Otázka pro nejbližší budoucnost zní, zda je lépe uvíznout v popelnici, nebo v osidlech globálního kapitálu. Ve svých posledních operách na to narazili čerství pětadevadesátníci György Kurtág a Friedrich Cerha.
Italská divadla v pondělí večer otevřela dveře a rozsvítila světla. Ne proto, aby začala hrát, ale aby všem připomněla, že právě uplynul rok od chvíle, kdy s hraním musela přestat. Byla mezi nimi také milánská La Scala, která před třemi lety uvedla první a nejspíš zároveň poslední operu Györgyho Kurtága nazvanou Fin de partie podle stejnojmenné hry Samuela Becketta. Maďarskému skladateli bylo minulý týden devadesát pět let a sotva si při kompozici své opery představoval, pro kolik lidí se její absurdní námět promění v každodenní realitu a za jak krátký čas se tak stane. Dnes už ví kdekdo, jaké to je trávit většinu času s několika nejbližšími v místě, ze kterého není úniku.
Teatro alla Scala se v průběhu podzimu 2018 věnovalo Kurtágově hudbě s mimořádnou péčí. Podílelo se na několika symfonických koncertech festivalu Milano Musica, kde zněly Kurtágovy skladby společně s dalšími klíčovými díly 20. století až současnosti. Vrcholem Kurtágovy přítomnosti v jednom z nejslavnějších operních divadel světa pak bylo uvedení světové premiéry jeho opery Fin de partie – Beckettovy postapokalyptické vize převedené do hudby.
Beckettovu hru Fin de partie viděl Kurtág poprvé v roce 1957 v Paříži, kam odešel po potlačení maďarského povstání. Návštěvu představení, které mu doporučil György Ligeti, pokládal za jeden ze svých nejsilnějších zážitků vůbec. Opera Fin de partie je z tohoto hlediska také reflexí Kurtágovy životní zkušenosti od mládí až po dnešek. Skladatel chtěl podle vlastních slov zůstat Beckettovi stoprocentně věrný. Jak se mu to podařilo, mohl posoudit i maďarský premiér Viktor Orbán, který se premiéry v La Scale zúčastnil. Sám Kurtág na premiéře své první opery nebyl přítomen, protože mu zdravotní důvody nedovolily cestu do Milána. Cosi absurdního se tím pádem odehrálo nejen na jevišti, ale také v auditoriu.
Titul Beckettovy hry Fin de partie se do češtiny tradičně překládá jako Konec hry, ale výstižnější by snad bylo říci Konec partie nebo rovnou použít šachový termín Koncovka. Tím by byla jednoznačně navozena situace, kdy po komplikovaném zápasu zbývá na hrací desce několik posledních figur, které se složitě promýšlenými tahy pokoušejí dojít k závěru.
Čtyři postavy opery Fin de partie žijí ve stísněných prostorech domku na pobřeží. Starší gentleman Hamm je upoutaný na kolečkové křeslo. Jaho sluha Clov se naopak nemůže posadit. Hammovi velmi staří rodiče Nagg a Nell nemají nohy a oba jsou zaklínění v popelnicích. Společné soužití je pro všechny nesnesitelné. Hamm nemůže vystát přítomnost rodičů ani jejich tlachání. Nell jen těžko snáší Nagga. Sluha Clov se o všechny unaveně stará s odtažitými a sarkastickými komentáři. Všichni čekají na konec této nehybné a klaustrofobické situace, která nenabízí žádné očividné řešení.
Historii vzniku Kurtágovy první opery popsal režisér milánské inscenace Pierre Audi: „Samuel Beckett byl skálopevně přesvědčený, že by jeho nejznámější jevištní díla neměla mít hudební podobu. Není to žádné překvapení: jsou sama o sobě hudbou, které by měli pomoci k životu herci. Beckett napsal jeden text Mortonu Feldmanovi, který spisovatele požádal o libreto a byl přesvědčený, že si o něj říká zbytečně. Výsledkem byla mohutná opera Neither pro jeden hlas a velký orchestr. Feldman mi svěřil partituru koncem 80. let a žádal mě, abych operu režíroval. Tři měsíce nato nečekaně zemřel a já jsem jeho operu inscenoval v roce 1991, když jsem byl první sezónu ředitelem Nizozemské národní opery.
