Herečka Martina Babišová se ničeho nebojí. Podzim strávila natáčením na Islandu, získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon ve filmu Visitor na festivalu v Torontu a v novém projektu loví duchy. Umí mluvit několika jazyky, prát se nebo jezdit na snowboardu, longboardu a surfu. Ve volných chvílích píše. Dokáže zahrát křehkou ženu v seriálu Carnival Row i vražedkyni. Zatím měla úspěch spíše v zahraničí, ale letos zazáří ve filmu Minuta věčnosti vedle Jiřího Langmajera a v odlehčené duchařině Shoky a Morty: Poslední velká akce. Tentokrát jsme se ale sešly v ateliéru Scholastiky, abychom si povídaly mimo jiné o tom, jak se získávají role v cizině a že v herectví je nejlepší nic nehrát.

Nedávno jsi na Islandu natáčela film Minuta věčnosti. Jaké to bylo? Jak jsi prožívala natáčení v divoké přírodě s malým štábem?

Island je strašně krásný a myslím si, že spolu se mnou a s Jirkou hraje ve filmu hlavní roli příroda. Většinu času jsme byli venku v relativní zimě, takže to bylo dobrodružné. Zároveň na tom bylo hezké, že nás dohromady i se štábem bylo jenom devět, takže jsme si museli pomáhat a trávili jsme spolu všechen čas. Večery, rána, celé dny, nikdo nikam nedojížděl. Hodně nás to stmelilo. Snad to na tom filmu bude vidět. V některých věcech jsme museli improvizovat na místě, ale o to bude možná výsledek opravdovější a v dobrém slova smyslu syrovější. 

Kolik z těch devíti byli herci?

Jenom já a Jirka Langmajer. Pak se ještě něco dotáčelo v Praze, a tam hraje David Švehlík. Většinu času jsme tam jen já s Jirkou.

Jak se ti s ním spolupracovalo?

S Jirkou se pracovalo skvěle. Kromě toho, že to je zkušený a skvělý herec, tak je štědrý. Snažil se mi být dobrým vzorem, zároveň s ním byla sranda a celkově se mi s ním pracovalo moc dobře.

Jak jste prožívali natáčení, když jste byli pořád spolu, pořád v prostředí filmu? Promítlo se vám to do života i mimo kamery?

Jo, Jirka hlídal, jestli mám usušené boty, jestli jsem něco náhodou neztratila, jestli mi není zima… Tak trošku se stal mým taťkou a já jeho dcerou. Myslím, že máme docela hezký vztah. Já mu občas ze srandy říkám „tati“ a on mně „dcerunko“. Navázali jsme přátelský vztah i se všemi ostatními v rámci týmu. Po večerech jsme spolu vařili a hráli pingpong, a i techniku jsme tahali všichni. Byli jsme v tom všichni prostě spolu celou dobu.

Máš zkušenosti s mezinárodním štábem z různých seriálů, třeba Carnival Row, a naproti tomu i se studentským filmem. Které prostředí preferuješ?

Všechno má svoje výhody a nevýhody. Velké mezinárodní projekty mají výhodu v tom, že člověk dostane dobře zaplaceno a je o něj postaráno. Má svůj karavan, je v teple a všichni kolem něj lítají. Studentské filmy většinou nejsou až tak dobře placené, člověk nemá svůj karavan, a ještě si studenti většinou vymýšlí hodně dramatické věci, protože chtějí natočit ten nejlepší film. Pro herce je to náročnější, protože ze sebe vydá daleko víc za daleko míň a v daleko horších podmínkách, ale na tom je taky něco hezkého. Myslím si, že člověk ze sebe často dostane víc, když má horší podmínky, než když je všechno luxusní a všichni kolem něj skáčou jako kolem princezny. Všechno má něco do sebe. 

Na festivalu v Torontu jsi získala prestižní cenu za nezávislý film Visitor. Změnila ti cena dramaticky život? Máš teď lepší role?

Od té doby jsem dělala pár moc hezkých projektů, kde jsem měla větší role. Třeba to s tím má nějakou souvislost. To ale nedokážu úplně říct.

Hraješ v něm oběť domácího násilí, která svého tyrana nakonec zabije. Jaké pro tebe bylo hrát tak rozporuplnou postavu?

Byla to hodně zajímavá role. Protože zaprvé je oběť domácího násilí, zadruhé je i vražedkyně, která pak zpytuje svědomí, jestli se má udat, nebo jestli s tím může žít. Je tam několik rovin a svým způsobem to není příjemná role. Je to spousta utrpení, smutku, zloby… Tyhle role nejsou moc zábava. Jsou ale zajímavé a je to skvělá challenge. A dostávají se za ně ceny.

Často říkáš, že se snažíš reálně prožívat to, co postava. Udělala jsi to i v tomhle případě?

Ano. Za mě je filmové herectví ideálně o tom, že člověk nehraje, ale stane se tím člověkem a je v jeho situaci, i když nic z toho doopravdy neexistuje. Snažím se tu postavu nebo aspoň část té postavy najít někde ve mě. Na herectví je hezké, že jak člověk hraje různé postavy, tak pak má více pochopení pro různé lidi, profese, životní situace.

