Hlavní obsah

U filmu jsem začínala čištěním bot, vzpomíná kostýmní výtvarnice

Právo, Eva Vejdělková

Angelina Jolie, Orlando Bloom nebo Michael Douglas patří k hollywoodským hvězdám, jejichž osobní kostymérkou byla Češka Stáňa Šlosserová (50). Šance ukázat svůj talent se tato kostýmní výtvarnice a stylistka chopila už v mládí v zahraničí. Dnes má za sebou čtvrtstoletí zkušeností a práci, která ji stále baví.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Krátce před pandemií pracovala Stáňa Šlosserová na historickém seriálu pro Netflix.

Článek

Ke své profesi jste se dostala složitou cestou. Nejdřív jste vystudovala střední zemědělskou školu. Na výtvarnou jste jít nechtěla?

Taková možnost mě nejdřív ani nenapadla. Naše rodina nebyla umělecky zaměřená, i když babička, která mě v dětství také vychovávala, protože jsme byly se starší sestrou Pavlou a maminkou samy, byla kreativní a činorodá, a právě od ní jsem se první věci také učila. Výtvarný talent u mě tehdy ale nikdo nerozpoznal. Navíc jsem měla i nízké sebevědomí.

Z čeho pramenilo?

Už v první třídě jsem poznala, co to znamená, když si na vás učitel takzvaně zasedne. Byla jsem levák a paní učitelka mě bila pravítkem přes prsty, abych vzala tužku do správné ruky, často mě zesměšňovala. Brzy jsem si začala připadat jako nejhloupější dítě ve třídě.

Zpětně si uvědomuji, že když jsem si jako malá nacházela u babičky různé látky, vlny a korálky a tvořila si z nich, byl to pro mě vlastně únik. Záchrana, abych zapomněla na týrání ve škole.

Babička byla švadlena?

Uměla šít, plést i háčkovat, to všechno mě také naučila, ale nikdy se tomu nevěnovala profesionálně. Pocházela z Vídně, byla vzdělaná, mluvila čtyřmi jazyky, hrála na housle a na klavír. Mého dědečka potkala v Praze, kam přijela před válkou studovat vysokou školu obchodní, a už zůstala. To se však nelíbilo její rodině a tatínek ji za trest vydědil. S dědečkem byli chudí, přesto pak komunisté nezapomínali, že pocházela z rakouské buržoazní rodiny. Pravděpodobnost, že by mě z gymnázia kvůli ní nepřijali na vysokou, byla velká, a já bych pak neuměla nic, čím bych se mohla živit. Proto jsem si vybrala tu zemědělskou školu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Stáňa Šlosserová

Potom jste ale měla štěstí, že přišla sametová revoluce, a vy jste se rozhodla jít studovat design.

Na začátku devadesátých let vznikla Mistrovská škola uměleckého designu, kde otevřeli ateliéry oděvu a krajky. Přednášeli tam profesoři, kteří předtím z politických důvodů nemohli učit na Akademii výtvarných umění nebo Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Bylo to celkem náročné období, hlavně proto, že jsem si na studium musela vydělávat sama, maminka by to finančně neutáhla.

Jaké jste tehdy měla plány, pokud jde o vaši uměleckou profesi?

Nijak konkrétní. V Československu tehdy nebyli mecenáši, kteří by systematicky investovali do tvorby mladých umělců a věřili, že jednou se jim jejich díla zhodnotí. Neměla jsem ani kapitál, abych si mohla otevřít vlastní butik. Věděla jsem sice jistě, že se chci věnovat výtvarné tvorbě, ale netušila jsem, jak se prosadit. Profesoři nás nabádali orientovat se spíš na zahraničí, což znamenalo naučit se perfektně anglicky.

Na popud sestry jsme se rozhodly odjet spolu po škole do Británie a udělat si zkoušky z angličtiny na Cambridgi, což se nám po roce také podařilo. Nakonec jsme tam strávily celkem tři roky, živobytí i školu jsme si samozřejmě platily samy. Pracovaly jsme opravdu intenzivně, první půlrok v Anglii jsem neměla ani den volna.

