Po Střípcích a Wonder Woman je tady další snímek od studia Warner Bros., jenž přeskočil tradiční kino distribuci a zamířil rovnou na HBO Max. Tentokrát se jedná o životopisné drama o honu FBI na Freda Hamptona, proslulého vůdce Černých panterů z Chicaga, jenž už v jednadvaceti letech dokázal svým revolucionářským smýšlením vytáčet tehdejšího ředitele FBI J. Edgara Hoovera do naprosté nepříčetnosti, takže proti sobě poštval nejen prakticky celý Federální úřad pro vyšetřování, ale pochopitelně i zbytek chicagské policie.

Navíc se opět ocitáme ve Spojených státech na konci šedesátých let, podobně jako tomu bylo v Chicagském tribunálu nebo nedávné One Night in Miami. Tohle období je mezi filmaři v poslední době docela populární a těžko se divit proč – společnost se otřásala v základech a v čele různých hnutí se objevovaly zajímavé figury. Jenže zatímco první snímek byl skvěle vystavěným soudním dramatem s precizním scénářem a parádními hereckými výkony a ten druhý zase výborně zrežírovanou fiktivní konverzačkou mezi čtyřmi černošskými ikonami o tom, jak nic není černobílé, Judas and the Black Messiah v podstatě nemá žádné konkrétní vymezení. V závěru jsem si sice vzpomněl na Irčana, nebo dokonce Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem, ale to jen proto, že bych si oba filmy pustil podruhé raději než toto. U obou navíc vím, co bylo jejich smyslem, dokážu rozeznat kladné postavy od těch záporných a i přes znalost zápletky si užívám její rozuzlení. To u Judase bohužel neplatilo.

Děj filmu se točí okolo mladého zloděje Williama „Billa“ O’Neila (Lakeith Stanfield), jehož postava snímek rámuje skutečným rozhovorem s reportéry, který byl v televizi odvysílán několik let po událostech, o nichž film vypráví. Hned zkraje se dozvídáme, že O’Neil je docela mazaný, jeho morální zásady ovšem nejsou nijak pevné, a že by se příliš staral o občanská práva, to se taky říct nedá. Když se tedy setkává s agentem FBI Royem Mitchellem (Jesse Plemons), je celkem jasné, co bude následovat. FBI totiž potřebuje někoho uvnitř, kdo by se dostal až k Hamptonovi a informoval je o všem, co chystá. Jinými slovy máme Jidáše a je na čase si představit ještě titulního mesiáše.

Seznámení s Hamptonem, kterého hraje jako vždy fantastický Daniel Kaluuya, proběhne rychle a stručně. Pakliže Martin Luther King toužil po obyčejné konverzaci a Malcolm X se nebál si konverzaci občas vynutit, Fred Hampton je zde vykreslený od samotného začátku jako militantní bojovník za svobodu, kterého konverzace vůbec nezajímá, a pokud to situace bude vyžadovat, klidně za své lidi ve válce s policií položí život. Čím víc u toho ovšem zastřelí policistů, tím líp. Hamptonovy cíle jsou tak někde hluboko uvnitř dejme tomu šlechetné, volí si k jejich dosažení ovšem cestu, kvůli které mám jako divák problém s ním rezonovat. Film ho pochopitelně polidšťuje scénami, kde například vyučuje děti na škole, nebo se zamilovává do jedné z členek jeho hnutí. Zároveň se o něm nedá říct, že by to byl fanatik, který o svých činech nikdy nepřemýšlí.

Jenže potíž je v tom, že samotný snímek na rozdíl ode mě tuto problematiku Hamptonovy postavy příliš neřeší. Dává sice prostor Kaluuyovi vyniknout bouřlivými proslovy, nikdy ale jeho charakter neotestuje způsobem, po kterém by se divákovi otevřela nová perspektiva. Hampton v úvodu filmu je ten samý Hampton co na konci. To samé pak bohužel platí i o Billovi, který se s Hamptonem postupně sbližuje, místy možná i začíná rozumět tomu, o co všem v jeho hnutí jde, s ním samotným to ale nijak neotřásá. Svých činů – jakkoli jsou někdy chladnokrevné – nelituje.

Což o to, i taková absence sebereflexe v závěrečné scéně působí docela silně, jenže film tak kvůli ní přichází o důležité emoce, které v příběhu o zradě a vině rozhodně mají smysl. Stanfield se přitom snaží, seč může, aby jeho postava dostala alespoň nějaký náboj. Jenže pouhý strach o vlastní život v situaci, kdy je to pochopitelné, prostě nestačí. Snímek tak naráží na fakt, že je podle skutečných událostí, a nemůže naplno využít rozehrané hry.

Ono to srovnání s Irčanem vlastně není vůbec od věci. Film v mnoha ohledech připomíná klasické gangsterky, minimálně svojí strukturou, jenže zaprvé mu režírující Shaka King nedokázal vlepit výraznější tvář, zadruhé jsou jeho postavy silné pouze na papíře a zatřetí se zápletka ve dvouhodinové stopáži celkem táhne, takže postrádá intenzitu i napětí. Pár scén je tady docela slušných, dojde i na nějakou akci, opět ale nic, co by s divákem otřáslo nebo po čem by si aspoň upravil názor na jednu či druhou stranu konfliktu. Vlastně jediný, kdo se dočká alespoň nějakého vývoje, je samotný Hoover, kterého tu ďábelsky hraje pod tunou make-upu schovaný Martin Sheen. Scény s ním působí nejsilněji z celého filmu, navíc je v nich přesně ten nevyřčený rasismus, ze kterého jde strach a jenž alespoň z části ospravedlňuje chování Hamptona a spol. Jenže je to proklatě málo.

Přehrajte si trailer

Nebudu lhát, čekal jsem zkrátka víc. Ve finále jsem dostal „pouze“ skvělé herecké výkony obou herců v hlavních rolích a solidní řemeslo, se kterým Kingovi jistě pomohl i produkující Ryan Coogler. O nějaké silnější gradaci ale nemůže být řeč a nepříjemné momenty jako policejní brutalita či projevy rasismu byste dokázali spočítat na prstech jedné ruky. Na druhou stranu Skrytá identita se mnou taky nic neudělala a tohle se jí viditelně inspirovalo. Pořád tak existuje šance, že si snímek užijete víc než já.