Jak ses s takovým stresem vyrovnávala?

Tohle bylo rychlé natáčení, takže to nebylo až tak náročné. Ale hrála jsem v irském seriálu prostitutku, kterou pašovali, zneužívali, pak se jí povedlo utéct a zase po ní šli. To bylo trochu větší utrpení. Kamarádi se vždycky večer po natáčení ptali, jestli jsem v pohodě, že vypadám smutně. Člověk v tom po dobu natáčení někdy trochu zůstává a ovlivňuje ho to. Je důležité umět to co nejvíc vypnout. 

Čím se vypínáš ty?

Nejlepší vypnutí pro mě je cestování. Výlet někam, nejlépe do přírody. Taky snowboard, hory, kolo, knížky, kamarádi, filmy a seriály. Jsem blázen do Netflixu a HBO. Zkoukávám tam úplně všechno.

Jaký druh postav tě nejvíc baví?

Mě baví silné ženské postavy, které jsou akční a hýbou světem a nečekají, že někdo bude dělat něco za ně. Prostě silné emancipované kontroverzní ženské postavy mě baví. 

Nějaký příklad ze současné tvorby?

Teď mě bavilo hrát lovkyni duchů ve filmu Shoky a Morty: Poslední velká akce. To byla skvělá role. Je to holka, která se umí prát, a je žena činu. Je hodně svá, možná trošku divná. Když se jí nechce mluvit, tak nemluví. A na konci ještě všechny překvapí. Bavila mě i dcera na Islandu, protože to je zase dobrodružný film a oni jsou oba dva takoví horalové. Celou dobu tam chodí po horách a není to žádná princezna, která by se bála, že se umaže.

Umíš si představit, že bys hrála princeznu?

Jo, já bych ráda! Já bych právě chtěla nějakou netypickou princeznu, ideálně nějakou princeznu rebelku.

Uvažovala jsi o tom, že by sis takovou roli napsala sama?

Ano. Už se to dokonce děje.

A bude to film, nebo seriál?

Bude to seriál, který momentálně vyvíjíme. Na to se moc těším. 

V současné době občas castingy probíhají tak, že se herec natočí na mobil doma, nebo na kameru v ateliéru (třeba tady ve Scholastice) a pošle to režisérovi nebo agentuře…

To je selftape. Casting, který natočíš sama na mobil nebo kameru podle scény, kterou ti pošlou, je v Anglii nebo v Irsku úplně normální věc. Jak zvažují hodně lidí, tak zvažují třeba i lidi z různých zemí. Kdyby si všechny pozvali na první kolo, museli by dojet z Anglie, Ameriky nebo Irska a to by nešlo. Takže často je první kolo třeba natočené video a až druhé kolo je osobní. U nás se to nedělalo skoro vůbec a teď myslím, že se začalo dělat trošku víc, i kvůli covidové situaci. 

Jaký způsob castingu ti nejvíce vyhovuje?

Selftape má výhodu, že si to člověk může promyslet, vyzkoušet a udělat po svém. Casting má výhodu, že se vidíš ve skutečnosti s režisérem nebo castingovým režisérem, a když si to představují trochu jinak, tak si to můžeme říct a zkusit to napravit na místě. 

Když se česká herečka snaží prorazit v zahraničí, jaké role dostává? Neměla jsi problém s přízvukem?

Ze začátku to byly samé prostitutky z východní Evropy a uklízečky z Ukrajiny, což byl trošku problém. Oni mají východoevropské prostitutky a uklízečky většinou napsané trošku stereotypně. Mají černé vlasy, tmavě hnědé oči, jsou tlusté, škaredé a umí jedno slovo anglicky. Na to jsem se úplně nehodila, protože jsem vypadala víc irsky než většina Irů v projektu. Proto jsem se i začala učit přízvuky. Naučila jsem se britský a americký, abych mohla hrát i Brity a Američany. To jsou většinou zajímavější role a hlavně jich je víc, protože uklízeček a prostitutek zase tolik nenapíšou. 

Proč sis vybrala studium zrovna v Irsku?

Já jsem to neměla moc promyšlené. Tehdy jsem chodila s klukem a byl to Ir. Dost jsme spolu cestovali a pak jsme chtěli spolu i žít. Rozhodli jsme se, že Irsko by bylo nejlepší. No a tam jsem si pak našla hereckou školu, na kterou jsem se přihlásila. 

Jaký je největší rozdíl v tom, jak se učí herectví tam a tady?

Já jsem tam studovala vyloženě filmové herectví, které se tady myslím ani nestuduje. Podle mě byl největší rozdíl, že nás učili, jak funguje herectví na kameře a jak je ideální vlastně nehrát a být co nejvíc přirozenej.

Hrála jsi tam už při škole?

Jo, dělala jsem seriály, film, reklamy… Když jsme měli nějakou práci, tak nás pouštěli ze školy, protože říkali, že být na place je stejně největší škola. U filmu je ze začátku dost těžké dostávat role, takže když už jsme nějakou roli dostali, nechtěli nám to kazit nebo brát. 

