Článek
Kampus Hybernská je poměrně mladá galerie. Jak přišla na svět?
Je to projekt, který vznikl po akci Týden diverzity v roce 2017. Konala se v prostoru v Hybernské ulici, který poskytlo město Praha. Já byl tenkrát přáteli Pavlem Sitkem a Janem Bičovským, kteří byli v tu dobu proděkany filozofické fakulty v Praze, osloven, abych vystavil pár svých obrazů. Zúčastnil jsem se jako autor.
Už předtím jsme se ale bavili o galerijním projektu, který chtěli vytvořit. A právě z jejich aktivity vzešel Kampus Hybernská. Vznikl na filozofické fakultě a byl podpořen Magistrátem hlavního města Prahy. Po úspěchu Týdne diverzity oslovili zástupce města a ti jim prostor svěřili.
Celý projekt byl rozdělen na několik sekcí a já byl přizván, abych se staral o galerii. Začal jsem připravovat výstavy a komunikovat se zástupci vysokých uměleckých škol z celé republiky. Postupně jsme se dostali až tam, kde jsme dnes. Věřím, že pokud jde o naše projekty, lze už mluvit o kvalitě.
V jakém stavu prostory dnešní galerie při převzetí byly?
Byly zdemolované a opuštěné. Před revolucí v nich sídlila Státní bezpečnost, ale nikdo o tom moc nevěděl. Pokud vím, byly v něm i výslechové místnosti. Po revoluci objekt chátral.
Bylo v něm skladiště a Útvar rychlého nasazení tam trénoval zásahy. Když nám byl předán, všechny místnosti byly pokryté barevnými projektily. Byl to pozůstatek po těch výcvicích. Do zvelebení jsme se pustili vlastníma rukama. Nejdříve jsme připravili malou galerii, dnes j í říkáme Bílá galerie, která je za kavárnou. Původně to byl členitý prostor, ale podařilo se nám prosadit nějaké změny, takže teď je to jedna velká místnost plus čtyři menší.
V těchto dnech je tam instalovaná výstava obrazů Vladimíra Vély. Sólovou výstavu dva roky neměl, a právě práce z toho období ji tvoří. Vzhledem k vládním opatřením, kvůli kterým nejsou galerie přístupné, je k vidění pouze online.
Později přibyl výstavní prostor Sklep. Původně jsme ho chtěli využívat jako kino, ale ukázalo se, že když je v něm člověk dlouho, je tam nedýchatelno. Rozhodli jsme se ho tedy využívat pro výstavy. Probíhaly v něm zatím především ty sochařské, pro ně je svým řešením velmi vděčný.
Další prostor k výstavám je v původním barokním domě v jiné části objektu. Uspořádali jsme v něm větší výstavy, proběhl tam Designblock nebo ilustrátorský festival Lustr.
S jakou ambicí výstavy chystáte?
V našem největším výstavním prostoru bych rád nabídl projekty, které budou mít evropskou úroveň. Rád bych pro něj získal renomé a snažím se, aby byl etablovaný nejen pro české návštěvníky, ale i pro cizince.
Bílá galerie už své renomé má. Je velmi žádaná a já bych ji rád udržel na této úrovni. Nadále bych chtěl spolupracovat s vysokými uměleckými školami v celé zemi i zahraničí. Pracujeme s nimi na projektech, které jsou dlouhodobé a propojují je. Myslím si, že pro Pražany je to nenásilný způsob, jak je dostat k výtvarnému umění a vidět, co se kde děje.
V lednu u vás proběhla společná výstava obrazů Kateřiny Ondroušové a sochaře Ondřeje Filípka. Konala se v době, kdy nebylo možné galerie navštěvovat, takže na ni lidé nemohli přijít. Proč nebyla prodloužena?
Výstavní program máme naplánovaný rok a půl dopředu. Termíny jsou tím pádem dané a my jimi nemůžeme hýbat. Několik projektů v roce je totiž podpořeno granty. Kdyby se neuskutečnily v zamýšleném termínů, musely by se granty vrátit, což by bylo nepříjemné a zbytečně složité.
To, jak pracovat s vystavováním, když to vlastně nejde, je výzva. Existují možnosti streamování výstav, pořizujeme kvalitní fotografie a hledáme další způsoby, jak na ně upozornit a přilákat pozornost, případně je zachytit pro budoucnost. Pokud tedy tvůrci souhlasí, vždy výstavu nainstalujeme a uskutečníme tak, jak je naplánováno.
Jak moc se nyní věnujete své umělecké činnosti?
Přiznám se, že na ni nemám moc času, i když mi ho pandemie zase trochu dala. V její první fázi jsem oprášil některá svá starší díla, kterým jsem se věnoval po nocích, což dělám i nyní.
Veškerou svou aktivitu nicméně soustředím na provoz a fungování Kampusu Hybernská. Mimochodem, spousta prostorových řešení v něm je ode mě, například červená pergola nebo lavičky. Vždycky jsem se zabýval i přesahem umění do interiéru a designem.