Takže do vašeho setkání s filmovým producentem Terencem A. Cleggem v Anglii jste o práci ve filmové branži nepřemýšlela?

Film mě zajímal a přitahoval vždy, působí na mě mnohem víc než divadlo, ale že by se mohl stát mojí profesí, to mě nenapadlo. Při práci za barem jsem se však jednou seznámila s klukem, se kterým jsme se později sblížili. Po půlroce mě vzal na návštěvu k rodičům.

Když jeho tatínek zjistil, že mám výtvarnou školu, poprosil mě, jestli bych mu nepomohla předělat pracovnu. Do té doby jsem uklízela v továrně, žehlila košile, hlídala děti nebo pomáhala v kuchyni, a tak mě příležitost udělat něco tvůrčího, i když zadarmo, doslova nadchla. Ukázalo se, že v pracovně má spoustu fotek hollywoodských herců s osobními vzkazy, a teprve tehdy jsem zjistila, že je filmovým producentem.

Teď by si někdo mohl říct, že jste se díky němu dostala do branže prakticky bez námahy, ale ono to bez ní nebylo, že?

Pomohl mi, ale jinak, než asi někoho napadne. Když připravoval natáčení filmu Mission: Impossible v Praze, nabídl mi, jestli bych nepomohla v produkci – překládat a komunikovat s českým týmem. Byla to pro mě praxe, pracovala jsem zadarmo. Na základě této zkušenosti mi pak dal skvělé hodnocení a doporučil mě na pohovor ke kostýmní výtvarnici pro připravovaný film, který se měl točit v Čechách. Začínala jsem v šicí dílně, pak jsem čistila boty komparzu…

Později jste ale pracovala taky jako osobní kostymérka řady filmových hvězd. Byla jste někdy z někoho nervózní?

Ne víc než z jiného člověka, se kterým se potkávám poprvé. Je to spíš očekávání, jestli se na sebe naladíme. Za více než pětadvacet let u filmu jsem poznala, že někteří herci jsou velmi zranitelní, a právě proto potřebují mít na place někoho, komu mohou důvěřovat. Když máte empatii a umíte se upozadit, protože herce je třeba trochu opečovávat, vznikne mezi vámi normální, přirozený vztah.

Provázela třeba někoho špatná pověst, ale pak se ukázalo, že se nezakládala na pravdě?

Vzpomínám si na film From Hell (Z pekla), kde měl hrát Brad Pitt. Těšila jsem se na něj, nakonec jsem ho ale potkala až při práci na jiném filmu s Angelinou Jolie, kam za ní přijel i se všemi jejich dětmi, a byl opravdu milý. Tenkrát však tu roli přeobsadili a místo Brada jsme na place očekávali Johnnyho Deppa. O něm se říká, že občas vymlátí hotelový pokoj. Když pak ale přijel, ohromil mě. Byl velmi citlivý a starostlivý vůči všem, kteří s ním pracovali, vůbec se nechoval jako hvězda. Je to neuvěřitelně milý a vtipný člověk.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Stáňa Šlosserová

Nakonec jste začala pracovat jako kostýmní výtvarnice. Jak složitá k tomu vedla cesta?

Je to jako u jiných profesí, na vrchol musíte jít ze základního tábora, přes jednotlivé mezistupně, až dosáhnete na ten nejvyšší. Při práci kostyméra přebíráte návrhy od výtvarníka a s nimi potom dál pracujete na place s hercem, protože i on má nějakou svou představu. Potom se můžete stát jedním z lidí, kteří oblékají komparz. Vybíráte pro něj kostýmy a samostatně tvoříte jednotlivé postavy. Návrhář vše jen kontroluje, kostýmy jsou váš osobní výtvor. Při práci na jednom rokokovém filmu jsem si například musela nastudovat celé toto období, abych věděla, jak vypadali poddaní, měšťané, šlechtici. Pokud vás práce baví a máte ambici, můžete se nakonec vypracovat až na kostýmního návrháře.

Utkvěla vám v paměti z poslední doby nějaká práce více než ostatní?

