Ukázka:

Manhattan byl velký hit. Tedy velký na moje poměry, ale víc peněz než poslední díl Hvězdných válek nevydělal. Filmové společnosti zkoušely všechno možné, aby trochu pomohly finanční bilanci mých filmů, ale vždy to skončilo v zoufalství a slzách. Zkoušely velké premiéry, malé premiéry, intelektuální reklamu, podbízivou komerční reklamu, vytrubování mého jména, zatajování mého jména, premiéry v různých ročních dobách, vyzvedávání jmen velkých hvězd, které v těch filmech hrály – všechno marné. Marketingoví experti rozehrávali svou černou magii a ujišťovali mě, že s těmi pravými reklamami v pravý den v těch pravých kinech budeme brzo všichni řídit maybachy.

Pak přišla premiéra, film v kinech žalostně propadl a nastala litanie výmluv: počasí, finále baseballové ligy, propad na burze, purim. Ale u pokladen pořád nikdo. A kdo jsou vlastně vůbec mí diváci? Ptali se mě na to milionkrát. Nevím – nedá se to odhadnout. Mám slušné diváctvo po celém světě a některé mé filmy vydělaly víc v jediném městě, jako je Paříž nebo Barcelona, než v celých Spojených státech. Manhattan byl ale hit všude. Po premiéře jsem se objevil na obálce magazínu New York Times a už podruhé na obálce časopisu Time. Film byl úspěšný v celé Evropě, v Jižní Americe i na Dálném východě. Time mě prohlásil za komediálního génia, což je ve srovnání s opravdovým géniem, jako byl Mozart nebo da Vinci, něco jako prezident rodičovského sdružení ve srovnání s prezidentem Spojených států.

Když jsem Manhattan sestříhal, nelíbil se mi. Nabídl jsem společnosti United Artists, že jim natočím film zadarmo, když Manhattan hodí do koše a nepustí ho do distribuce. Odbyli mě jako cvoka. Když měl ten film takový úspěch, byl jsem z toho pochopitelně v šoku. Přirozeně jsem nacházel mezi vší tou chválou i zrnka písku. Tak velké chvále nemůže nic dlouho dostát a z mého hlediska si ji Manhattan ani zdaleka nezasloužil. Ale většině lidí se líbil, vyhrával ceny po celém světě a dodneška se všude hraje. Na nejlepší film roku Hollywoodem nominovaný nebyl, a ani já jsem nebyl nominovaný na nejlepšího režiséra. Někteří lidé tvrdili, že to byla pomsta Akademie filmového umění za to, že jsem nedal najevo žádné nadšení, když vyhrála Annie Hallová, ale já nejsem paranoidní přívrženec konspiračních teorií a nepřipadalo mi nic divného na tom, že na členy Akademie neudělal ten film dostatečný dojem. Vím tedy, že Akademie na mě měla trochu pifku, protože když Oscary vyhrála Annie Hallová, nedovolil jsem společnosti United Artists, aby to pak vytrubovala v reklamách po novinách.

Jak už jsem říkal, celý tenhle cirkus s cenami mě nezajímá a velké reklamy informující o cenách mě uváděly do rozpaků. A samozřejmě za čtrnáct dní mi volali celí naštvaní z Akademie, proč prý nikde neinzeruju, že můj film získal čtyři Oscary. Bylo mi to úplně ukradené, ale United Artists jsem řekl, že když to pro Akademii tolik znamená, ať to tam klidně dají. Nemyslel jsem to jako nějakou pózu, ale lidé to tak brali. Nikdy jsem se do Akademie nepřihlásil, i když mě k tomu hodně přemlouvali, ale to bylo jedině z toho důvodu, že nejsem hlásič. Jediná organizace, do které jsem se kdy přihlásil, byl skautský oddíl, když mi bylo deset, a nesnášel jsem to tam. Nikdy jsem se nenaučil ani ty nejzákladnější skautské dovednosti jako pracovat s kompasem, a dodneška se musím nejdřív postavit čelem k výkladu mého oblíbeného lahůdkářství Zabar’s, když mám určit sever.