S Györgym Kurtágem jsem se poprvé setkal v 80. letech v Londýně díky Claudiu Abbadovi, který byl tehdy šéfdirigentem London Symphony Orchestra. Dozvěděl jsem se, že Kurtág dostal objednávku na operu od divadla v Amsterdamu, ale několik týdnů před mým nástupem do funkce se k všeobecné lítosti rozhodl, že operu psát nebude a vrátil honorář. Marně jsem se ho tehdy snažil přemluvit, aby své rozhodnutí změnil, a nakonec jsem místo něj objednal operu u Alfreda Schnittkeho.
Musel přijít až dnešní ředitel La Scaly Alexander Pereira, který ovládá umění nepřijmout ‚ne‘ jako odpověď. Kurtág začal psát operu na text Beckettova nejvýznamnějšího díla Fin de partie. Cítil jsem se zázračně znovuspojený s utopickým snem, který se během osmi let změnil v realitu.“
https://youtu.be/ALFiOCXQUek
Rakušan Pereira, kterého jmenuje Audi v závěru své vzpomínky, je zkušený umělecký manažer: ředitelem La Scaly se stal v roce 2014, předtím vedl festival v Salcburku, ale o mnoho let dříve také vídeňský Konzerthaus. Tam v roce 1989 předložil hostinu z houbových jídel publiku, které se předtím zúčastnilo provedení Klavírního koncertu od Johna Cage. Protagonistou celé akce byl ovšem rakouský skladatel Friedrich Cerha, který Cageovu hudbu a koncepty v Rakousku prosazoval už od konce 50. let a neodradily ho ani skandály. Cerha svoje pětadevadesátiny oslavil rovněž minulý týden, o pouhé dva dny dříve než Kurtág.
Cerha je narozdíl od Kurtága autor, kterému byla opera vždy blízká. Napsal jich celkem šest a kromě toho odvedl množství práce na dokončení Lulu od Albana Berga. Premiéru zkompletované verze dirigoval v roce 1979 Pierre Boulez a Lulu se dnes v Cerhově úpravě uvádí běžně. Svoji zatím poslední operu Onkel Präsident dokončil Cerha v roce 2013, kdy také mnichovský Gärtnerplatztheater nastudoval její premiéru. Dílo vzniklo v koprodukci s vídeňskou Volksoper, kde se Strýček prezident hrál o rok později.
Repertoárové zaměření obou divadel napovídá, že Cerha zvolil pro svou poslední operu lehčí žánr: Onkel Präsident vznikl na motivy divadelní hry Raz, dva, tři od maďarského dramatika Ference Molnára – jednu ze svých komedií podle ní natočil i režisér Billy Wilder. Ten si Molnárovy postavy z roku 1929 aktualitoval, takže v jeho filmu je zdrojem šílených situací nerovný vztah mezi dcerou ředitele firmy Coca-Cola, která ztělesňovala tehdejší kapitalismus, a přesvědčeným komunistou z východního Berlína. Podobně postupoval i Cerha, v jehož opeře se milionářská dcerka zamiluje do dredatého odpůrce globalizace, který jezdí na kole jako poslíček. Onkel Präsident je konverzační komedie, která se žene rychle vpřed a místy má až operetní nádech. Silně z ní také vyzařuje, že ji napsal ostřílený divadelní praktik, který chce a dovede pobavit publikum.
Kurtágův Fin de partie a Cerhův Onkel Präsident se od sebe navenek liší v podstatě ve všem. Oba autoři se ale ve svých pozdních dílech každý svým způsobem dotkli absurdity světa – zdá se, jako by se mu Cerha chtěl spíš nezúčastněně vysmát, zatímco Kurtág se do něj hluboko ponořil. Kurtágovo řešení působí v dnešní situaci jasnozřivějším dojmem, ale to se může postupem času změnit a ani kvůli tomu nemusí přijít další globální katastrofa. Je totiž velmi pravděpodobné, že po skončení beckettovsko-kurtágovské izolace a strnulosti čeká řadu lidí nutnost odhodit svá kola i ideály, ostříhat dredy, uvázat si kravatu a najít co nejpříjemnější cestu k dobře zásobeným a bohatým stolům, které ještě zbydou.
