Může anarchokapitalismus fungovat? Polemika s panem Kšírem

Můj názor je, že anarchokapitalismus nemůže nikdy fungovat, a to ze stejné příčiny, kvůli které nemůže nikdy fungovat například komunismus. Tou příčinou je lidský faktor, respektive lidská povaha. Proto anarchokapitalismus řadím mezi utopie společně s komunismem.

Pokusím se velmi stručně charakterizovat podstatu anarchokapitalismu tak, jak jsem ji pochopil z výkladů pana Kšíra. Pán jistě v diskuzi rád upřesní, případně má tvrzení nějak věrohodně vyvrátí.

Základ představy spočívá v tom, že stát je zdrojem zla a útlaku, proto je třeba ho zrušit. A lidskou společnost postavit na dobrovolné spolupráci. Hle, jaká je tu nápadná podoba s komunismem, ten také kritizuje útlak člověka člověkem, předpokládá dobrovolnou spolupráci (a marxistické pojetí komunismu vyhubení těch, kteří komunismus odmítnou), nakonec vybudování beztřídní společnosti a zrušení státu. Fakticky jediný rozdíl mezi těmito utopiemi vidím v přístupu k vlastnictví výrobních prostředků. Zatímco komunismus je považuje za příčinu zla ničícího mezilidské vztahy, anarchokapitalismus naopak uznává vlastnictví výrobních prostředků a zlo útlaku vidí jinde.

Pan Kšír v různých diskuzích uvedl i odkazy na videa, ve kterých jsou vysvětlovány principy bezstátního uspořádání společnosti. Některá jsem shlédl a osobně je považuju vesměs za krajně naivní. Někde se i objevila správná charakteristika, avšak závěry z ní vyvozené nepovažuji za správné.

Tvrzení: "Mises v tomto ekonomickém pojednání dokázal, na základě prediktivní logiky, že všichni lidé jednají stejně a to tak, že svým jednáním zvyšují svůj užitek. Z tohoto poznatku pak lze odvodit, jak by vypadala společnost, pokud by v ní chybělo donucení."

Mohu souhlasit s tím, že lidé jednají tak, aby zvýšili svůj užitek. Už ovšem nemohu souhlasit s tím, že jednají stejně. Problém je totiž v tom, jak kdo chápe svůj užitek. Začnu ekonomickým jednáním. Ne každý totiž chápe, že svůj užitek lze zvýšit spoluprací, dělbou práce a výměnou statků. Pro některé je toto buďto moc namáhavé, nebo z nějakých vnitřních vlastností nedostupné (moc práce, málo užitku). Proto se uchylují k loupežím, podvodům, lhaní atp., protože tímto jednáním zvyšují svůj užitek, pokud jim to prochází. Zářným příkladem je náš premiér, který svůj užitek zvyšuje právě podváděním a lhaním. Spolupráce je mu naprosto cizí, tento člověk je prototypem kořistníka. Tento typ lidí v žádné situaci nebude dobrovolně spolupracovat, protože to pro něj není cesta k získání takového užitku, jaký si představuje. Co chtějí anarchokapitalisté s těmito lidmi dělat, jsem se nedozvěděl. Bez donucovacích mechanismů není možné takovéto lidi "umravnit".

Další cestou k užitku je osobní přesvědčení. Toto přesvědčení může být ideologické:
Např. nacismus - naše skupina je lepší než jiné skupiny, proto máme právo k vlastnímu užitku ostatní zotročit/vyhubit.
Nebo např. komunismus - vlastnictví výrobních prostředků je zlo, proto máme právo tyto prostředky jiným ukrást a mít užitek z jejich společného provozování. 

Dalším přesvědčením je náboženská víra. Tam je hlavním užitkem zpravidla posmrtný život. Věřící pak jedná tak, aby získal tento nejvyšší užitek. Toto jednání je pak odvislé od toho, co které náboženství učí. V tomto směru je extrémně nebezpečné učení islámu, protože jemu v žádném případě nejde o nějakou hospodářskou spolupráci všech se všemi. Největší užitek vzniká obracením nevěřících na islám a případně smrtí v boji za islám. Za běžných okolností samozřejmě muslimové nějak spolupracují s nemuslimy, ale pokud dojde k nějakému sporu mezi vírou a spoluprací s nevěřícími, musí dát pravověrný muslim přednost výše zmíněnému hlavnímu užitku. Toto riziko pravověrní anarchokapitalisté nejspíš nevnímají, jinak by nemohli věřit, že dobrovolná spolupráce spasí svět. Leda by byli ochotní v případě střetu přijmout islám za své náboženství.

Tvrzení: "To co neustále popisujete je selhání státu, ne selhání svobody."

Sice bez kontextu, ale vystačme si s tezí, že selhává stát. K tomu tvrdím, že neselhává stát jako takový, ale selhávají lidé, kteří se dostávají k moci. Někteří lidé mají v sobě, že se derou k moci nad jinými (jsou to přirození utlačovatelé). Další lidé se naopak raději nechají vést, než aby převzali zodpovědnost za sebe samé (de facto přirození otroci). Další lidé pak nechtějí mít moc nad jinými, ale ani nechtějí, aby nad nimi někdo vládl. Jenže smůla, předchozí dva typy lidí tu prostě jsou a tedy je třeba s tím nějak žít. První typ nebude dobrovolně spolupracovat, druhý typ lidí se nechá dirigovat tím prvním typem raději, než aby sám vyvíjel dobrovolně nějakou iniciativu.

Pan Kšír uvedl odkaz na toto video: https://www.youtube.com/watch?v=oFK0iUVKbR0&t=559s&ab_channel=Paraleln%C3%ADPolis. Tam přednášející v podstatě uvedl příčinu, kterou se snažím říct panu Kšírovi i já - že stát vznikl v důsledku jednání predátorů. Jenže, co tam chybí, stát se mezitím vyvinul do stavu, ve kterém poskytuje jakousi ochranu před těmi nejhoršími predátory, byť občas se to nemile zvrtne. Odstraněním státu by došlo zároveň k odstranění překážek, které predátorům brání v zotročení ostatních lidí. Tedy nakonec by zase vznikl nějaký stát. Jakkoliv já osobně stát nemám rád, nevidím žádnou možnost, že by odstraněním státu mohlo dojít k jakémukoliv zlepšení. Naopak tvrdím, že odstraněním státu zákonitě musí dojít k rapidnímu zhoršení. Právě proto, že predátoři spolehlivě zničí princip dobrovolné spolupráce a zavedou donucování. K tomu jim pak bude vypomáhat ta skupina, která potřebuje nějakého vůdce. Jejich užitek je v tom, že se nemusí starat o své bezpečí (být na straně někoho silného je potřeba mnohých lidí), protože to jim zajistí predátor, který je potřebuje pro zotročování dalších lidí. Je to situace, ze které nevidím žádné východisko. Existenci státu sice osobně vnímám jako zlo, které však nelze nijak obejít ani přechytračit. Existence států je přímým důsledkem lidské povahy. Bez států mohou lidé existovat jen na území s velmi řídkým osídlením, kde se jednotlivé skupiny potkávají jen zřídka. Pokud je hustota lidí na bezstátním území větší, jsou jednotlivé skupiny v podstatě v permanentním konfliktu, jak můžeme pozorovat v jistých částech světa. Zrušení státu (a tedy i donucování) v hustěji osídlené oblasti by tedy nutně vedlo k permanentní válce o zdroje mezi nově vzniklými menšími skupinami.