu v dalším vývoji po svržení režimu. Strážcem sekularismu jsou silné odbory, které působí i jako politická kotva, jež zemi udržela na sice vratké, ale přece jen jasné cestě – ale ne nutně cestě vpřed.

Podle řady Tunisanů se totiž staronová elita opět vrátila ke starým manýrám, včetně policejního násilí a korupce. Tuniské hospodářství dnes navíc produkuje méně bohatství než před deseti lety a situace chudých se místy zhoršila.

Ve dnech, kdy si Tunisko se smíšenými pocity připomínalo výročí arabského jara, vyšly do ulic velké protestní průvody, které dávaly najevo nesouhlas s politickými poměry. Není jisté, jestli by Buazízí, kdyby ještě dnes žil, byl mezi nimi, nebo jak by se díval na proměnu regionu spojenou s jeho jménem. Všechno se mohlo vyvinout úplně jinak – Buazízí usiloval o přijetí do armády a mohl se ocitnout mezi těmi, kdo brání režim před protestujícími.

I sklenice mátového čaje může být napůl prázdná nebo napůl plná. Tunisané dnes rozhodují o tom, kdo bude ve vládě, a nejsou-li spokojeni, mohou o tom nahlas mluvit nebo napsat do novin. Tunisko bylo v roce 2011 nejen první, ale zůstává také poslední na vytyčené cestě.

LN, 13.2.2021