Po Vítězném únoru začala na hranicích téct krev

/ /
Jedna z minimálně 280 obětí železné opony v letech 1948–1983. Zdroj: Paměť národa
Jedna z minimálně 280 obětí železné opony v letech 1948–1983. Zdroj: Paměť národa

Už 23. února 1948 zavedlo ministerstvo vnitra ovládané komunisty tzv. výjezdní doložku. Lidé bez ní nemohli překročit hranice, i když měli platný cestovní pas. Kdo chtěl komunistický „ráj“ opustit, riskoval život.

Zavedením výjezdních doložek bránili komunisté opustit republiku lidem, se kterými si chtěli vyřídit účty – demokratickým politikům, nepohodlným důstojníkům, oponentům, majitelům větších či menších podniků, šlechtě. Pokud se tito lidé chtěli vyhnout věznění, museli riskovat své životy ilegálními přechody hranic. Ty v té době strážily policejní hlídky vyzbrojené puškami, samopaly, případně služebními psy.

„V roce 1948 jsem od samého začátku věděl, že je konec. To bylo jasný, že komunisti se budou vůči nám chovat stejně, jako se chovali nacisti, “ vyprávěl pro Paměť národa Ivo Feierabend, syn ministra zemědělství Ladislava Karla Feierabenda, člena protinacistického odboje, který za války utekl před gestapem do Anglie a stal se spolupracovníkem prezidenta Edvarda Beneše.

Ladislav Karel Feierabend se ženou a dětmi Hanou a Ivem. Zdroj: Paměť národa
Ladislav Karel Feierabend se ženou a dětmi Hanou a Ivem. Zdroj: Paměť národa

Po 25. únoru 1948 unikl Ladislav Feierabend zatčení Státní bezpečností útěkem přes zahradu své pražské vily. Estébákům mlátícím na dveře otevřel syn Ivo. „Otec se vrátil tak nějak naivně z Londýna, my jsme od nacistů měli vyvinutý čuch pro konspiraci,“ vyprávěl Ivo Feierabend pro Paměť národa.

Pro tento případ měli s otcem smluvené znamení. Když si dal Ivo do úst významně dýmku, sestra varovala tatínka a Ivo estébáky zdržoval. Ladislavu Feierabendovi se díky tomu podařilo vyskočit oknem do zahrady ve chvíli, kdy estébáci dupali po schodech k jeho pracovně. Poté se skrýval v Hluboké nad Vltavou u vzdálených příbuzných.

Ivo Feierabend v roce 2010. Zdroj: Paměť národa
Ivo Feierabend v roce 2010. Zdroj: Paměť národa

„Hledala se cesta, jak se všichni dostaneme pryč, otec už znovu sám bez rodiny do exilu nechtěl.“ Dne 10. dubna 1948 rodina opustila bydliště oknem, sešli se pak s otcem a odjeli automobily do Ústí nad Labem. Loď, která je měla odvézt do Hamburku, zde ale nestála. Pokračovali tedy do Děčína, kde se konečně nalodili.

Dlouhá cesta do Hamburku sovětskou zónou s častými prohlídkami byla náročná. Jejich průvodce je raději vysadil před Hamburkem, protože se obával špionů v přístavu. Z Hamburku pokračovali lodí do Anglie, Ivo odjel do USA.

„V Československu jsem chtěl studovat dějiny umění, ale jelikož mi v USA uznali nejvíc kreditů z Československa z politických věd, tak jsem tam začal s radostí studovat tento obor. Zajímala mě otázka politického násilí, které používali jak nacisti, tak komunisti.“ Otázce politického násilí věnoval Ivo Feierabend řadu studií a přednášel o ní na San Diego University.

Cesty za svobodou

V letech 1950–1989 z Československa emigrovalo přibližně 556 000 osob, z toho zhruba 485 000 ilegální cestou, což znamená, že na cestě za svobodou 90 % všech emigrujících riskovalo své životy nebo tvrdé tresty. Po zadržení putovalo do vězení 80 tisíc lidí a přinejmenším 280 lidí na hranici v letech 1948–1989 zahynulo, jak vyplývá ze studie Martina Pulce z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu z roku 2005. 

V článku jsou uvedeny informace ze závěrečné publikace Železná opona v Československu, Usmrcení na československých státních hranicích v letech 1948–1989 z projektu Dokumentace usmrcených osob na československých státních hranicích v letech 1948 až 1989 Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Dále používáme informace ze studie Martina Pulce Organizace a činnost ozbrojených pohraničních složek. Seznamy osob usmrcených na státních hranicích 1945–1989. 

