V prvních měsících protektorátu se Erich Schön podílel na ilegálním převádění utečenců přes hranici na Slovensko, jelikož dobře znal lesy na moravsko-slovenském pomezí. Do této odbojové činnosti se zapojil na popud Václava Juráně. Naneštěstí jednu malou skupinu uprchlíků Němci chytli a při následném výslechu padlo i Erichovo jméno. Následovalo zatčení gestapem a uvěznění. Nejprve na brněnském Špilberku, později v koncentračních táborech Dachau, Sachsenhausen, Neuengamme a nakonec v letech 1942–1945 ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Díky tomu že v předchozích táborech pracoval jako zámečník, se Erich v Osvětimi stal členem čety údržbářů, čímž se vyhnul okamžité likvidaci. V zámečnické dílně pracoval společně s Otou Krausem (jeho synové jsou známí herci Jan a Ivan Krausovi). V rámci své práce měli Erich i Oto možnost pohybu po celém táboře, kde se snažili pomáhat vězňům pašováním věcí či předáváním informací, zároveň se stali členy vězeňské odbojové skupiny. V roce 1944 dorazila transportem do tábora i Erichova matka a jeho sourozenci, kteří zde později zahynuli jako většina deportovaných českých Židů. V Osvětimi se nakonec setkal i s Elly a Ottou, které dovezli z tábora v Terezíně. Erichovi se podařilo začlenit Ottu do své pracovní skupiny, čímž mu zachránil život. Během evakuace osvětimského tábora v lednu 1945 zůstal Erich se synem a společně je naložili do vlaku, který vězně odvážel dále od fronty na západ. Bohužel Elly byla už dříve odvezena do tábora nedaleko Gdaňsku, kde v lednu 1945 zahynula. Po válce si Erich i Otto změnili příjmení na Kulka, aby uctili její památku.
Během deportace se Erichovi s Ottou podařilo využít zmatku panujícího při zastavení vlaku v Ostravě a z transportu uprchli. Dostali se do Valašského Meziříčí, odkud Erich kontaktoval přítele Václava Juráně. Ten oba uprchlíky ukrýval několik dní u sebe na chalupě. Kvůli bezpečnosti nakonec zůstal u Juráně jen Otta a Erich se přemístil do úkrytu v domě Karla Frýdla v Liptále. Vzhledem k tomu, že kraj pravidelně prohledávali němečtí vojáci kvůli aktivitě partyzánů, odešel Erich raději i z Liptálu, a to do Zlína. Zde se až do konce války ukrýval u Jana Tkadlečeka. Erichovi přátelé nasazovali při jeho ukrývání životy své i vlastních rodin, za co byli po skončení války v Izraeli oceněni titulem Spravedlivý mezi národy.
Po osvobození se Erich vrátil ke svému původnímu povolání v dřevozpracujícím průmyslu. Stal se vedoucím pily v Novém Hrozenkově, kde i se synem žil. V roce 1947 se oženil se svou ovdovělou švagrovou Olgou a o rok později se jim narodil syn Tomáš. Po komunistickém uchopení moci se rodina odstěhovala do Prahy, kde Erich získal místo ředitele v dřevařské společnosti Ligna. Jelikož v rámci procesu se Slánským se začaly v komunistické straně stále více projevovat antisemitské tendence, byl Kulka pro svůj židovský původ propuštěn z dosavadní vedoucí pozice. Syn Otto raději odešel z Československa už v roce 1949 do Izraele a stal se zde historikem na Hebrejské univerzitě.
