Tváře 34 lidí, vyprávějících o masakru na Švédských šancích nedaleko Přerova, se hodinu a půl střídají na pozadí bílé, oprýskané zdi. Statická kamera je sleduje z ánfasu, polodetail postav evokuje policejní fotografie pořizované při výslechu.
Herci mají dobové kostýmy, mluví protokolárním jazykem se spoustou archaických vazeb a koncovek, přesto jejich výpovědi působí bezprostředně a autenticky.
Jako bychom se skrze monitor živě spojili s minulostí. Místo, odkud svědkové hovoří, čas od času prostoupí jakýsi "vesmírný" šum, v němž lze matně rozeznat konkrétní zvuky, skřípot vlaku nebo střelbu.
Těžko si lze představit lapidárnější, přímočařejší podobu filmového obrazu. Režisér Očitého svědka spoléhá na holou "pravdu" dokumentů, typově výrazné obsazení a přesvědčivost interpretů. Ti přitom mají omezené prostředky: situace výslechu velí hercům ovládat emoce a přísný záběr kamery nesnese vnějškovou expresi.
Nevidíme násilí ani krev, neslyšíme zoufalý pláč, nic tu nebičuje naše emoce, zato všechno burcuje naši představivost.
Veškerou pozornost Jiří Havelka obrací k detailům dění, osobně prožitým popisům událostí a konfrontaci různých úhlů pohledu. Minimalistická věcnost má paradoxní efekt: o to víc jsme vtaženi do děje, stáváme se svědky dějinné absurdity, bezmoci vražděných, začínáme rozumět strachu a ochromení přihlížejících, jsme zaskočeni ztrátou elementární lidskosti.
Bez katarze
Příběh největšího poválečného masakru na území Československa začíná několik týdnů po konci druhé světové války na přerovském nádraží, kde se setkají dva vlaky. V jednom na Slovensko míří bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z vojenské přehlídky v Praze, ve druhém se do svých domovů vracejí karpatští Němci, Maďaři a Slováci, kteří byli před postupem sovětských osvobozeneckých armád nuceně evakuováni do Sudet. Část vojáků a repatriantů se dokonce zná, protože pocházejí ze stejné obce Dobšiná.
Proč 71 mužů, 122 žen a 74 dětí, z nichž nejmladším bylo pár měsíců, vojáci vyhnali z vlaku a během několika nočních hodin je postříleli na nedalekých Švédských šancích? I ve filmu zůstává motiv nejistý, zaznívá jen ve výpovědích těch, kteří masakru veleli.
Poručík Karol Pazúr prý z vlaku zaslechl němčinu, a tak usoudil, že jde o esesáky, kteří uprchli do Sudet před osvobozeneckou armádou. Ve skutečnosti byl německý jazyk pro značnou část obyvatel Dobšiné po staletí mateřštinou.
Pazúr vydal pokyny k tomu, aby byli lidé legitimováni, vysazeni z vlaku a odvedeni do polí. V nedalekých Lověšicích zajistil muže k vykopání hromadného hrobu a k odvozu svršků po zastřelených. Byl iniciativní, systematický a nic nenechal náhodě.
Existuje i hypotéza: Pazúr měl problematickou minulost, v níž nechyběly aktivity na straně Říše, a po válce potřeboval vykázat "bojové" zásluhy.
Jiří Havelka zfilmoval všechny zaprotokolované výpovědi z vyšetřování případu, ke kterému došlo o dva roky později. Z nich sestříhal chronologický portrét tragické noci, jejž rozdělil na tři části. První, nazvaná Vlaky, přibližuje situaci na nádraží, selekci repatriantů a určení popravčí čety. Druhá Jáma dokumentuje kopání hrobu a samotnou popravu, třetí část Odjezd vypovídá o rabování vagonů, v nichž cestovali zastřelení, a nejistých pokusech o vyšetření a potrestání masakru.