Mezi nejčastější příčiny úmrtí patřily zastřelení (51 %), zásah elektrickým proudem (34 %), sebevražda v bezvýchodné situaci (6 %) a utonutí (4 %). Jedná se pouze o doložené případy, a reálná čísla tak s největší pravděpodobností budou vyšší. Za každým krvavým číslem stojí přinejmenším jeden příběh, jeden život.

Nejvíce lidí na státní hranici zemřelo v 50. letech, kdy byly v některých úsecích státní hranice položeny nášlapné miny. Jejich první doloženou obětí se stala v červnu 1953 dvaadvacetiletá Olga Fictumová, která chtěla překročit hranici společně s manželem Miloslavem Fictumem u jihomoravských Valtic. Olga Fictumová zemřela přibližně pět hodin po výbuchu ve valtické nemocnici. Komunističtí vyšetřovatelé před Miloslavem Fictumem smrt, a dokonce i pohřeb jeho manželky tajili. Ten v naději, že je jeho žena stále naživu, vzal u výslechu celý incident na sebe. Odsouzen byl na čtyři a půl roku.

Usmrcené na československé hranici v letech 1948-1989 ukazuje s využitím dat Ústavu pro studium totalitních režimů mapa https://mapa.zelezna-opona.cz. Zdroj: OpenStreetMap/ÚSTR
Usmrcené na československé hranici v letech 1948-1989 ukazuje s využitím dat Ústavu pro studium totalitních režimů mapa https://mapa.zelezna-opona.cz. Zdroj: OpenStreetMap/ÚSTR

V druhé polovině 50. let byly miny z hraničního pásma odstraněny. Poslední známou obětí výbuchu se stal v prosinci 1954 ve svých nedožitých 19 letech Jan Junga. Nášlapné miny představovaly jeden z nejbestiálnějších prostředků „ochrany“ totalitních hranic. Nejenže jejich oběti nikdy nedostaly možnost vzdát se, ale zpravidla umíraly dlouze a bolestivě v důsledku amputace končetin a následného vykrvácení.

Smrtící pouta

Průměrný věk usmrcených na hranici byl 28,5 roku a s každou dekádou pravidelně klesal až na 22 let. Vůbec nejmladší známou obětí se stal Kevin Strecker z NDR, který nepřežil autohavárii během neúspěšného pokusu o překročení šumavského hraničního přechodu Strážný. Bylo mu osm let a v autě seděl společně se svou matkou, nevlastním otcem, sourozenci a strýcem. Tragédie, kterou ostatní spolupasažéři přežili, se udála v noci z 15. na 16. května 1989 a Kevin Strecker se tak stal nejen nejmladší, ale zároveň vůbec poslední obětí československé státní hranice.

Jména usmrcených při přechodu hranice na pomníku Brána ke svobodě na slovensko-rakouské hranice u soutoku Dunaje a Dyje. Foto: Post Bellum
Jména usmrcených při přechodu hranice na pomníku Brána ke svobodě na slovensko-rakouské hranice u soutoku Dunaje a Dyje. Foto: Post Bellum

Nejstaršímu zemřelému Michalu Pankratzi bylo mezi 79 a 90 lety. Archivní prameny uvádějí tři možná data narození (1868, 1870 a 1879). Všechny tři možné letopočty z něj činí věkově nejstarší oběť cesty za svobodou. Michal Pankratz zemřel v červnu 1958 na selhání organismu poté, co mu hlídka pohraniční stráže nasadila pouta – jedná se o jediný dochovaný případ takovéto příčiny úmrtí. Jeho jméno dodnes připomíná památník obětem železné opony v Mikulově.

V letech 1952–1966 československou státní hranici obepínaly dráty vysokého napětí (4000–6000 V), přičemž v jejich blízkosti neexistovala jakákoliv výstraha, že jsou pod proudem. Za dobu své existence si vyžádaly 95 obětí z celkových 152 v uvedeném období – bezmála dvě třetiny. Ze všech 280 úmrtí evidovaných v letech 1948–1989 měl elektrický proud na svědomí více než třetinu, což svědčí o drastické „účinnosti“ tohoto opatření vzhledem k tomu, jak relativně krátký čas existovalo.

Lidé se proto snažili překročit hranici i jinými způsoby a mnozí z nich během neúspěšných pokusů utonuli. Nejčastěji v Moravě a Dunaji. Zdokumentovány jsou i případy z Dyje a Labe. Odhodlání dostat se za čáru za každou cenu ilustruje případ Jozefa Kováče. V dubnu 1957 chtěl přeplout do Rakouska na jednoduchém voru vyrobeném z žebříku i přesto, že neuměl plavat. Při nasedání spadl do vody a v Moravě utonul. Bylo mu 35 let.