Po Manhattanu jsem udělal Vzpomínky na Hvězdný prach, film, který zůstal myslím trochu nedoceněný. Samozřejmě jsem měl pod tou palbou kritiky jako autor pocit, že jsem nepochopen, a obvykle si nestěžuju, ale tady jsem měl dojem, že se lidé upnuli na nesprávný aspekt filmu. Snažil jsem se zobrazit duši člověka, který má zdánlivě všechno, bohatství, slávu, dobrý život, ale přitom trpí úzkostí a depresí a jeho bohatství a sláva neznamenají nic. Díky stylu toho filmu a subjektivnímu pohledu očima protagonisty dělali lidé tutéž chybu, na jakou si kdysi stěžoval Marlon Brando. V jednom televizním rozhovoru řekl: „Lidé si mě pletou s postavami, které hraju.“ A mě si pletli taky. Nechápali, že hlavní postava v tom filmu je můj fiktivní výtvor, a domnívali se, že jsem zanevřel na komedii, že si nevážím svého úspěchu, že pohrdám svými fanoušky a bůhví co ještě. Nic z toho nebyla pravda. Cítil jsem pokoru, měl jsem pocit, že jsou ke mně fanoušci laskaví, a komedie mě bavila.

Lidé se mě někdy ptali, jak se můj protagonista opovažuje si stěžovat, když jsem tak úspěšný. A já si říkal, jo, já mám docela štěstí. I ta postava má štěstí. Jsem ten první, kdo přizná, že mám větší štěstí a jsem úspěšnější, než si zasloužím, ale já si stěžuju za všechny, kdo takové štěstí nemají, a dokonce i za ty, kteří se dostanou až na vrchol a pak zjistí, že navzdory vší slávě a štěstí vede cesta slávy víte kam. V úvodní scéně Vzpomínek na Hvězdný prach vítězové i poražení končí na stejném smetišti. Psal jsem také o ambivalentním vztahu, který chová veřejnost k hrdinům a slavným osobnostem. Nejdřív od vás chtějí autogram a v příští chvíli vás chtějí zastřelit. Pár měsíců po premiéře toho filmu zabil Johna Lennona jeden z jeho oddaných fanoušků a já měl pocit, že jsem ten problém diagnostikoval správně. Ale bylo to fuk. Mohl jsem tam stát celý rok a žvanit o tom, co jsem měl v úmyslu a co si podle mého názoru měli diváci z toho filmu odnést. Ve skutečnosti si odnesli něco jiného, a většině z nich se to, co si odnesli, nelíbilo. Povzbudilo mě pár dopisů na mou podporu. Pamatuji na vzkazy od Lillian Rossové, které jsem si vážil, i když jsem ji neznal, a od Normana Mailera, kterého jsem trochu znal a taky jsem si ho vážil.

Ze všech mých filmů to byl Mailerův nejoblíbenější. Většina lidí při odchodu z kina papouškovala ty davy z filmu, kterým se víc líbily moje dřívější, legrační filmy. Ale člověk nemůže pracovat jako umělec, když se bojí experimentovat, a já v žádném případě neměl v úmyslu spokojit se s tím, o čem jsem věděl, že dělám dobře. Chtěl jsem jako filmař růst, experimentovat a prohlubovat svoje umění, přejít k dramatu, aniž se vzdám komedie, a nesnažit se být oblíbenec davů. Trpěl jsem svým vlastním druhem velikášství a byl jsem rozhodnutý vždy uskutečňovat myšlenku, která mě v té chvíli zaujala, a neřídit se ničím jiným než snahou udělat dobrý film.