Kromě filmu jsou na webu Národního divadla také všechny kompletní výpovědi v listinné i hrané podobě, dokumentace z výslechu Karola Pazúra, jeho psychologický posudek i rodinná anamnéza. Je tu uvedena historická literatura a několik dokumentárních filmů, které o masakru na Švédských šancích vznikly. Divákům se tak otevírá možnost se skutečně vyčerpávajícím způsobem seznámit s případem a souvislostmi.
Příběh katarzi ale nemá, jako memento a vykřičník za ním zůstává trčet věta Karola Pazúra, muže, který uvedl soukolí osudové události do pohybu: "Obvinění jsem porozuměl, vinným se necítím."
Znovu prožít dějiny
Průzkumu divadlem podrobuje Jiří Havelka dějinné události opakovaně. "Divadlo se ukazuje ideální na simulaci historických událostí, dokáže zpřítomnit nějakou chvíli," vysvětluje.
Se svými studenty na pražské DAMU před časem připravil skoro detektivní rekonstrukci činů bratří Mašínů nazvanou Já, hrdina. Po představení se v anketě diváků zeptal: Zločinci, nebo hrdinové? Ve stejné době se svým domovským souborem Vosto5 uvedl akční historickou fikci o mytickém Pérákovi. V komiksově nadsazeném žánru se vrátil do doby německého protektorátu a na scénu přivedl fiktivní skupinu odbojářů i českého superhrdinu.
Patrně nejúspěšnější Havelkovu historickou reflexi ale poskytla Dechovka, inspirovaná poválečným masakrem u obce Dobronín, kde Češi povraždili své německy mluvící sousedy. Dějištěm je česká hospoda, tématem pohled na brutální událost z perspektivy první republiky, doby těsně po válce a roku 2012, kdy měl být na místě vztyčen pomník.
Výjimečný dokumentární projekt Sametová simulace pak režisér nachystal k 30. výročí listopadové revoluce. V první části zmapoval demonstrace a tlak veřejnosti v ulicích, druhá vycházela ze záznamů Federálního shromáždění a třetí přiblížila uzavřená vyjednávání oficiální moci s opozicí.
Na dokumentaci masakru na Švédských šancích narazil Havelka při přípravě autorské inscenace Elity ve Slovenském národním divadle, když se v Ústavu pamäti národa probíral vázacími akty StB. Zajímalo ho tehdy, jak komunistická Státní bezpečnost verbovala lidi, kteří jsou dnes často ve vedoucích funkcích. "Když to pak srovnáte s jejich rozhovory po revoluci, tak je to relativizující bahýnko," řekl tehdy v rozhovoru. "Není to o tom, kde je dobro a kde je zlo. Ale o tom, co člověk dělá se svým svědomím," upřesnil.
Nemám co dodat
Také někteří z protagonistů filmu Očitý svědek se zjevně pokoušejí zlehčit či zdůvodnit svůj podíl na smrti nevinných mužů, žen a dětí. A nejde jen o ty, kdo veleli a vraždu nemluvňat cynicky nazývají likvidací esesáků. Nebo členy popravčí čety, kteří třeba popisují střelbu do lidí s viditelným pohnutím, ale zároveň tak, jako by se jich vlastně netýkala. Řeč je také o lidech, kteří viděli nebo věděli, co se děje, ale neudělali nic, aby vraždění zabránili. Kopali hrob, odváželi šatstvo mrtvých, slyšeli střílení nebo měli událost vyšetřit.
Někteří alibisticky mlží a poukazují na nadřízené, jiní se staví do role obětí. Nápadně často zaslechneme slova jako nevím, neviděl, nepamatuji, neznám.
Přesnou hereckou práci doceníme, když se po zhlédnutí filmu podíváme na záznamy jednotlivých výpovědí. Navzdory neliterární předloze jde vesměs o brilantní studie, v nichž můžeme číst příběhy i charaktery, nevyslovené pocity a emoce i cynickou lež.
"Nemám více co dodat" - protokolární formulí, jež uzavírá jednotlivá svědectví, jako by všichni zúčastnění chtěli celou věc navždy sprovodit ze světa. Havelkova práce nám připomíná, že dějinné události jsou tu stále s námi.
Očitý svědek
Režie: Jiří Havelka
Film je k vidění na webu Národního divadla za 150 korun.