Erich Kulka začal postupně publikovat reportážní a dokumentační prózy zachycující situaci v koncentračním táboře a popisující nacistickou vražednou mašinérii. V roce 1947 vydal společně s Otou Krausem knihu Továrna na smrt, kde mimo jiné popisují i likvidaci českých Židů v Osvětimi. V zahraničí svědčil v několika procesech s válečnými zločinci, což zaznamenal v reportážní knize Frankfurtský proces (1964). Během roku 1968 hodně přednášel a organizoval výchovné kurzy pro židovskou mládež, díky čemuž se dostal do hledáčku StB, která v této činnosti viděla sionistické spiknutí. Po invazi vojsk varšavské smlouvy uprchl Kulka na základě varování přátel do Vídně. Zde našel na krátkou dobu útočiště u Simmona Wiesenthala a v listopadu odcestoval i s rodinou do Izraele. V nové vlasti pokračoval ve své výzkumné činnosti na Hebrejské univerzitě a ústavu památníku Yad Vashem. Badatelsky se zabýval hlavně tématikou účasti českých a slovenských Židů v boji za osvobození Československa, kterou zpracoval v knihách Židé v československé Svobodově armádě (1977) a Židé v československém vojsku na západě (1992). Od roku 1970 spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa, v rozhlase informoval občany Československa o situaci v Izraeli a na Středním východě. Na základě této činnosti proti němu komunistický tisk stupňoval pomlouvačnou a antisemitskou kampaň, kdy byl dokonce falešně označován za konfidenta gestapa. Vůči pomluvám se Kulka ohradil soudní cestou, československé soudy mu nakonec po dlouhých průtazích daly zapravdu. V Izraeli patřil Kulka k nejaktivnějším členům Sdružení československých imigrantů a Ligy izraelsko-československého přátelství. V roce 1977 spoluzaložil Muzeum tolerance Wiesenthalova Centra v Los Angeles.
V letech po sametové revoluci se Erich Kulka aktivně zasazoval za obnovení kulturních styků mezi Izraelem a Československem, podílel se také na oživení židovského komunitního života u nás. Nezapomněl ani na rodný Vsetín, kde inicioval výstavbu památníků vypálené synagogy, účastnil se i jeho slavnostního odhalení 25. října 1992. Za celoživotní dílo byl Erichu Kulkovi v roce 1989 udělen americkou univerzitou Spertus College of Judaica v Chicagu čestný doktorát. V roce 1993 založil nadaci na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, která nese jeho jméno a uděluje ceny doktorandům za vynikající práce v oblasti výzkumu dějin českých Židů a holocaustu.
Svoji životní pouť ukončil Erich Kulka 12. července 1995 v Jeruzalémě. V listopadu 2004 mu byl odhalen pomník (portrét od akademického sochaře Josefa Vajce) v Muzeu ghetta Terezín.
DÍLO ERICHA KULKY
My mrtví žalujeme! (spoluautor Ota Kraus), Vsetín 1945
Továrna na smrt (spoluautor Ota Kraus), Praha 1946, 1950, 1955, 1956, 1957, 1959, 1964; německy: Berlín 1957, 1958, 1991; maďarsky: Budapešť 1957, 1958; rusky: Moskva 1960; estonsky: Tallinn 1960; hebrejsky: Jeruzalém 1960; rumunsky: Bukurešť 1959, 1963; anglicky: Oxford 1966; řecky: Athény 1979
Noc a mlha (spoluautor Ota Kraus), Praha 1958, 1966; maďarsky: Budapešť 1961; německy: Berlín 1963
Frankfurtský proces, Praha 1964
Soudcové, žalobci, obhájci, Praha 1966; slovensky: Tu sa končia stopy SS…, Bratislava 1965
Útěk z tábora smrti, Praha 1966, 2011; Escape from Auschwitz, South Halley MA 1986
Únos ze San Fernanda (spoluautorka Věra Trochtová), Praha 1968
Sbírka svědectví a dokumentů o účasti československých Židů v odporu proti nacistickému Německu, Jeruzalém 1976
The Holocaust is being denied! : The answer of Auschwitz survivors, Tel Aviv 1977; německy: Jeruzalém 1975, Tel Aviv 1977
Židé v československé Svobodově armádě, Sixty-Eight Publishers, Toronto 1979; Samizdat (Charta 77), Praha 1981; Naše vojsko, Praha 1990; hebrejsky: Jeruzalém 1977; anglicky: Jews in Svoboda’s army in the Soviet Union, Jerusalem and Lanham, London, New York 1987
Židé v československém vojsku na západě, Naše vojsko, Praha 1992.
Pavel Mašláň
Muzeum regionu Valašsko