Mám štěstí, ráda jsem dělala každý film. Krátce před pandemií jsem pracovala pro Netflix na historickém seriálu The Letter for the King (Dopis pro krále) a zároveň na jednom německém filmu z období pádu berlínské zdi. Byly to krásné projekty, ale v té době nám zemřela maminka a pro mě nebylo snadné všechno zvládnout tak jako jindy, a vůbec tu ztrátu nějak akceptovat a přežít.

Občas pracujete i pro české filmaře. Co vás v poslední době bavilo?

Českých projektů mám ve svém portfoliu méně, trochu mě to mrzí, ale netrápím se tím. Z poslední doby ráda vzpomínám na pěknou spolupráci na pohádce režiséra Vítka Karase Přání k mání. Spolu s ním, kameramanem a architektem jsme si na ní opravdu vyhráli. A jako osobní kostymérka Harveyho Keitela jsem měla naposledy možnost pracovat i se skvělým režisérem Václavem Marhoulem na jeho filmu Nabarvené ptáče. To pro mě byla další nezapomenutelná zkušenost.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Stáňa Šlosserová

Obléká hollywoodské hvězdy. Poradí, jak najít svůj styl

Pandemie koronaviru zastavila řadu filmařských projektů, které se sice pro kostýmní výtvarnici a stylistku Stáňu Šlosserovou pomalu zase rozbíhají, ale podobně jako mnozí ostatní teď pracuje z domova. Jako stylistka radí online svým klientům s šatníkem nebo jako designérka upravuje soukromé i firemní interiéry.

Řadu z nás přivedla už loni protiepidemická opatření k tomu, že jsme doma začali třídit nahromaděné věci a při tom se i přehrabovat ve skříních. „Najednou se na mě začali obracet přátelé a známí a vyptávali se mě, co si počít s nějakým kouskem oblečení, co se k němu hodí a co ne a jak to vlastně dohromady funguje,“ vysvětluje Stáňa Šlosserová, která obléká při natáčení hollywoodské hvězdy jako Angelinu Jolie nebo Orlanda Blooma.

Foto: archiv Stáni Šlosserové

Stáňa Šlosserová a Orlando Bloom

Doma v Praze pak pomáhá budovat šatník českým umělcům, ale i lidem jiných profesí. „Někteří z těch, co mi volali o radu, dosud otázku oblékání moc neřešili a najednou zjistili, že proto ani nemají svůj vlastní styl. Byly to právě jejich dotazy, které mě přivedly k myšlence založit veřejnou facebookovou skupinu Zrcadlo stylu, kde fanouškům ukazuji, co k čemu nosit, a radím, jak správně oblékat případné tělesné disproporce nebo vhodně zdůraznit přednosti. V živých vysíláních vysvětluji jednotlivé principy, s nimiž si je možné snadno vybudovat šatník pro každou příležitost. Stačí se jen naučit chytře kombinovat několik nadčasových kousků, které doplní pouze pár sezonních věcí,“ dodává.

Minimalistický šatník, jemuž se říká také kapsulový, tvoří základní kusy nadčasového a kvalitního oblečení, které dlouho vydrží. „S oblečením je to podobné jako s jídlem. Čerstvé kvalitní potraviny dodají tělu více energie a zdraví prospívají, z polotovarů či fastfoodového jídla nezíská naopak nic víc než prázdné kalorie.

Mít plno oblečení z nekvalitních materiálů se také nevyplácí, protože po několika vypráních už nevypadá dobře,“ zdůrazňuje.

Klientům nejen sestavuje šatník, ale z jednotlivých kousků zároveň vytváří i desítky různých kombinací pro jakoukoli příležitost. Zbaví je tak každodenního bezradného postávání před skříní, protože jim stačí vybrat si z navržených a nafocených variant. A jaké další rady od ní v Zrcadle stylu uslyšíte?

Například jak důležitý je pocit, který z konkrétního oblečení máme, právě ten nás bude provázet celý den a podvědomě ovlivní naše myšlení a chování: „Mnoho lidí to nenapadne, ale způsob, jakým se postavíme k řešení problému, který nám přišel do cesty, je i odrazem toho, co máme právě na sobě a jak se v tom cítíme.“

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám