Podílela jste se na nedávno vydané knize věnované fotografovi Václavu Chocholovi – jak je koncipována a v čem podle vašeho názoru spočívá Chocholův význam?

V. V.: Dvojjazyčná monografie věnovaná Václavu Chocholovi zahajuje ediční řadu Institutu umění – Divadelního ústavu nazvanou Česká divadelní fotografie – je zaměřená na tvůrce, jejichž důležitou část díla zaujímá fotografování divadla. Edice vznikla proto, že v oboru divadelní fotografie dosáhli právě čeští autoři nepřehlédnutelných kvalit (viz dílo Miroslava Háka, Josefa Koudelky, Miloně Novotného, Jaroslava Krejčího, Viktora Kronbauera a mnohých dalších). První z publikací vznikla díky vstřícnosti a obětavé spolupráci fotografovy dcery a vnuka, Blanky a Marka Chocholových, kteří dlouhodobě pořádají obsáhlý Chocholův archiv. Tyto aspekty vzniku a koncepce monografie (graficky střídmě a vynalézavě upravené Klárou Zápotockou) zmiňuje v úvodu knihy její editorka Denisa Šťastná.

Václav Chochola (1923–2005) se věnoval fotografii už od počátku čtyřicátých let a zasáhl prostřednictvím této své tvorby do rozmanitých oborů lidské činnosti. Začínal jako sportovní fotograf, postupně se však jeho záběr rozšiřoval, Chochola se rád nechal vtahovat „do děje“, uměl jej procítit plně a bez chladného odstupu. K jeho častým objektům patřili koně, jejich neopakovatelná ušlechtilá krása v pohybu. Fotil rád svou Libeň, kde se pravidelně setkával s Bohumilem Hrabalem, mezi přáteli, které nesčetněkrát nasnímal, měl i výtvarníky (Richarda Fremunda, Františka Muziku, Františka Tichého, Libora Fáru, Zdeňka Seydla, Aléna Diviše), koncem šedesátých let se mu také podařilo proniknout k Salvadoru Dalímu a nafotit ho v záběrech, které se staly ikonickými. Byl ale zároveň i součástí mikrosvěta „bezejmenných“ lidí na libeňské periferii, kterým se jako fotograf věnoval s neztenčenou péčí, podobně jako lidem moravského venkova, odkud pocházela jeho manželka Božena. Zažil krušné chvíle, když byl v roce 1970 zatčen poté, co fotografoval na Olšanech hrob Jana Palacha.

Právě pro onu žánrovou mnohotvárnost je v monografii přítomno i mimodivadelní Chocholovo dílo – jednak prostřednictvím textu Daniely Mrázkové, jednak v obrazové části.

K fotografování divadla se dostal Václav Chochola díky svému příteli a celoživotnímu souputníkovi Zdeňku Tmejovi také už na počátku druhé světové války. Tato část Chocholovy tvorby je v knize rozčleněna do několika částí. Zahrnuje můj text Divadlo zblízka (Chocholovým okem) – tuto partii uvozuje proslulá fotografie Svačina v lóži z roku 1948. Navazuje kapitola Divadlo v proudu času, v níž jsou po jednotlivých letech představeny momenty z divadelních inscenací, ze zákulisí, z hereckých šaten, z práce techniky, malíren atd. Jsou zde zastoupeny například i snímky z dávno zaniklých, ale umělecky významných souborů: Divadla Větrník, které Chochola fotil v letech druhé světové války – s tehdy začínajícími herci Vlastimilem Brodským, Milošem Kopeckým, Stellou Zázvorkovou a dalšími –, také Divadla 5. května, kde se sešli při práci např. Alfréd Radok a Karel Ančerl (je zde publikována třeba jímavá fotografie z roku 1946, krátce po trýznivém období, kdy oba ztratili v koncentračních táborech své blízké). Prostor je věnován i méně známým okamžikům Divadla S. K. Neumanna v letech, kdy soubor vedl umělecký šéf Václav Lohniský, Laterně magice, Divadlu za branou, dřevním letům divadla Semafor apod. V kapitole osobnosti jsou pak představeny pro Chocholu příznačné herecké portréty z rolí či ze soukromí.

Poutavé snímky provázejí také fotografovu biografii v závěru knihy, která je dílem Blanky a Marka Chocholových.

Význam Václava Chocholy a jeho divadelních fotografií tkví podle mého názoru v nevšedním, pronikavém, až fyzickém, i když vždycky cudném nahlédnutí za to, co je tajemstvím herecké (taneční, pěvecké) tvorby. Fotografované objekty měly očividně k Chocholovi plnou důvěru, nestyděly se ukázat lidský rozměr své stravující práce. Chochola také zmapoval inscenace a zákulisí souborů, o nichž bychom se bez jeho fotografií dnes už mohli dovědět jen velmi málo. A co je nesmírně cenné na jeho tvorbě obecně – zachytil atmosféru dvou temných rigidních režimů, které nepřály tvůrčím lidem, ale ti se dokázali semknout a vytvářet uprostřed temných zákoutí a zaplivaných hospůdek, divadelních prostor a výtvarných ateliérů životaschopná, fantazií nabitá společenství, mikrosvět, plný vášnivých rozhovorů a nevšedních nápadů. To je to, co vidím za Chocholovým dílem a co mě nutí nad ním přemýšlet.