Improvizovaný vor položil na řeku Moravu v září 1952 i Josef Galus. Po neuposlechnutí výzvy na něj sedm členů pohraniční stráže zahájilo palbu, během které bylo údajně vystříleno přes 200 nábojů. Josefu Galusovi bylo 11 let, a stal se tak nejmladším zastřeleným „narušitelem“, o kterém se dochovaly záznamy.

Několik metrů

V jednom případě se dochovaly záznamy o roztrhání smečkou samostatně útočících psů (SUP). Osmnáctiletý Hartmut Tautz podlehl následkům útoků služebních psů 9. srpna 1986 při neúspěšném pokusu o překročení hranice poblíž bratislavského sídliště Petržalka. SUPi jej dostihli pouhých 20 metrů před rakouským územím.

Železná opona spadla 11. července 1951, kdy komunističtí poslanci schválili zákon o ochraně státních hranic, na jehož základě vznikla Pohraniční stráž (PS). Příslušníci Pohraniční stráže dostali stejná práva jako vojáci a při výkonu své pravomoci měli zároveň právní postavení příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Pohraniční stráž zajistila neprostupnost hranice vybudováním zátarasů s ostnanými dráty. Pohraničníci slavili 11. červenec jako svůj svátek – Den Pohraniční stráže.

Hartmut Tautz se stal jednou z posledních obětí železné opony a vůbec poslední, která zemřela násilnou smrtí. Po tomto krvavém incidentu si čára vyžádala ještě dvě další úmrtí – Petera Ralpha Sauriena, který nepřežil autohavárii během pokusu o přejezd hranice v dubnu 1989, a již zmíněného Kevina Streckera – v obou případech šlo o tragické nehody.

Byť je dle dostupných pramenů případ Hartmuta Tautze ojedinělý, dochovalo se několik dalších svědectví o nemístné brutalitě během zásahů. Příkladem může být příběh Hedviky Kramné, která se v červnu 1954 pokusila překročit hranici v načetínském lese v Krušných Horách. Do Německa utíkala s neznámým společníkem. Případ zrekonstruoval vojenský historik Ivo Pejčoch:

Plakát z roku 1956. Zdroj: ČTK
Plakát z roku 1956. Zdroj: ČTK

„Velitel hlídky Horváth po spatření neznámých osob vykřikl: ,Stůj, ruce vzhůru!’ Dvojice reagovala naprosto nečekaně, pustili kolo a oba začali vydávat neartikulované výkřiky, jimiž pohraničníky v první chvíli zcela zmátli. Muž využil momentu překvapení a rozběhl se s kličkováním a neustálým řevem do lesního porostu, v němž okamžitě zmizel, a údajně se mu podařilo vrátit se do vnitrozemí. Příslušníci PS po něm pálili, avšak bezvýsledně.

Kramná se v tu chvíli pokusila nenápadně couvat a pak se také rozběhla směrem do vnitrozemí, pohraničníci se však zachovali zcela neadekvátně. Muže se jim nepodařilo zasáhnout, bezbrannou ženu však rozstříleli dávkami z velitelova samopalu a zřejmě také kulkami z pušky druhého člena hlídky. Bezvládné tělo Kramné dopadlo na zem jen několik metrů od nich, mladá žena byla na místě mrtvá.

Její smrt lze považovat za bezohlednou vraždu, protože byla od obou vojáků vzdálena necelých deset metrů a oba mladí muži ji mohli bez problémů doběhnout a zadržet. Velitel hlídky podle pozdějšího vyšetřování vystřílel 36 nábojů, a dokonce si během palby musel vyměnit zásobník za plný, druhý svobodník z pušky vypálil sedmkrát.“ 

„Důmyslní“ soudruzi

Nejčastější příčinou úmrtí během neúspěšných pokusů o překročení hranice bylo zastřelení. Tímto způsobem přišlo na čáře o život nejméně 143 osob, více než polovina všech nepřeživších. Posledním zastřeleným „narušitelem“ se stal koncem října 1984 třiatřicetiletý František Faktor. Jeho případ je v mnohých ohledech specifický.