A teď se připravte na malou odbočku, takový drobný úlet. Až vám to budu vyprávět, pomyslíte si, proboha – co to hulil? Mimochodem vůbec nic. Mimo filmové plátno vedu ten nejnudnější život, jaký kdy filmový herec vedl: nepiju, nekouřím a psychedelické zážitky mě naprosto nezajímají. Vždycky jsem se bál změněného vnímání, a z toho důvodu nenosím ani sluneční brýle. Dodneška jsem si nešluknul marjánky. Dokonce i Jack Benny mi říkal, když mu bylo přes sedmdesát, že by to chtěl zkusit, a taky to zkusil a bylo to fajn. Ale já na to nikdy nebyl zvědavý, tak jsem se k němu nepřidal. Tohle je další problém s mou údajnou inteligencí: úplně mi chybí zvědavost. Nemám žádnou touhu spatřit Tádž Mahal, Velkou čínskou zeď nebo Velký coloradský kaňon. Nestojím o návštěvu pyramid ani o procházku Zakázaným městem. A rozhodně nechci sedět v jedné z těch prvních raket do vesmíru, abych zahlédl zeměkouli z dálky a zažil stav beztíže. Popravdě řečeno beztíži nesnáším; hodně fandím gravitaci a doufám, že vydrží. Ani mě nezajímá, odkud je všechna ta pára, co stoupá ze země na manhattanských ulicích.

Ale přesto jsem se v záchvatu nevysvětlitelného šílenství rozhodl na chvíli přerušit svůj raketový vzestup do nezasloužených výšin a stát se velkým kuchařem. Do té chvíle se moje kulinární schopnosti rovnaly schopnostem kteréhokoli občana, který umí zacházet s otvírákem na konzervy. Slušně jsem si dokázal poradit s tuňákovým chlebíčkem, zvládl jsem docela bravurně vajíčka naměkko a troufl bych si tvrdit, že má sklenice studené vody by vzbudila závist každého absolventa vysoké kuchařské Cordon Bleu. Byl jsem starý mládenec, a když nebyla k dispozici Jean Doumanianová nebo někdo takový, kdo by mi dělal společnost při večeři U Elaine, obvykle byste mě našli, jak si objednávám čínu na donášku a cpu ji do sebe před televizní obrazovkou. Chci tím říct, že náhle nastal den, kdy jsem se rozhodl, že se naučím vařit. Ale nechtěl jsem se jen tak naučit, jak ohřívat mraženou sekanou či dělat skvělou předvařenou rýži. Ve své bujné tvůrčí fantazii jsem se chtěl stát opravdu výjimečným kuchařem. Chtěl jsem se naučit všechna tajemství kulinárních věd a pochutnávat si na strnadech a pavích jazýčcích. A mělo to mít i některé vedlejší výhody. Pověst Escoffiera či Gordona Ramseyho by nezadanému muži rozhodně pomohla umetat svůdcovské cestičky. Ta vnadná blonďatá šéfka velké nadnárodní společnosti, kterou bych pozval na večeři, okouzliv ji nejprve svým ostrovtipem a novou ondulací okoukanou z Hokusaiova dřevorytu Velká vlna u pobřeží Kanagawy, by přišla v očekávání, že se sebezapřením přežije nějakou stravitelnou verzi otrub na sádle, splichtěnou nešikovným osamělým starým mládencem, možná třeba rozmražené filé z tresky nebo řídkou polévku toho druhu, jaká se podává hostům na souostroví Gulag. Nabídla by se, že se toho chopí a ukáže mi, jak někdo, kdo ví, co dělá, dokáže v pár minutách ukuchtit hostinu. Ale moment, co je tohle? Čímpak jsem ji to překvapil? Mušlemi svatého Jakuba, podávanými třeba s chablis nebo sauvignonem. Anebo zapékaným camembertem s červeným bordeaux. Anebo mým blanquette de veau a třešňovým clafoutisem jako zákuskem. Nebo by raději ochutnala můj tarte tatin? Udělalo by to na ni dojem?