Jaké to je vidět sama sebe na velkém plátně v kině?

Součástí tréninku bylo naučit se přijímat sám sebe se všemi chybami a s tím, jací jsme, abychom se pak na sebe zvládli koukat a poslouchat se. A abychom se tím pádem nebáli kamery, nepředstírali, neuhýbali nebo se neschovávali. Když tohle člověk zvládne, tak se pak dívá na obrazovku a sleduje práci. Nesleduje, jestli má zrovna blbě udělanou řasenku nebo se mu nelíbí druhá brada, která tam vznikla, ale kouká se na to v rámci postavy, příběhu a filmu, a říká si, co by šlo udělat líp.

Žila jsi tam tři roky. Ani jednou jsi neslyšela žádný vtip na svoje jméno. Jak často je slyšíš tady?

Já jsem odjela a moje jméno bylo úplně v pořádku, pak jsem se vrátila a najednou je to problém. Ale snáším to dobře. To mě naučil irský bývalý přítel, který se jmenoval Hooker (česky prostitutka) a říkal, že je důležité udělat ze svých nedostatků něco silného, čeho se člověk nebojí, aby nedával ostatním moc ho šikanovat. Já se za svoje příjmení nestydím, protože je to příjmení mojí rodiny, a kdybych to nějak řešila nebo měnila, dávala bych sílu a pozornost někomu jinému, kdo si to podle mě nezaslouží. Já si kvůli němu svoje jméno měnit nebudu.

Máš spoustu různých dovedností, třeba kaskadérství, šerm, jízdu na koni, snowboarding, zpěv, bicí… Co z toho jsi už využila ve filmu?

To je jen sekce kaskadérství, neozbrojené kaskadérství. Nejsem schopná shořet v autě. Neozbrojené kaskadérství jsem využila. Ne že bych dělala něco vyloženě nebezpečného, ale umím máchat mečem a nafingovat ránu pěstí nebo menší rvačku, vím, jak to funguje. A přízvuky v angličtině jsem párkrát použila. U hry na bicí jsem se naučila základy kvůli roli bubenice punkové skupiny v jednom irském celovečeráku.

Co obnáší získat certifikát v kaskadérství a jak probíhá příprava?

Pár měsíců jsme chodili na hodiny, kde jsme se mlátili a učili jsme se, jak si dát správně pěstí, aby to vypadalo, že se to stalo, a přitom se nikomu nic nestalo. Po večerech jsme se jakoby tahali za vlasy, šťourali si oči ven, škrtili se a podobně. Až se člověk naučí různé kopy a chvaty samostatně, tak se pak dělají sestavy, kde je rvačka, ve které se stane víc kopů, chvatů a škrcení atd. No a pak jsme měli závěrečnou sestavu, kterou jsme pak předváděli před takovým Gandalfem, který přijel z Británie nás vyzkoušet, oznámkovat nás, jestli projdeme, a dát nám certifikát.

Co nejvíc nebezpečného jsi ve filmu udělala?

Jednou jsem málem shořela. To byl nějaký studentský film a natáčeli jsme vymítání ďábla. Já jsem z těch nočních scén vymítání ďábla byla unavená. Ještě byla zima, tak na mě pak hodili velkou bundu. Jak jsem byla mimo z té role a byla mi strašná zima, tak jsem si ani nevšimla, že cíp té obří zimní bundy se namočil do jedné z milionu svíček, které byly na setu. Prostě jsem začala hořet a ani jsem si toho nevšimla, dokud se islandský kameraman vyplašeně neotočil, neskočil na mě a nezačal ten oheň hasit.

Kdybys měla dostat roli, kterou bys fakt chtěla, co bys byla ochotná pro to udělat? Třeba v rámci změny vzhledu nebo cestování někam?

Cestování za rolemi miluju, to pojedu kamkoliv hned. Nejdál jsem hrála v krátkém filmu v Kanadě. Jinak kdyby to byla dobrá role, tak jsem schopná si oholit celou hlavu a ztloustnout dvacet kilo. Mně by zajímalo, jestli by se můj přítel se mnou rozešel, nebo ne. Byla by to asi dobrá zkouška. Když jsou dobré role, tak mě transformace nebo učit se něco nového strašně baví. S tím vůbec nemám problém. 

U čeho jsi musela udělat velkou změnu?

Zatím jsem žádnou velkou změnu dělat nemusela. Často mi nechávají moje velké vlnité vlasy a nic s nimi nedělají. Často hraju v mých vlastních okopaných Martenskách, protože se většinou na tu roli hodí.

Abychom to zakončily optimisticky, tak jakou máš nejoblíbenější vzpomínku z natáčení?

To nemůžu říct, protože by to byl spoiler! Jinak… Mě strašně bavilo být v islandské přírodě, chodit po horách a koupat se v horkých pramenech. Taky mě bavily menší kaskadérské a dobrodružné kousky v Shocky a Morty: Poslední velká akce.