Fotografie ČTK z 25. července 1968 s dobovým popiskem: Naše hranice v těchto dnech. Hovoří se o tom, zda jsou naše hranice s NSR dobře střeženy. Novinářům byla dána možnost, aby se přesvědčili na vlastní oči. Poznali u roty pohraniční stráže na Knížecí pláni nejen její ženijně technické zabezpečení a stupeň vycvičenosti jednotlivých hlídek. Všichni se přesvědčili, že stále platí pohraničářské "Neprojdou". Na čáře mezi ČSSR a NSR. Foto: ČTK/Dezort Jovan
Fotografie ČTK z 25. července 1968 s dobovým popiskem: Naše hranice v těchto dnech. Hovoří se o tom, zda jsou naše hranice s NSR dobře střeženy. Novinářům byla dána možnost, aby se přesvědčili na vlastní oči. Poznali u roty pohraniční stráže na Knížecí pláni nejen její ženijně technické zabezpečení a stupeň vycvičenosti jednotlivých hlídek. Všichni se přesvědčili, že stále platí pohraničářské "Neprojdou". Na čáře mezi ČSSR a NSR. Foto: ČTK/Dezort Jovan

Hlídkou československé pohraniční stráže byl postřelen 30. října 1984 na rakouském území u města Gmünd a jeho tělo nalezly rakouské orgány až po pěti dnech. Pohraničníci nejenže postřeleného nenašli a neposkytli mu první pomoc (podle pozdějších znaleckých posudků bylo možno smrti zabránit při poskytnutí pomoci do šesti hodin od zranění – nejméně tak dlouho František Faktor umíral), ale svým činem zároveň porušili suverenitu rakouských státních hranic – lovci narušitelů se tak sami stali narušiteli.

Do následného prošetřování incidentu byly zapojeny úřady, československý velvyslanec ve Vídni Marek Venuta, ministr vnitra Vratislav Vajnar a nakonec i Gustáv Husák. Všichni zúčastnění i přes nevyvratitelné důkazy – které pocházely nejen z rakouského, ale i československého (!) vyšetřování – jakékoliv pochybení ze strany ČSSR jednoduše popřeli.

To jim však nestačilo. Komunističtí funkcionáři dále rakouskou stranu – která zastávala odlišný pohled na Faktorovu smrt – obvinili z poškozování „dobrých sousedských vztahů“ s ČSSR a v protokolu doslova stojí, že „[…] byla v Rakouské republice vyvolána nenávistná protičeskoslovenská kampaň.“ Případ měl nakonec polistopadovou dohru. V říjnu 1994 byli odsouzeni dva členové PS, kteří o deset let dříve Františka Faktora zastřelili, ke dvěma letům vězení.

Časté sebevraždy mezi pohraničníky

Na československých hranicích neumírali jen civilisté, ale i vojáci pohraniční stráže. V letech 1948–1989 jich zemřelo nejméně 584, tedy dvakrát více než „narušitelů“. Příčinou bezmála třetiny úmrtí pohraničníků (185 případů) byla sebevražda. Jinými slovy v československých dějinách železné opony použili pohraničníci častěji zbraň sami proti sobě než proti „narušiteli“.  

Lidé na útěku volili smrt sebevraždou mnohem méně častěji — pouze v 17 případech (6 %). K většině z nich došlo koncem 40. let a v 50. letech. Známé jsou však i případy z pozdějších dob. Dne 9. února 1966 se pokusili tři přátelé překročit hranici do SRN u obce Stará Huť na Domažlicku. Jednalo se o Oldřicha Chvojku (13 let), Jaroslava Knotka (19 let) a Marii Šimkovou (17 let). Třináctiletý Oldřich Chvojka se v bezvýchodné situaci zastřelil. Marie Šimková a Jaroslav Knotek jako zázrakem pokus o sebevraždu přežili.

Uvedená data, jména a svědectví vypráví příběhy o životech vyhaslých po cestě za svobodou. Nutno dodat, že další desítky lidí byly u železné opony zastřeleny „nedopatřením“, přestože neměli v úmyslu emigrovat. 

Patří mezi ně například devatenáctiletý František Erhart, který šel v listopadu 1949 na noční směnu v karlovarském pohraničí; rakouští rybáři Karl Benedikt a Walter Wawra, kteří v srpnu 1956 lovili v pohraničních dyjských vodách u obce Rabensburg; západoněmecký penzista Johann Dick, který v září 1986 sbíral houby podezřele blízko západních československých hranic. A celá řada dalších lidí, kteří byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě a jejichž jména si zaslouží, aby neupadla  v zapomnění. 

Tyto a mnohé další osudy pak tvoří krvavé statistiky, kvantitativní výpovědi o násilí, iracionalitě a nedůstojnosti minulého režimu.

Vzpomínky Iva Feierabenda pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek za důležité, vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa jinak na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!