Řekl bych, že ano. A odtud by vedla expresní dráha do mého budoáru, abychom nějaké ty kalorie spálili pod duchnou. Jsa si jistý, že už se nikdy nebudu muset podrobovat mým vlastním špagetám s masovými kuličkami, pokrmu, který svou konzistencí soupeří s knihařským lepidlem, zavolal jsem nejdřív své asistentce, aby kontaktovala slavnou televizní kuchařku Julii Childovou a řekla jí, že pan Woody Allen by si přál doporučit nějakého skvělého učitele vaření. Soukromé hodiny, samozřejmě. Paní Childová, kterou jsem nikdy nepotkal, byla tak laskavá, že ten telefonát rovnou nepřepojila na FBI a vyhověla mi. Doporučila mi báječnou ženu jménem Lydie Marshallová. Domluvili jsme si schůzku a paní Marshallová přišla do mého bytu. Prohlédla si mé hrnce a pánve, plotnu, dlouhou bílou zástěru a bílou kuchařskou čepici, kterou jsem si pro ten účel nasadil, vycítila, že má před sebou ukázkového hejla a zavolala svému účetnímu, že může složit zálohu na ten sobolí kožich, který si vždy přála. Každá lekce trvala tři hodiny. Paní Marshallová si vždy přinesla potřebné suroviny. Na to, abych si před první hodinou nechal narůst ten tenký francouzský knírek, nebylo dost času. Měl jsem se učit dělat domácí těstoviny, hovězí s béarnskou omáčkou, chřest, gratinované brambůrky, profiteroly, kávu a piškotové madlenky. Moc víc si nepamatuji, až na to, že všechno to byly chody, které jsem viděl na jídelních lístcích v bondovské restauraci Lutèce nebo v historické snobárně La Grenouille, anebo jsem o nich četl v Proustovi. Usmál jsem se na ni od ucha k uchu, prohlásil jsem „bon apetit“ s nesprávným přízvukem a pustil se do toho.

Abych to zkrátil, po třech lekcích jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se na konci každé hodiny sotva udržel na nohou. Na to, abych to jídlo snědl, jsem byl moc slabý; sípal jsem a lapal po dechu a paní Marshallová se mě dvakrát zeptala, jestli nemá zavolat na pohotovost a kdo jsou mí nejbližší příbuzní. Vždycky jsem byl sportovec a tou dobou jsem hrál hodně tenis a dokázal jsem hrát singly klidně tři nebo čtyři hodiny v kuse, aniž mě to nějak sebralo. Ale z té hysterie a napětí z vaření jsem byl na hadry. Lítal jsem po kuchyni, přes opěradlo židle viselo těsto na nudle, které se natahovalo jak cukrová vata, flambovaná kachna doopravdy vzplála, já se potil z toho horka od plotny a ze všeho toho šlehání jsem ztratil cit v ruce, až už jsem nemohl šlehat vůbec. Tím šleháním jsem si zchromil zápěstí. Můj servis je v háji. A proč vůbec šlehám? Nesnáším šlehačku. Ale když přestanu šlehat tu béarnskou omáčku, tak se nezomáčkuje. Z nějakého důvodu vypadal můj karamelový krém k nerozeznání od hokejového puku, a jelikož jsem hasicí přístroj používal poprvé v životě, pokryl jsem mořského vlka vrstvou husté bílé pěny. Někdy v té chvíli si věhlasní kuchaři Joel Robuchon a Daniel Boulud kdesi hlasitě oddechli, zjistivše, že od toho brýlatého vetřelce, jehož pošírovaný losos se právě rozpadl, jim nic nehrozí. Bohužel mi zůstalo souzeno pojídat mú gú gaj pan z papírových krabiček a ohřívat si pizzu z donášky. Ženy, které zvu na večeři, udělají dobře, když se nejdřív zastaví ve fastfoodu a zajistí si vlastní živiny. Jako cesta do prostěradel, kde se stále ještě snažím získat svoji první michelinskou hvězdičku, je to asi o něco méně elegantní.

překlad Michael Žantovský